Lavička na dvoře paneláku Viktor Štěpánovič vyšel na dvůr chvilku po jedné. Hlava ho bolela – včera…

Dobré zprávy

Lavička na dvoře

Vladimír Stárek vyšel na dvůr krátce po jedné hodině. Hlava mu ještě třeštila včera dojedl poslední bramborový salát a dnes ráno odstroji l vánoční stromek, schoval ozdoby. Doma bylo až nepříjemně ticho. Naráz natáhl kulicha, strčil mobil do kapsy a pomalu sešel po schodech, opatrně se držel zábradlí, jak byl zvyklý.

Lednový dvůr působil jako kulisa z filmu: prohrnuté cestičky, neporušené závěje, nikde živé duše. Vladimír Stárek setřepal sníh z lavičky u druhého vchodu. Sníh tlumeně dopadal na zem. Tady se vždycky dobře přemýšlelo, hlavně když byl klid člověk si mohl na chvíli sednout, popřemýšlet a pak se vrátit domů.

Můžu si přisednout? ozval se za ním mužský hlas.

Vladimír Stárek otočil hlavu. Vysoký chlap, v tmavě modré bundě, kolem pětapadesáti. Obličej mu připadal povědomý.

Jistě, vejdeme se oba, pohnul se Vladimír a uvolnil místo. Bydlíte tady někde?

Ve třiačtyřicátém, druhé patro. Jsem tu jen tři týdny. Jmenuju se Miroslav.

Vladimír Stárek, automaticky podal ruku. Vítejte v našem klidném koutě.

Miroslav vytáhl balíček cigaret.

Nevadilo by?

Klidně si dejte.

Vladimír už léta nekouřil, ale pach tabáku mu najednou připomněl redakci regionálního deníku, kde strávil většinu života. Přistihl se, že se nadýchl vůně kouře, a hned tu myšlenku zahnal.

Jak dlouho tu bydlíte? zeptal se Miroslav.

Od osmdesátého sedmého. Tehdy tady byly jen nové paneláky.

Já jsem dělal za rohem, v Domě kultury Kovák. Zvukaře.

Vladimír sebou trhl:

U Václava Pospíšila?

Přesně tak! Jak ho znáte?

Dělal jsem s ním rozhovor. V osmdesátém devátém jsme chystali výroční koncert. Pamatujete, když hráli August?

Já ten koncert znám pozpátku! Vzpomínám, jak jsme táhli obrovské bedny, zdroj jiskřil

Rozhovor se rozjel samovolně. Na povrch vyplouvala jména, historky vtipné i smutné. Vladimíra napadalo, že by už měl jít domů, že je zima, ale pokaždé našli nové téma: muzikanti, aparatura, co se dělo za oponou.

Odvykl dlouhým rozhovorům. Poslední roky v redakci psal jen na zakázku, po odchodu do důchodu přestal mluvit skoro s každým. Přesvědčoval sám sebe, že klid je nejlepší nebýt na nikom závislý, k nikomu se neupínat. Jenže nyní v hrudi pocítil, jako by ledy roztály.

Víš co, típnul Miroslav třetí cigaretu, já mám doma celý archiv. Plakáty, fotky. I koncertní kazety, nahrával jsem je sám. Kdyby tě to zajímalo

Na co by mi to bylo, proběhlo Vladimírovi hlavou. Stejně bych tam musel jít, bavit se, možná by chtěl založit sousedskou partu můj zajetý pořádek by šel do háje. A stejně, co bych tam nového uviděl?

Tak se na to podíváme, odpověděl. Kdy by se ti to hodilo?

Kdyžtak zítra kolem páté? Přijdu rovnou z práce.

Tak jo, vytáhl Vladimír mobil, otevřel kontakty. Napiš si číslo. Když se něco změní, dáme si vědět.

Večer dlouho nemohl usnout. V hlavě mu běžel rozhovor, přemítal detaily starých historek. Několikrát chtěl vzít mobil, zrušit to, vymluvit se na nějaké povinnosti. Nakonec nezrušil nic.

Ráno ho probudil telefon. Na displeji svítilo: Miroslav, soused.

Nezměnil jste názor? Hlas v telefonu zněl trochu nejistě.

Ne, platí to, odpověděl Vladimír Stárek. V pět jsem u vás.

Zapsal jsem si z toho dne jednu věc: Kolikrát si člověk myslí, že ho už nic nového v životě nečeká. Ale někdy stačí malá odvaha, říct jen ano, přijdu. A ožije v něm něco, co už dávno pohřbil radost z malého setkání.

Rate article
Add a comment