Alena se na ten den připravovala jako na svátek. Vybrala si nové šaty, upekla manželův oblíbený koláč – ten s višněmi a drobenkou, z kterého vždycky Petr bručel spokojeností. Koupila kytici – krémové růže – a vyjela raději dřív. Dnes je totiž svátek matek a tchýně, Věra Pavlovna, je pozvala na návštěvu. Všechno mělo být dokonalé.
Petr tvrdil, že má důležitou schůzku. Když ale Alena přijela k paneláku v Olomouci a uviděla jeho auto, srdce jí sevřel divný pocit.
„Zvláštní…“ zašeptala.
Rozhodla se, že udělá překvapení. Opatrně otočila klíčem v zámku, zula boty a bosky vešla do chodby. Z kuchyně slyšela hlasy. Chtěla zavolat, ale v tom zmlkla. Mluvili o ní. Tchýně a Petr.
„Petře, poslyš…“ Věra Pavlovna mluvila razantně. „Tenhle sňatek byl chyba. Držela jsem jazyk za zuby, ale už nemůžu. Není pro tebe. Nemá rod, nemá věno. Žádné vychování, žádný rozum.“
„Mami…“
„Co je mami?! Ta její nalepený úsměv, pořád si žije ve svým světě. Nemá styl, nemá vkus. Dokonce ani rozum. Píše si něco, jako by to byla práce. Kdo je? Spisovatelka? Budeš děti živit veršema?“
„Mami, dost…“ Petrův hlas se třásl.
„Podívej se na Janu – dceru Evy Jiříčkové. Vzdělaná, krásná, má vlastní byt, rodiče v penězích. A tahle tvoje… Co ti dala, kromě toho věčně hladového výrazu?“
Aleně v žilách ztuhla krev. Opřela se o zeď. Slova ji bičovala jako důtky. „Nestojí za nic. Prohnaná. Bez budoucnosti.“
„Ona je hodná…“ pokoušel se Petr bránit manželku, „já ji miluju…“
„Láska, láska… Mysli na budoucnost. Na děti. Budeš ji živit celý život? Neumí ani pořádně obléct.“
Alena to nevydržela. Otočila se, potichu odešla a bezmyšlenkovitě se vydala pryč. Studený podzimní vítr šlehal do tváře, slzy tekly samy. V hlavě se jí honily ta slova: „není pro něj… nemá styl… neumí…“
Večer seděla v kavárně a zírala do vychladlé kávy. Zavolala Petrovi:
„Nepřijdu. Byla jsem u tvýho bytu. Všechno jsem slyšela.“
„C-co?!“ zarazil se.
„Všechno. Že pro tebe nejsem dost dobrá. Že jsem nula. Že nejsem hodna tvýho příjmení.“
Ticho.
„Aleno… Mami… jen se trápí…“
„O tebe? Nebo o svou pýchu?“
Zavěsila. Domů se vrátila pozdě v noci. Mlčky prošla do ložnice. Petr se snažil vysvětlovat, obhajovat matku, ale Alena nechtěla nic slyšet.
Následující dny byly chladné – jako ulice. Vyhýbala se manželovi, žila jako v mlze. A pak… jednoho rána, když si připravovala svou oblíbenou kávu, jí najednou bylo nevolno. Zatočila se jí hlava. Zpoždění, divná únava…
Koupila test. Dvě čárky.
Těhotenství.
To, po kterém toužila. Ale teď to byl jen další úder.
„Jsem těhotná,“ řekla večer.
Petr zbledl, pak se usmál:
„Vážně? To je zázrak!“
„Vážně. Ale nevím… jestli ho chci mít. S tvou mámou… s tím, co řekla…“
Přistoupil k ní a objal ji.
„Nejsi v tom sama. Budeme rodina. Opravdová. Máma… není věčná. Ale dítě – to je naše. Jsem s tebou.“
Druhý den jeli za Věrou Pavlovnou.
„Mami…“ začal Petr a držel Alenu za ruku. „Budeme mít dítě.“
Žena ztuhla. Pak se jí v očích zablesklo: možná slzy, možná světlo.
„To… myslíte vážně? Bože… Budu babička?!“
Přistoupila k Aleně a objala ji. Upřímně, doopravdy.
„Odpusť mi, holčičko. Ubližovala jsem ti. Jsem hloupá stará ženská. Ale tohle je zázrak. Porodíš nám andílka.“
V kuchyni začala voda v konvici vřít. Nastal shon.
Alena s Petrem na sebe pohlédli. A po dlouhé době – se usmáli. Možná teď všechno teprve začíná.