Sousedka zespodu — láska shora
Vojtěch se podrážděně podíval na hodiny — ráno sotva začalo a den už byl v háji. Místo kufrů, lístků a vytouženého odletu s Evičkou k moři se musel vrátit do svého zatuchlého paneláku. Všechno jako vždy. Sestra Jitka, slzy, teploměr a prosby: “No posaď se s dětmi, nemám na koho se obrátit…”
Nechtěl. Vážně ne. Chtěl být chlapem na dovolené, s ženskou, s drinkem v ruce. Místo toho dva řvoucí synovci, batoh plný hraček a pach alkoholu od sousedky, která otevřela dveře a vyjekla:
“Vojto, co to je za rošťáky s tebou? To ses oženil?”
Katka — sousedka zespodu. Zrzavá, živá, s očima jako liška. Dvakrát jí zatopil, než majitelé vyměnili kohoutek. Její matka — hodná ženská, nechtěla ani korunu, a Katka od té doby pořád mrkala. I když Vojtěchovi přišlo, že chodí ještě do školy.
“Co neděláš ve škole? Řeknu tvý mámě!” zašklebil se, když viděl, jak Katka zčervenala.
“Už mám maturitu! Hledám práci!” odsekla a přehodila si batoh přes rameno.
“No jasně, vypadáš jako záškolák. Podívej se do zrcadla!”
Zasmáli se, Katka zmizela v bytě a Vojtěch šel pro auto — staré, ale jeho, koupené na splátky. Evička samozřejmě ohrnula nos: “Mohl sis pořídit něco lepšího.” Ale on byl na něj hrdý. Tvrdohlavý. Všechno bude — byt, auto, kariéra, Evička.
Ale ne dnes.
Dnes — zácpy, zpocená sedadla, křičící děti na zadních sedačkách a sestra v slzách:
“Promiň, Vojto, ale fakt nemám na koho jinýho…”
Jitka ležela v nemocnici, jejich máma s Jitkou taky onemocněla ze stresu. A jejich otec… No, Pavel byl otec jen podle občanky. Chlastat, courat, mizet — to uměl.
Děti mu visely na krku: “Strejdo Vojto!” Objal je, slíbil zmrzlinu a odvezl je do svého pronajatého garsonky.
Katka na něj zase čekala v přízemí.
“To všechno tvoje?” vykulila oči.
“Jo, sebral jsem je na zastávce,” uchechtl se. “Stačilo se otočit a už tu visely.”
Děti se rozesměly, Katka se zamračila. Spravil to:
“Jenom žertuju. To jsou synovci. Sestra je v nemocnici, tak se o ně starám.”
V bytě děti okamžitě udělaly nepořádek. Vojtěch jim udělal vajíčka, vzal do parku, koupil hranolky a balónky. Byly nadšené. Ale třetí den začaly vrtochy: Maruška si stěžovala na bolení v krku, Honzík na bříško. Pláč, slzy, “chceme maminku…”
Na dveře zaklepali. Vojtěch otevřel — Katka.
“Slyšela jsem, jak brečí… Chceš pomoc? Mám zdravku.”
Vešla, přinesla staré hračky, tiše je uložila, ovázala Marušce krk šátkem, pohladila Honzíka po bříšku. A než stačil říct “díky”, usnul jí v náručí.
“Pojď do kuchyně, aspoň ti udělám chleba se sádlem,” zamumlal Vojtěch a tiše zavřel dveře.
Sedli si v kuchyni. Katka, popíjejíc čaj, se zeptala:
“A tvoje… kdy si pro ně přijde?”
“Moje? To snad ne! To je sestra. Svoje nemám. A zatím ani neplánuju.”
Katka se usmála a on pochopil — je skutečná. Příjemná. Teplá. Ne jako Evička, ne jako nikdo předtím.
Katka zůstala ještě den. Pak dva. Pak napořád. Společně chodili s dětmi na procházky, vařili, smáli se. A v parku, když prodavač balónků řekl: “To máte krásnou rodinku!” — Vojtěchovi se sevřelo u srdce. Podíval se na Katku, na děti, a nechtěl, aby to skončilo.
Evička zavolala po týdnu. Její hlas byl ledový:
“Kde jsi? Ani hlášky. Už s tebou je mi všechno jasné.”
A jediné, co cítil — nic.
Když Jitku propustili, synovci prosili:
“Strejdo Vojto, může Katka zůstat s námi? Ty ji máš rád?”
Maruška nečekala na odpověď a prohlásila:
“Já vím, že jo. A ona tebe. My vám poneseme věnečky na svatbě.”
Katka zčervenala, rozpačitě hladila děti po hlavách a Vojtěch se podíval do zrcadla a pomyslel si: “Díky ti, Bože, za tu zrzavou holku zespodu.”
A když přijeli k domu, Jitka s mámou vyšly ven, uviděly Katku a zajásaly:
“No konečně jsi někoho našel! To je ale hodná holka! Katko? Vítej v rodině!”
Vojtěch se jen usmál.
Zpátky jeli společně. Katka najednou řekla:
“Máš takový útulný auto. A vůbec… s tebou je mi bezpečně.”
A on jen odpověděl:
“Co takhle zítra do parku? A oběd u mě, zůstala tvoje polívka — bez tebe mi ani nechutná.”
Za tři měsíce se vzali.
Někdy štěstí čeká tam, kde ho nehledáš. Někdy bydlí o patro níž. Zrzavé, s batohem, s rukama, v kterých utichají i dětské slzy.
A Vojtěch věděl: tohle je jeho rodina. Navždy.