Ještě před několika měsíci jsem byl přesvědčený, že můj život konečně nabírá ten správný směr. Měl jsem po svém boku ženu, kterou jsem miloval – Terezu. Strávili jsme spolu osm nádherných měsíců plných radosti, dlouhých nočních rozhovorů a snů o společné budoucnosti. Když navrhla, abychom začali žít pod jednou střechou, ani na okamžik jsem nezaváhal. Byl jsem si jistý, že to je další přirozený krok v našem vztahu.
Našli jsme si útulný byt v centru Brna, s výhledem na Špilberk, s krásným prostorem, kde jsme si chtěli vybudovat domov. Měl to být začátek nové kapitoly, místo plné lásky, klidu a bezpečí. Ale nebyli jsme tam sami.
Byl tu ještě někdo jiný.
Můj kocour – Oliver.
Oliver nebyl jen domácí mazlíček. Byl součástí mého života už deset let. Adoptoval jsem ho, když jsem se přestěhoval do Brna jako mladý student, sám ve velkém městě, hledající své místo na světě. Byl tu pro mě ve chvílích radosti i ve chvílích, kdy jsem se cítil na dně. Když se mi nedařilo, když jsem přišel o práci, když jsem si myslel, že jsem na všechno sám – Oliver nikdy neodešel.
Když se ke mně Tereza nastěhovala, byl jsem přesvědčený, že všechno bude v pořádku. Na začátku se zdálo, že jí Oliver nijak nevadí – pohladila ho, občas mu řekla něco milého, dokonce se smála, když si hrál s papírovou kuličkou. Často si ho fotila a posílala fotky svým kamarádkám s komentáři jako „Podívejte, kdo je teď můj nový spolubydlící!“.
Ale něco se začalo měnit.
Nejprve to byly drobnosti – občas si postěžovala, že jí svědí oči, že ji pálí nos. Pak začala často kýchat, hlavně večer. Mysleli jsme si, že je to jen obyčejná alergie na prach nebo sezónní rýma. Ale postupem času se její stav zhoršoval. Její oči byly stále zarudlé, v noci se budila s pocitem, že se dusí. Přes den byla unavená a podrážděná.
Začal jsem mít strach.
Šli jsme k lékaři. Seděl jsem vedle ní v čekárně, držel ji za ruku a šeptal, že určitě existuje nějaké řešení, že to nebude nic vážného. Musí přece existovat něco, co nám pomůže žít spolu, aniž bych se musel vzdát Olivera.
Ale lékařův verdikt byl neúprosný.
— Jde o vážnou alergii na kočičí srst. Pokud se alergenu nezbavíte, bude se stav pacientky jen zhoršovat.
„Zbavte se alergenu.“
Ty slova mi zněla v hlavě jako rozsudek.
— Ale Tereza už s Oliverem trávila čas dříve, nikdy žádné problémy neměla! – namítl jsem zoufale, jako bych se snažil najít skulinu v lékařově verdiktu.
Lékař si povzdechl, jako by tuhle otázku slýchával každý den.
— Alergie se mohou rozvíjet postupně. Krátkodobý kontakt nemusí znamenat žádné problémy, ale dlouhodobá expozice může vést k vážným reakcím.
Cestou domů jsme oba mlčeli.
V hlavě mi běželo tisíc myšlenek. Možná bychom mohli pořídit čističku vzduchu? Možná by Tereza mohla brát nějaké léky? Možná bychom mohli udělat kompromis a nepouštět Olivera do ložnice? Muselo existovat jiné řešení!
Ale když jsme dorazili domů, pochopil jsem, že Tereza o žádné alternativě nepřemýšlela.
— Tak kdy ho dáš pryč?
Její hlas byl chladný, nekompromisní.
Zarazil jsem se.
— Cože?
— Slyšel jsi lékaře. Pokud ho tady necháš, budu na tom čím dál hůř. Musíš se rozhodnout.
Najednou jsem cítil, jak se mi stahuje hrdlo.
— Terezo… Oliver není jen nějaké zvíře. Je to můj nejlepší přítel.
Protočila očima, jako bych právě řekl něco směšného.
— A já? Já nejsem součástí tvého života? Skutečně chceš upřednostnit zvíře přede mnou?
A v ten moment mi to všechno došlo.
Nešlo jen o alergii. Šlo o ultimátum.
Kdyby mě Tereza skutečně milovala, snažila by se hledat řešení. Zkusila by pochopit, jak moc je to pro mě těžké. Ale ne. V jejích očích existovalo jen jediné možné východisko – takové, kde ona dostane přesně to, co chce.
Buď Oliver, nebo ona.
A najednou jsem měl jasno.
Podíval jsem se jí do očí a tiše, ale pevně řekl:
— Jestli pro tebe Oliver znamená jen překážku, pak možná ty bys měla odejít.
Tereza ztuhla.
— Ty… to myslíš vážně? Vybíráš si kočku místo mě?!
Povzdechl jsem si.
— Volím loajalitu. Volím někoho, kdo mě nikdy nenutil volit mezi láskou a věrností.
Chvíli na mě hleděla, jako by čekala, že změním názor.
Ale já už věděl, jaká je moje odpověď.
Bez dalšího slova se otočila a začala si balit věci.
Stál jsem tam a sledoval ji, jak hází své oblečení do kufru, a místo smutku… jsem cítil jen úlevu.
O deset minut později byla pryč.
V bytě se rozhostilo ticho.
Posadil jsem se na gauč a cítil, jak napětí pomalu opouští mé tělo.
Po chvíli jsem ucítil známé teplo vedle sebe.
Oliver.
Přitulil se ke mně a začal tiše příst.
Pohladil jsem ho po hebké srsti a zhluboka se nadechl.
Protože pravá láska nedává ultimáta. Pravá láska nevyžaduje oběti, které tě ničí.
A ne – nelituji svého rozhodnutí.
Protože na rozdíl od Terezy, Oliver mě nikdy nenutil vybírat mezi láskou a loajalitou.
