Bezpodmínečná láska
Věruška si tak jednou s hrníčkem kávy pobíhá po obýváku u své kamarádky, když jí pod gaučem do oka padne černá ponožka. Nemohla si pomoct a rozesmála se:
Tak Vida, tvůj muž je doma taky takový čuně!
Jemně se ohnula, ponožku vytáhla, a s potutelným úsměvem mávala nad hlavou:
A přitom vypadá vždycky tak dokonalý Jak vystřižený z módního magazínu!
Zrovna v té chvíli vyšla Anežka z kuchyně, rukama si utírala poslední zbytky pěny od mytí nádobí do utěrky. Když slyšela poznámku kamarádky, překvapeně pozvedla obočí:
Z čeho jsi to vzala?
Věra jen mlčky ukázala prstem na ponožku, jako by měla v ruce důkaz století.
Anežka trošku zčervenala a hned spustila stydlivě omluvu:
Ale to není od Jardy… To Emilka zlobí! Pořád něco tahá z koše na prádlo v koupelně. Je to ještě koťátko, zatím unese jen ponožky, větší věci nedá.
Věře hned zasvítily oči kočky totiž miluje snad víc než zákusky.
Emilka? To je vlastně ten váš malý kocourek, viď? Kde je vůbec? Viděla jsem ho jen na fotkách, vypadá jako malá bílá chlupatá kulička! To není možné, že jsem tady už deset minut a nemám ho pohladit!
Anežka se zasmála pod vousy a ukázala hlavou k rohu obýváku:
Podívej se do toho křesílka u topení, tam spí nejradši. Ale pozor, má ostré drápky a moc cizinců nemusí. Kdyby něco, lékárnička je v koupelně, já zatím udělám kafe.
Věra se připlížila na špičkách. Tam, v křesílku na měkké dece, si schoulená do klubíčka spokojeně oddechovala Emilka drobná bílá kočička s šedými pruhy. Očividně spala, uši jí sem tam zacukaly, jak reagovala na tiché zvuky kolem.
Ty jsi ale fešanda, zašeptala Věra, a velmi opatrně přistrčila ruku, aby ji neprobudila.
Emilka jedno oko pootevřela a chvilku zvažovala novou návštěvu pohledem, ale pak oko zavřela zpět. Jenže za chvilku kocour udělal prudký pohyb tlapkou a Věra měla na zápěstí malý, tenký šrám.
Ajaj! Dobře, budeme to brát jako seznámení, usmála se.
Nenechala se odradit a opatrně Emilku pohladila za ouškem. Kočička na vteřinku ztuhla, pak spustila tiché předení a zase se ponořila do svého snu.
V tom přišla Anežka zpět s dvěma poctivými hrnky kávy a miskou plnou oplatek. Věra seděla na koberci, na tváři úsměv od ucha k uchu, zatímco Emilka vrněla jako malá motorečka a nechala si drbat bříško. Na Věřině ruce zůstala památka tenká čára, ale náladu jí to ani trochu nezkazilo.
Je úžasná! skoro pištěla Věra a polechtala koťátko pod bradičkou. Emilka se ihned převrátila na záda a nastavila bříško znovu. Taky bych chtěla takového parťáka! Moje Sivonka by se mu aspoň nenudila.
Chceš adresu útulku? Tam je takových chlupáčů mraky, mrkla na ni Anežka, když pokládala hrníček na stolek. Nedokázala odtrhnout oči od toho, jak si Věra užívá každou chvilku s kotětem, tak spontánně a opravdově, že člověku připadal svět zase nějak laskavější.
Ještě ne, věnovala Věra smutnější pohled, na chvilku přestala kočku hladit. Emilka uraženě zamňoukala a Věra se rozesmála, pohladila ji znovu. Víš plánujeme s Vláďou svatbu a mám strach, že by dalšího čtyřnohého člena domácnosti netoleroval. Už Sivonku párkrát málem vystěhoval.
On nemá rád zvířata? ptala se Anežka a jemně zahřívala svůj hrnek v dlaních, užívala si vůni čerstvé kávy.
Jde mu o pořádek Kočičí chlupy, rozlité stelivo, hračky pod nohama Vláďa je jinak v pohodě, fakt. Jen musí mít všechno srovnané jak v katalogu a ani smítko. To je celé.
V Anežčině tváři se ten veselý úsměv najednou vytratil, nevědomky si promnula zápěstí a upřeně se zadívala kamsi stranou najednou nebyla v téhle voňavé, útulné Praze, v obyváku s krbem a spícím kotětem, ale v úplně jiné době a jiném bytě, v čase, o kterém radši nemluvila.
Anež, jsi v pohodě? Věra si všimla, že podklesla nálada, a rychle vrátila Emilku na deku a sedla si vedle kamarádky. Co se děje?
Takovou Anežku nikdy předtím neviděla. Za ty tři roky byly snad všude, pořád smály se jedna přes druhou Teď byla její tvář šedivá jak zimní ráno, v očích měl smutek, co nedokázal zakrýt žádný úsměv.
Nic mi není, konečně natáhla rty do smutného polousměvu, hlas se jí lehce zlomil. Jen si dovolím jednu radu: Než si vezmeš kohokoliv a plánuješ děti, zkus si s ním rok žít. Uvidíš, jaké to je, když člověk každý den chodí po špičkách, přizpůsobuje se cizím pravidlům a bojí se jedné špatně odložené věty.
Povíš mi víc? Nepovídej, jestli by ti to bylo nepříjemné!
Povím Protože je lepší učit se na cizích chybách, než je znovu opakovat. I když to bolí a věř, že mě to bolelo dost.
*************************
Bylo mi devatenáct, když jsem narazila na Mirka. O devět let starší, vypadalo to, že ví, co chce, působil jistě a měl zvláštní typ něhy, co jsem nikdy předtím nezažila. Nosil mi gerbery, pamětlivý byl na všechno včetně toho, že mám ráda bylinkové čaje s meduňkou, klidně si hodinu povídal o mém studiu na peďáku a byla jsem najednou zajímavá, poprvé ve svém životě.
Do svatby jsem šla nadšeně, přestože nebylo, kdo by mě zbrzdil. Táta už měl dávno založenou vlastní rodinu v Brně a náš kontakt byl spíš jednou ročně na Vánoce. Mámě bylo v podstatě jedno, kde žiju a s kým: vychovala mě, dala mi školy a teď si chtěla užít konečně svobodu. Chápala jsem ji, nevyčítala.
Začátek s Mirkem byl vlastně fajn, prvních pár měsíců plných kytky, výletů, vřelých slov Jenže pak se začalo ukazovat, že jeho posedlost pořádkem je silnější, než bych si přála. Kdybych zůstala u šálku neumytého až do rána, okomentoval to. Pokud jsem poličku utřela v osm místo v šest, byl podrážděný.
Jednou jsem nestihla utřít práh v předsíni, učila jsem se na zkoušky a šla spát dlouho po půlnoci.
Podívej na tu špínu, kývnul Mirek k podlaze. Okamžitě umyj.
Vždyť je skoro jedna, ráno mám zkoušku, zvládnu to po škole
Neřeš, teď, jinak už bude pozdě!
V tu chvíli jsem poprvé cítila vyčerpání, které už další roky neodešlo. S každým měsícem byl Mirek podrážděnější, řval, když kniha stála nakřivo, když povlečení nebylo hladké a žehlení mělo menší sklad.
Jednou, když kontroloval čerstvě vyžehlené povlečení, vyčetl mi zmuchlaný cíp prostěradla.
Co to je? bodl prstem To nevidíš tu skladku? Všechno znovu. VŠECHNO!
Bez dalšího varování roztrhl dveře skříně, vytahal všechna prostěradla i ručníky a hodil mi to k nohám.
Dívala jsem se na haldu prádla a uvnitř mě se něco zamklo. Tentokrát už jsem neplakala, jen mě poprvé napadlo: Tohle není normální.
Pak už to šlo rychle. Ujela jsem s učením na projekt a zapomněla vyžehlit jeho košili. Věcí měl dalších pět, všechny čisté, ale ten den jakmile objevil nevyžehlenou, začal řvát.
To jsi fakt tak líná, že nic neuděláš?
Chtěla jsem říct, že jsem do noci pracovala, ale nestačila jsem otevřít pusu. Skočil ke mně, chytil mě za zápěstí a nešetrně zmáčkl. Bolest mě překvapila, on mnou trhnul tak, že jsem málem spadla.
Poprvé jsem si uvědomila, jak je ve skutečnosti silný. Modřina na ruce mi zůstala ještě dlouho. Začala jsem nosit dlouhé rukávy, aby si nikdo nevšiml, stejně mě každý vnímal jako tu veselou, vždycky s úsměvem. Nikdo by nevěřil, že je něco špatně.
Do obličeje mě nikdy nepraštil věděl, že to by prokoukli. Ruce, vlasy, krk to byly jeho terče. Vyčítal a urážel, když byla někde oděrka na podlaze.
Cítila jsem se mizerně. Pořád jsem něco kontrolovala, každou noc se několikrát budila, pokaždé prohlédla nádobí, poličku, jestli je vše ok. Spánek jsem už ani neznala.
Po pár měsících jsem zkolabovala rovnou na semináři z vyčerpání. Probudila jsem se v Motole s kapačkou a lékařským dohledem. A tam, když jsem koukla na bílý strop, jsem si poprvé v životě řekla: Proč to vlastně dělám? Komu tím prospívám? Žádná láska nestojí za to, abych se ztratila sama sobě… Zbyl ve mně jen strach.
Pak jednou přišel Mirek do nemocnice naštívit mě. Čekala jsem, že se zeptá, jak mi je, co potřebuju Ale on mi místo toho začal vyčítat, že mám špinavý župan a vlasy jen svázané do copu.
Viděl bych, jak vypadáš! To jsi nemohla se umejt?
V tu chvíli vešel do pokoje starší sanitář babička s vlídnýma očima, která domácí problém poznala na sto kroků.
Okamžitě běž pryč, nebo tě vezmu touhle mopkou po hlavě! spustila na něj tak prudce, že Mirek jen zrudl, práskl dveřmi a měl dost.
Ty chudáku, smutně zamumlala babička, posadila se ke mně na postel a pohladila mě po rameni. Vždyť hezkých mužů je plný svět. Ty si zasloužíš někoho, kdo tě bude obdivovat, ne přetahovat modřiny.
V tu chvíli mi došlo, že má pravdu. Byt jsem měla po babičce na Smíchově, není sice palác, ale je můj. O peníze bude boj, ale vždycky můžu něco dopočítávat nebo učit matematiku děti na inzerát.
Poprvé po letech jsem cítila, že to zvládnu. Že mám právo odejít a začít znovu, kde mě budou mít rádi a kde se budu cítit bezpečně.
Soud proběhl rychle. Zastupoval ho advokát jak vystřižený z filmu, bez zbytečných řečí. Když přišlo na rozvod, necítila jsem smutek, spíš obrovskou úlevu. Vylezla jsem ze starého okresního soudu, nadechla se čerstvého pražského jara a zasmála se konečně od srdce. Poprvé po dlouhé době mi v těle opravdu bylo lehko.
Zvykat si sama nebylo lehké, ale byla to moje svoboda. Malý byt s výhledem na park, ráno paprsky přes listy, ticho, které hřeje, neleká. Snad poprvé jsem pila kávu na balkoně bez výčitek.
Začala jsem si přivydělávat v knihkupectví pod Karlovým mostem nešlo tolik o koruny, spíš nebýt doma sama. Mezi knihami jsem se cítila nejlíp. Voňavý papír, regály vyskládané až po strop, skládala jsem nové tituly, pomáhala lidem vybírat dárky a poprvé měla pocit, že k něčemu patřím.
Jednou, když jsem aranžovala výlohu, narazila jsem na něj David, vysoký, úsměv jak slunce a když mluvil, měl tak hezké r. Zkoumal si tlustou bichli o dějinách umění, až jsme se málem srazili hlavami.
Promiňte! vyhrkla jsem, jak mi knihy málem spadly na zem.
To je v pohodě, já sám jsem pozor nedal, usmál se hezky. Sháním nějaký typ na dobrou populární historii, nemáte tip?
Usmála jsem se, vzala ho k regálu a ukázala nové tituly. Bavili jsme se o knihách, umění, architektuře.
Začal chodit každý týden. Nejdřív jen pro knihy, později už si povídat o životě i párkrát mě pozval na kávu. Dlouho jsem váhala, otevřít srdce trvalo. Pořád jsem se lekala hlasitějších zvuků nebo prudších pohybů. Když sáhl pro cukřenku a já se lekla, hned toho nechal a lehce vtipkoval, aby mi odlehčil.
Jednou, v malé kavárně nad Vltavou, bouchly dveře, já nadskočila a málem rozlila čaj. David na mě jen mrkl, vzal mě za ruku a tichým hlasem se zeptal:
Je něco, o čem nechceš, ale potřebuješ si promluvit?
Poprvé jsem se rozbrečela, bez ostychu a přetvářky mu řekla všechno. Za co jsem se styděla, z čeho jsem měla depresi, proč jsem se bála vůbec ještě někoho pustit k sobě.
David nedával rady, jen byl poblíž. Držel mě za ruku a řekl:
Já bych tě nikdy nezranil. Když ti budou domácí práce vadit, klidně najdeme paní na úklid Nemusíš mi nic dokazovat, mám tě rád takovou, jaká jsi. Chci, abys mohla dýchat.
Tohle bylo poprvé, co jsem opravdu cítila, že mě někdo přijímá i s chybami a hlavně, že s nikým už nemusím bojovat.
************************
Tak to byla moje cesta, usmála se Anežka na Věru. Cítila jsem, že to opravdu bylo to nejtěžší, co kdy udělala, ale i nejlepším, protože na tom vyrostla. Opravdová láska je, když tě někdo vezme se vším všudy, ne když musíš pořád něco zasluhovat.
Emilka ležící v klíně spokojeně předla a natahovala packu směrem k tváři své paničky, jako by chtěla říct všechno bude dobré, hlavně se nezapomeň mazlit.
Věra podala Anežce papírový kapesník a objala ji kolem ramen.
Jsi neskutečně silná, Aný, řekla tiše. Jsem ráda, že jsme kamarádky, a hlavně, že už jsi v klidu a šťastná. Moc ti to přeju.
Teď už jsem, přikývla Anežka, oči jí sklouzly k oknu. První hvězdy blikaly nad Trojou, večer se chýlil ke konci. A chci, abys i ty byla spokojená. Dej svému Vláďovi čas, poznej ho, uvidíš, jaký je doopravdy v obyčejné realitě, ne jen na výletě nebo na Instagramu. Láska je především respekt, podpora a to, že ti někdo nastaví náruč, místo aby tě hodnotil.
Věra chvíli mlčela, hladila Emilku a nasávala tu zvláštní pohodu praskající krb, odlesky světla na policích, monotónní cvakání hodin.
Děkuju ti, žes mi to řekla. Hlavně, že žiješ po svém. To je tvoje největší síla, Aný.
Anežka se usmála, napila se kávy, která byla tentokrát zvlášť voňavá a sladká, nejspíš proto, že jí poprvé chutnala v opravdovém klidu. Vedle ní vrněla Emilka, Věra přátelsky seděla naproti a za oknem se rozsvěcovaly hvězdy. A to vše dohromady bylo najednou přesně to, co chtěla od života mít.