Protože jsi kvůli té lásce vystřelil z fakulty! Poslali jsme tě studovat, ne se ženit! Chybělo nám jen přijmout vesnickou dívku do rodiny,zuřil můj otec. Rozhodli jsme se zatarasit chlapovu rozhořčenou lásku rozchodem. Na otcovu žádost jsem, Vít, nastoupil do armády.
Věra udržovala domácnost v pořádku. Vyměnila tapety, sundala těžké závěsy a pustila se do úklidu podkroví. Věra milovala řád, a tak i její duše byla v klidu.
V nejvzdálenějším rohu skříně našla krabici s Vítovými dopisy. Jak dlouho už je neotevřela! Zapomněla na úklid. Přečetla jeden dopis, druhý, třetí
Vít a Věra se potkali na ČVUT v Praze. Vít byl městák, Věra přišla z malé vesnice u Brna.
Přitahovala chlapce svým jasným vzhledem: dlouhé černé vlasy, podivuhodné oči, štíhlou postavu.
Začali spolu chodit. Pro plachou a tichou Věru byl Vít jako hurikán. Každý den vymýšlel něco nového, aby získal přitažlivost krásky. Dával jí květiny před dveře kolejního pokoje. Někdy se objevil v noci u okna a popřál dobrou noc. Pokoj byl na prvním patře.
Hlasité studentské večírky, procházky a polibky první rok studia míjel rychle. Milenci byli neustále spolu.
Pak však Vít nechal studium klesnout. Od začátku neměl velkou touhu hrabat se v kameni vědy, a když přišla láska, byl mu studium jen překážkou! Vyloučili ho z fakulty. Vítu to nevadilo.
Najdu si práci, po nějaké době se vrátím na dálkový studijní program. A pak se s tebou mohu oženit, moje radosti,vysvětlil Věře.
Nalezl si práci ve výrobě a řekl rodičům, že chce ženit. Věřiny rodiče věděli jen málo. Navštěvovala je několikrát.
Vít byl připraven, že je přijmou bez radosti. Jeho otec s matkou snili, že syn poženou dceru jejich přátel. Ale ani Vít, ani dívka přátel Zdeňka nechtěli splnit jejich očekávání.
Vít si myslel, že přesvědčí rodiče, že jeho láska k Věře je opravdová. Přesvědčí je, že bez ní nemůže žít!
Avšak očekávání se nesplnily. Rodiče mu nerozuměli. Reakce rodiny byla těžká.
Protože jsi kvůli té lásce vystřelil z fakulty! Poslali jsme tě studovat, ne se ženit! Chybělo nám jen přijmout vesnickou dívku do rodiny,znovu zuřil otec.
Rozhořčenou lásku syna chtěli ukončit rozchodem. Na otcovu žádost Vít odešel do služby.
Věra truchlila po milovaném. Jedinou útěchu jí dávaly Vítovy dopisy něžné a vášnivé řádky, co jí psal!
Jednou však korespondence náhle přestala. Měsíc, dva, půl roku a žádný řádek. Věra už nevěděla, kde se má schovat.
To se děje, city v odloučení chladnou. Znamená to, že to nebyla láska, jen nadšení,utěšoval Věru spolužák Štěpán.
Štěpán byl jejich společný přítel. Věra tehdy netušila, že Štěpán napsal Vítovi, že miluje Věru a že se s ní chce setkat. Požádal Vítu, aby Věru už neobtěžoval dopisy, protože se chystají oženit.
A Věra se smířila, šla do školy s hlavou vzhůru, začala se stýkat s přáteli. Štěpán byl vždy po boku. Už dlouho do ní byl zamilovaný a rozloučení s Vítěm mu dalo šanci se jí přiblížit.
Péče a láska, kterou Štěpán Věru obklopoval, byla čistá.
Ať je Štěpán šťastný,pomyslela si dívka a souhlasila s jeho návrhem.
Věra chtěla Vítovy dopisy vyhodit, ale ruka se nehnula. Položila je do krabice a schovala dál.
Věra začínala nový život.
A Vítovi rodiče rychle oznámili, že Věra se provdala za Štěpána.
A čas plynul.
Jedno desetiletí pak další. Věra a Vít žili ve stejném městě, ale vedli paralelní životy, které se nikdy neprotínaly.
Po Věře se rozšířily zvěsti, že Vít oženil. Ne, ne se Zdeňkou, ale s úplně jinou. Měli syna.
Věrin klidný, rovný život však nešel k štěstí. S Štěpánem měli dvě dcery. Péče o děti a práce se staly smyslem jejího života. Na duševní rozhořčení už nezbývalo místo.
Každý nesl svou tíhu bez radosti a zapomněl, že život může být jasný a šťastný.
Už uplynulo 35 let.
Rodina Věry se rozpadla. Co se snažila, vztahy bez lásky nevyrostly. Manžel cítil, že ho nikdy nemohla opravdu milovat. Měl mimo manželku milenkyni. Dcery vyrostly, založily vlastní rodiny. Nic je už nespojovalo.
Po rozvodu manžel Vítovi přiznal, jak zorganizoval Věru odchod od Vítě.
U Vítě také rodina rozpadla a on zůstal sám.
Věra přečetla poslední dopis. Plakala i usmívala se zároveň. Pak si uvědomila, že nesmí dát dopředu, kde Vít teď je. Co se stalo s jeho životem? Jen ho chtěla znovu vidět a promluvit si.
Rozhodla se napsat dopis na jeho starou adresu, snad tam ještě bydlí, nebo má nějaké příbuzné, co ho dopis předají. Věra byla vždy rozhodná. Hned napsala dopis a pozvala ho na setkání v kavárně naproti svému domu. Bez dlouhých úvah Věra vložila dopis do nejbližší poštovní schránky.
Následující den si povídala sama se sebou: Proč jsem tak hloupá?
Vít, když se vracel domů, nahlédl do poštovní schránky. Dopis? Taková rarita v dnešní době dopis. Na obálce viděl jméno a neuvěřil svým očím. Vít dopis přečetl a čas se vrátil zpět.
Ve stanovenou hodinu vstoupil do kavárny. Byl nervózní. V sále bylo prázdno, jen u jednoho stolu seděla žena.
Věro,řekl Vít téměř šeptem.
Ano,odvrátila se a podívala se mu do očí.
Její pohled si pamatoval po všech těch letech. Byla to ona, ta samá Věra. Pak spolu mluvili, pláceli, smáli se.
Z kavárny muž i žena vyšli, drželi se za ruce, aby se už nikdy neoddělili.
P.S.
Od okamžiku jejich setkání uplynuly téměř pět let. Věra a Vít žijí ruku v ruce a každý prožité den považují za šťastný.
Pravá láska nezmizí beze stopy. Teď jsou v tom naprosto přesvědčeni!