„Ty mě vůbec nerespektuješ! Kvůli tomu psisku jsi ani nepřijela mě popřát!“ — uraženě vyčítá tchyně.
Moje tchyně, Alena Vlastimila, se už týden nemůže uklidnit. Je hluboce uražená, protože jsem, Zdenka, nepřijela na její narozeniny. Je jí úplně jedno, že můj pes, můj věrný přítel, ten den umíral. Čekala, že všechno odhodím, nandám si falešný úsměv a poletím ji blahopřát, zapomenuvši na svůj žal. Ale já nemohla. Srdce mi pukalo bolestí, a její slova byly tou poslední kapkou, která přetekla pohár mé trpělivosti.
S manželem, Jakubem, žijeme odděleně od tchyně v malém městečku nedaleko Brna. S Alenou Vlastimilou se stýkám málo, a upřímně, to náš manželství zachraňuje. Je to žena, která se plete do všeho, považuje se za neomylnou a je přesvědčená, že bych měla věčně děkovat osudu za takového „dokonalého“ manžela. Jakub je skvělý člověk, miluji ho. Je samostatný, rozhoduje se bez ohledu na matku, a to ji rozčiluje. Když pochopila, že nad ním nemá moc, začala se chovat, jako by naše manželství stálo jen na její laskavosti. Každé její slovo je prosycené povýšenectvím, a já už to nemůžu snášet.
Její narozeniny jsou samostatná noční můra. Alena Vlastimila z nich dělá velkolepou show, kde všichni musí tancovat, jak ona píská. Shromáždí hromadu příbuzných, usadí se v čele stolu, přijímá gratulace a kochá se pozorností. To by se ještě dalo přežít, ale přípravy začínají týdny dopředu. Tahá Jakuba po tržištích a obchodech, hledá na internetu „originální“ recepty, a já mám být její pomocnicí: nakupovat suroviny, krájet saláty, zdobit stůl. V den oslav musím přijít hned ráno, uklízet její byt, vařit, prostírat, a pak bavit hosty a obsluhovat je. A to všechno pod jejím neustálým peskováním: nasekala jsem to špatně, dala jsem to na špatné místo. Není divu, že tyhle oslavy nesnáším.
Poslední dva roky jsem se vyhnula vaření. Jakub má mladšího bratra, jehož žena je profesionální kuchařka. Od jejich svatby převzala kuchyňské povinnosti ona, ale přijít na oslavu a sloužit hostům musím i tak. Tentokrát jsem nejela vůbec. Můj pes, Rex, vážně onemocněl. Zjistili mu rakovinu, a veterinář řekl, že šance není. Den před tchyninými narozeninami se mu přitížilo. Celou noc jsem nespala, seděla jsem u něj, hladila ho, snažila se ho nakrmit. Srdce mi trhal žal. Vzali jsme Rexe z útulku jako štěně, byl součástí naší rodiny. A teď umíral, a já mu nemohla pomoci. Ten zármutek byl nesnesitelný.
Každý, kdo kdy ztratil mazlíčka, pochopí, co jsem cítila. Svět se zhroutil, nic nepřinášelo radost. Jakub také trpěl, ale ne tak hluboce. Domluvili jsme se, že pojede popřát matce sám. Zavolala jsem Aleně Vlastimile, omluvila se, vysvětlila situaci a popřála jí po telefonu. Zůstala jsem doma a byla s Rexem až do konce. Odešel, zatímco Jakub byl u matky. Držela jsem ho za packu, plakala a nemohla uvěřit, že můj přítel je navždy pryč. Když se Jakub vrátil, řekla jsem mu to. Objal mě, ale viděla jsem, že nedokáže úplně pochopit hloubku mého žalu.
Ráno mi zavolala tchyně. Čekala jsem, že se zeptá, jak se mám, nebo alespoň projeví soucit. Místo toho se na mě vrhla: „Čekala jsem, že zavoláš a omluvíš se! Nebyla jsi na mých narozeninách, ignoruješ mě! Co si o tom mám myslet?“ S obtížemi držíc slzy jsem připomněla: „Vždyť víte, Rex byl nemocný, zemřel.“ Ale její odpověď mě dorazila: „No a? Psiska vždycky chcípnou, stejně nežijou dlouho! A to vaše bylo jen voříšek! Ty mě nerespektuješ, když jsi nepřijela popřát!“ Položila sluchátko a já se rozbrečela, neschopná uvěřit té necitelnosti.
Alena Vlastimila nepřestala. Stěžovala si Jakubovi, obviňujíc mě z nedostatku úcty. Naštěstí ji rázně umlčel a postavil se na mou stranu. Ale tchyně se nevzdala: celý týden mě zahrnuje zprávami, vyčítá mi, že jsem její oslavu vyměnila za „nějakého hafana“. Dokonce se pohádala s Jakubem a žádala, aby mě „usměrnil“. Její slova jsou jako nůž do srdce. Jak může být tak bezcitná? Rex nebyl jen pes, byl částí našeho života, a její oslava byla jen záminka pro její samolibost.
Rozhodla jsem se s ní přestat mluvit. Pokud je Alena Vlastimila tak krutá, že nechápe můj zármutek, nemáme si co říct. Už nemůžu snášet její snahy řídit náš život, její sobectví, její přesvědčení, že je středem vesmíru. Srdce mě pořád bolí ze ztráty Rexe, ale nedovolím tchyni, aby pošlapala moje city. Jakub mě podporuje, a to mi dodává sílu. Volím svou rodinu, svou důstojnost, ne ženu, pro kterou je cizí bolest nicotná.