Ten den byla Věra úplně vyčerpaná. Celé dopoledne uklízela, prala, skládala hračky a myla podlahy. Konečně nahlédla do trouby – kuře s bramborami se krásně opékalo a vůně, která se line po kuchyni, jí zatočila hlavu.
„Ještě tak deset minut,“ zamumlala, nastavila časovač a spěchala do koupelny, aby stihla vydrhnout obklady. Všechno šlo jako po másle. Až do chvíle, než se prudce otevřely dveře.
„Děti asi přišly,“ pomyslela si Věra, ale na prahu se objevil ne syn ani dcera, ale manžel – Zdeněk, který od rána údajně „byl v garáži“.
„Ó, to voní!“ spokojeně si promnul ruce. „Miluju tvoji pečenou kuřici!“
„Zavolej děti, ať jdou večeřet,“ zavolala Věra a vrátila se k dřezu.
Za minutu už po bytě dupaly bosé dětské nohy, někdo házel boty, někdo se hlasitě smál. Věra zaslechla, jak se děti přou, a vyšla ven dřív, než zazvonil časovač.
„Co se děje?“ stála v gumových rukavicích.
„Já chci stehýnko!“ vyjekla desetiletá Anežka.
„Já taky!“ v jednom hlasu zakřičel osmiletý Jirka.
„Vždyť jsou dvě,“ rozpačitě pokrčila rameny Věra.
„Ne! Zbylo jen jedno!“ Anežka dupala nohou.
Žena přistoupila ke stolu. Opravdu – půlka kuřete byla pryč. Zůstala jen prsa a jeden osamělý brambor.
„A kde je táta?“
„Šel. Vzal půlku kuřete a odešel,“ zamumlal syn.
Věra popadla telefon, zavolala – Zdeněk nezvedl. Chytila klíče a vyrazila ven. Všechno v ní vřelo: už zase! Znovu si vzal to nejlepší pro sebe. Jen tentokrát – ne pro sebe, ale pro svou partu chlastačů. Už to nebyla jen chamtivost – byla to zrada domova.
Za domem, u dětského hřiště, seděl Zdeněk s kamarády na lavičce. V ruce pivo, na klíně – to kuře. Smáli se, jedli, olizovali prsty.
„Není ti to trapné?!“ přiskočila k nim Věra, oči jí planuly.
„Jdi domů, promluvíme si později,“ procedil Zdeněk s pohledem na „kamarádě“.
„Ne, promluvíme si teď! Ukradl jsi jídlo, které jsem připravovala pro svoje děti! Není ti hanba? Nestačí, že si vždycky necháváš ty nejlepší kusy – teď ještě krmíš své kámoše tím, co není tvoje?“
„Jdi, dokud se ovládám,“ odsekl a chytil ji za loket.
„Co to děláš?!“ Věra se trhla. „Nejsi jen sobec, jsi zloděj, Zdeňku. Zloděj, který krade jídlo vlastním dětem a krmí s ním ožraly.“
„Přestaň s tím divadlem, Věrko,“ zlobil se, cítil se před kamarády ponížený. „Bylo to poprvé.“
„Poprvé? A co ovoce? A kaviár od mámy, který jsi sám zhltal za den? A grilování, kde jsi dětem nechal jen spálené kousky a sám sis vzal ty nejlepší?“
Věra se otočila a odešla.
Když se večer vrátil, stála u okna.
„Kdybys viděla sebe!“ smál se Zdeněk. „’Rozvod kvůli kuřeti.’ To by byla show.“
„Podávám na rozvod,“ řekla chladně. „Ani teď nechápeš proč. Ne kvůli kuřeti. Kvůli tvé sprostotě, lakotě a tomu, že myslíš jen na sebe.“
„Kam mám jít?“ odfrkl si. „Tohle není ani vtipný.“
„K mámě. Ta samá, která tě naučila, že všechno nejlepší patří tobě. Ať se s tebou teď dělí.“
Zdeněk odešel, přesvědčený, že Věra žertuje. Ale další den opravdu podala žádost o rozvod. Zůstal u matky.
A za dva týdny zazvonil telefon.
„Měla jsi pravdu,“ povzdechla si bývalá tchyně. „I u mě všechno sežere. Koupím si bonbóny, jeden sním – on zbytek přes noc zmizí. Víš, myslela jsem, že přeháníš. Ale dokonce i poslední vařící vodu z konvice si nalil, aniž by se zeptal.“
„Chcete, abych si ho vzala zpátky?“ podivila se Věra.
„Ale ne… spíš… si jen postěžovat,“ odfrkla si tchyně.
„Tak hodně štěstí. Já svůj život s tímhle žroutem ukončila. A víš… konečně zase dýchám…“