Kulinářský ráj u Věry
Když jsme s Jakubem vešli do Věřina bytu, okamžitě mě obklopila vůně, která mě málem připravila o rozum. Vonělo tu čerstvě pečené maso, teplé pečivo a koření, jež tančilo ve vzduchu. Zastavila jsem se ve dveřích, zavřela oči a zhluboka se nadechla – byl to pach domova, svátku a něčeho přímo kouzelného. Když jsem pak pohlédla na stůl, zůstala jsem bez sebe. Stály tam pokrmy, které by mohly zdobit muzeum gastronomie. Upřímně, nevěděla jsem, jestli je jen obdivovat, nebo se hned vrhnout na talíř.
Věra, moje dlouholetá kamarádka, vždy byla šikovná kuchařka, ale tentokrát předčila sama sebe. Dorazili jsme k ní na večeři – pozvala nás „jen tak“, bez důvodu, jen abychom si popovídali a užili společný večer. Čekala jsem něco obyčejného: salát, možná pečené kuře, čaj s cukrovím. To, co jsem však spatřila, byla přímo gastronomická show. Stůl se prohýbal pod talíři: dozlatova pečená vepřová panenka s bylinkovou krustou, brambory pečené s rozmarýnem, zelenina uspořádaná jako malířské dílo a koláč se zlatavou kůrčičkou, z něhož linula vůně jablek a skořice. A tři růzé omáčky v malých elegantních mističkách – každá, jak se později ukázalo, byl malý klenot.
„Věruš, to chceš otevřít restauraci?“ vyhrkla jsem, nedokázala jsem odtrhnout oči od té nádhery. Věra se jen zasmála a mávla rukou: „Ale, Evičko, jen jsem vás chtěla trochu rozmazlit. Posaďte se, hokus pokus, ochutnáme!“ Jakub, můj manžel, který obvykle moc nemluví, už se natahoval po vidličce, ale zarazila jsem ho: „Počkej, nejdřív to vyfotím, tohle se musí dát na sociální sítě!“ Věra přivřela oči, ale bylo jasné, že jí to lichotí. Vždycky taková je – vaří s láskou, a pak tváří, že to byla hračka.
Usedli jsme a začala skutečná hostina. Maso se rozplývalo na jazyku, s jemnou stopou česneku a něčeho dalšího, co jsem ani nedokázala pojmenovat. „Věruš, co to je za čáry?“ zeptala jsem se a ona s úsměvem odpověděla: „Tajná přísada je láska!“ Samozřejmě jsem se zasmála, ale vlastně jsem jí věřila. Jak jinak vysvětlit, že i obyčejný okurkový salát se u ní proměnil v umělecké dílo? Jakub, který obvykle jí mlčky, najednou prohlásil: „Věro, když vaříš takhle každý den, stěhuju se k tobě.“ Všichni jsme se rozesmáli, ale všimla jsem si, jak už kouká po přidání.
Mezi jídlem Věra vyprávěla, jak každé jídlo připravovala. Strávila prý celý den v kuchyni, některé recepty zdědila po babičce. „Tenhle koláč,“ řekla, „babička pekla na každou oslavu. Já jen přidala vanilku a trochu víc skořice.“ Poslouchala jsem a dumala: kde bere tolik trpělivosti? Já v kuchyni nevydržím víc než hodinu. Moje nejlepší jídlo jsou těstoviny se sýrem, a to jen když je sýr už nastrouhaný. A tady – celá symfonie chutí, vše připravené s takovou péčí, že bych ji mohla objímout.
Nejvíc ale překvapila atmosféra, kterou Věra vytvořila. Nejen jídlo, ale celý její byt dýchal teplem. Na stole stála malá váza s květinami, svíčky vrhaly příjemnou záři a z reproduktorů tiše zněl jazz. Uvědomila jsem si, že jsem se už dlouho necítila tak uvolněně. Dokonce i Jakub, který po večeři obvykle zírá do telefonu, tu seděl, usmíval se a vyprávěl historky z mládí. Věra proměnila obyčejný večer v malý svátek.
Mezi druhou porcí koláče a šálkem bylinkového čaje jsem se zeptala: „Věruš, jak to všechno stíháš? Práce, domácnost, a ještě takové večeře!“ Zamyslela se a odpověděla: „Víš, Evičko, pro mě je vaření jako meditace. Zapnu hudbu, krájím zeleninu, zadělávám těsto – a všechny starosti zmizí. A když pak vidím, jak si pochutnáváte, vím, že to má smysl.“ Dívala jsem se na ni a pomyslela si: kéž bych měla jen trochu jejího talentu a trpělivosti. Třeba bych pak uměla upéct koláč místo objednávání pizzy při každé příležitosti.
Když jsme odcházeli, Věra nám strčila krabičku s koláčem a zbytkem masa. „Vemte si to,“ řekla, „dojezte to doma!“ Chtěla jsem odmítnout, ale trvala na svém: „Evičko, neodmlouvej, vždyť jsem vařila pro vás.“ Vyšli jsme s Jakubem ven a najednou mi došlo, že ten večer nebyl jen o jídle. Byl o přátelství, o pohodě, o umění rozdávat radost. Věra mi připomněla, jak je důležité občas zpomalit, sejít se a vychutnat si okamžik.
Teď přemýšlím, že bych měla Věru pozvat k nám. Jen mě jímá hrůza – co jí naservíruju? Moje těstoviny se sýrem jí nezaujmou. Co takhle objednat sushi a předstírat, že jsem se snažila? Žertuju. Asi si od ní vypůjčím pár receptů a pokusím se ji překvapit. A když se to nepovede, prostě řeknu: „Věruš, ty jsi královna kuchyně, já jsem ještě žák.“ A vím, že se jen zasměje a odpoví, že nejdůležitější je, kdo sedí u stolu. A v tom je celá ona.
