Kulinářský ráj u Alžběty
Když jsme s Jakubem vešli do Alžbětina bytu, okamžitě mě obklopila vůně, kvůli které jsem málem zapomněla, proč jsem vůbec přišla. Vonělo pečené maso, teplé pečivo, koření, které jako by tancovalo ve vzduchu. Zastavila jsem se ve dveřích, zavřela oči a zhluboka se nadechla – byl to pach domova, svátku a jakéhosi kouzla. A když jsem pohlédla na stůl, ztratila jsem řeč. Stála tam jídla, která by mohla být vystavena v muzeu kulinářského umění. Upřímně, nevěděla jsem, zda se jimi kochat, nebo hned sáhnout po talíři.
Alžběta, má dlouholetá přítelkyně, byla vždy šikovná kuchařka, ale tentokrát překonala i sama sebe. Přišli jsme s Jakubem na večeři – pozvala nás „jen tak“, bez důvodu, abychom si povídali a strávili spolu večer. Čekala jsem něco jednoduchého: salát, možná pečené kuře, čaj s sušenkami. Ale to, co jsem spatřila, byl opravdový gastronomický zážitek. Stůl se prohýbal pod pokrmy: vepřová pečeně s křupavou kůrčičkou, brambory pečené s rozmarýnem, zelenina uspořádaná jako umělecké dílo a koláč se zlatavou krustou, který voněl po jablkách a skořici. A pak omáčky – tři různé, v malých elegantních mističkách, a každá, jak se později ukázalo, byla mistrovským dílem.
„Alžběto, co to má být, otevíráš restauraci?“ vyhrkla jsem a nemohla odtrhnout oči od té nádhery. Alžběta se jen zasmála a mávla rukou: „Ale, Bělo, chtěla jsem vás jen trochu rozmazlit. Posaďte se, ochutnáme!“ Jakub, můj manžel, který obvykle moc nemluví, už se natahoval po vidličce, ale já ho zarazila: „Počkej, nejdřív to vyfotím, tohle musí jít na sociální sítě!“ Alžběta ohrnula nos, ale bylo vidět, že jí to lichotí. Vždycky to tak má – vaří s láskou, ale tváří se, jako by to nic nebylo.
Posadili jsme se ke stolu a začala hostina. Ochutnala jsem maso – rozplývalo se na jazyku, s lehkým nádechem česneku a něčeho dalšího, co jsem ani nedokázala pojmenovat. „Alžběto, jaká je to alchymie?“ zeptala jsem se, a ona s úsměvem odpověděla: „Tajná přísada – láska!“ Samozřejmě jsem se zasmála, ale upřímně – věřila jsem jí. Jak jinak vysvětlit, že i obyčejný okurkový salát se u ní proměnil v umění? Jakub, který většinou jí mlčky, najednou pronesl: „Alžběto, když takhle vaříš každý den, přestěhuji se k tobě.“ Všichni jsme se rozesmáli, ale všimla jsem si, že už kalkuluje, jak si přidat.
Zatímco jsme jedli, Alžběta vyprávěla, jak každé jídlo připravovala. Strávila prý celý den v kuchyni a některé recepty zdědila po babičce. „Ten koláč,“ řekla, „babička pekla na každé svátky. Já jen přidala vanilku a trochu víc skořice.“ Poslouchala jsem a říkala si: kde bere tolik trpělivosti? Já sama v kuchyni nevydržím déle než hodinu. Moje nejlepší jídlo jsou těstoviny se sýrem, a to jen když je sýr už nastrouhaný. A tady – celá symfonie chutí, připravená s takovou péčí, že bych hospodyni objala.
Nejúžasnější však byla atmosféra, kterou Alžběta vytvořila. Nejen jídlo, ale celý její byt dýchal teplem. Na stole stála malá váza s květinami, svíčky svítily a vrhaly měkké světlo, z reproduktorů tiše zněl jazz. Uvědomila jsem si, že jsem se už dlouho necítila tak uvolněně. Dokonce i Jakub, který po večeři obvykle hned zapne telefon, seděl, usmíval se a vyprávěl historky z mládí. Alžběta dokázala proměnit obyčejný večer ve svátek.
Někdy mezi druhým kouskem koláče a šálkem bylinného čaje jsem se zeptala: „Alžběto, jak to všechno stíháš? Práce, domácnost, a ještě takové večeře!“ Zamyslela se a odpověděla: „Víš, Bělo, pro mě je vaření jako meditace. Zapnu hudbu, krájím zeleninu, míchám těsto – a všechny starosti zmizí. A když vidím, jak si to užíváte, vím, že to má smysl.“ Dívala jsem se na ni a pomyslela si: kéž bych měla aspoň kapku jejího talentu a trpělivosti. Třeba bych i já uměla péct koláče a neobjednávala pizzu při každé příležitosti.
Když jsme se chystali odejít, Alžběta nám strčila do ruky krabičku se zbytkem koláče a masa. „Vezměte si,“ řekla, „dojíte doma!“ Chtěla jsem odmítnout, ale trvala na svém: „Nedělej scény, vařila jsem přece pro vás.“ Vyšli jsme s Jakubem ven a já najednou pochopila, že ten večer nebyl jen o jídle. Byl o přátelství, o pohodě, o schopnosti dělit se. Alžběta mi připomněla, jak je důležité občas se zastavit, sejít se a vychutnat si okamžik.
Teď přemýšlím, že bych měla Alžbětu pozvat k nám. Jen mě jímá panika: co ji mám nabídnout? Moje těstoviny se k její úrovni ani nepřiblíží. Co takhle objednat sushi a předstírat, že jsem se snažila? Ale ne, to bych si nedovolila. Asi jí poprosím o pár receptů a pokusím se ji překvapit. A když to nevyjde, řeknu prostě: „Alžběto, ty jsi královna kuchyně, a já se teprve učím.“ A jsem si jistá, že se jen zasměje a řekne, že hlavní je dobrá společnost. A v tom je celá ona.