Kuchařské peklo: válka s tchyní
Můj život v malém městečku u řeky Vltavy se změnil v nekonečnou noční můru kvůli tchyni, která mě považuje za neschopnou hospodyňku. Její ustavičné výtky ohledně mého vaření mě dohánějí k šílenství. Každá její návštěva je nová hádka, nové výčitky, které mi berou poslední síly. Už to nemůžu snášet a můj hrozivý vztek může každou chvíli vybuchnout a rozbít ten křehký mír v naší rodině.
Tchyně, Věra Josefová, neustále opakuje, že neumím vařit. Nejvíc ji rozčiluje, když uvařím jídlo na víc dní. „Proč musí můj syn jíst tři dny po sobě to samé? Copak nemůžeš každý den uvařit něco čerstvého?“ říká s pohrdáním. Věra Josefová je profesionální kuchařka, její jídla jsou hotové umění. Já ale vaření nemiluju. Pro mě je důležité, aby jídlo bylo jednoduché, jedlé a nebralo moc času. Pokud to všechno splňuje, jsem spokojená.
Během týdne vařím obyčejná jídla: bramboračku, guláš, brambory s masem, těstoviny. Můj manžel, Jakub, si nestěžuje – všechno mu vyhovuje. O víkendech ale přebírá vaření on a tvoří kulinářské speciality. Trvá mu to půl dne a pak musím umýt hromadu nádobí, ulepenou plotýnku a podlahu, kterou Jakub vždycky nějak ušpiní. Nevadí mi jeho koníček, ale po práci nemám sílu na každodenní kuchařské výkony. Jakub to chápe, ale tchyně ne.
Každá její návštěva je jako kontrola. Otevře lednici a ohrne nos: „To máš zase včerejší polívku? Copak je tak těžké ráno vyndat maso z mrazáku a večer uvařit něco čerstvého? Vždyť to nezabere tolik času!“ Slovem je to snadné, ale po směně v kanceláři toužím jen po jediném – svalit se na gauč a zavřít oči. Jakub mi rozumí a nepožaduje čerstvé jídlo denně, ale Věra Josefová nechce brát ohled na moji situaci.
Nedávno jsem porodila syna, Dominika. Život je ještě těžší. Miminko skoro nespí, já chodím jako přízrak, sotva stojím na nohou. Někdy nestíhám vůbec vařit a Jakub si musí sám uvařit knedlíky. Když tchyně v lednici uvidí včerejší těstoviny nebo salám, vybuchne: „Můj syn z toho jídla určitě už má žaludeční vředy! Jenom mlčí, aby tě nenaštval!“ Její slova bodají jako nůž. Proč vůbec chodí? Jen aby mě ponížila a vyčerpala mi nervy?
Nikdy mi nepomohla, i když vidí, jak jsem vyčerpaná. Minulý týden začaly Dominikovi růst zuby a celé noci jsem ho chovala v náručí. A právě v jeden z těch dní přišla Věra Josefová. Bez zaklepání šla k lednici, otevřela hrnec s kroupami a začala je čichat. „Kolik dní je těm kroupám?“ zeptala se s odporem. „Nevím, vařil je Jakub,“ unaveně jsem odpověděla. „Samozřejmě! Co mu zbývá, když nechce umřít hlady?“ vykřikla. „Dře od rána do večera, aby vás uživil, a ty tady sedíš a nedokážeš uvařit normální jídlo! Můj manžel nikdy nevařil!“
Cítila jsem, jak ve mně všechno vře. Její slova byla nespravedlivá, trefovala mě do nejcitlivějších míst. Jsem špatná matka, špatná manželka, neschopná hospodyňka. Slzy se mi derou do očí, ale zadržela jsem je. Večer jsem Jakubovi dala ultimátum: „Buď zařídíš, aby tvá máma chodila míň a přestala s těmi scénami, nebo jí už neotevřu. Už to nedám!“ Hlas se mi třásl, bála jsem se, že vybuchnu a řeknu tchyni něco, z čeho už nebude návratu.
Každou noc ležím a přehrávám si v hlavě její výčitky. Vzpomínám, jak jsem se na začátku našeho manželství snažila jí zalíbit, jak jsem se usmívala, když kritizovala mé vaření. Ale její nenávist jen rostla. Cítím, že stojím na pokraji propasti. Jestli mě Jakub neochrání, náš vztah může skončit. Nechci válku s Věrou Josefovou, ale už nemám sílu snášet její neustálé výtky. Doufám, že poslechne syna a přestane mě trápit. Jinak už nedokážu ručit za sebe – můj hněv, který se léta hromadil, by mohl vybuchnout a pak už nebude cesty zpět.
Sedím v tichu našeho malého bytu, dívá”Slzy mi tiše stékají po tvářích, když si uvědomuji, že jediná naděje na klid je, aby Jakub konečně pochopil, že tchyně nebo já – obě v jeho životě mít nemůže.”