Jednoho dne mě navštívil starý přítel. Byla vdaná za kuchaře, měla dvě děti – obecně se jí v životě všechno dařilo. Do našeho města přijela záměrně, potřebovala nějaké dokumenty a nechtěla bydlet v hotelu, tak se ubytovala u mě. Její manžel jel s ní.
– Můj muž nás bude krmit jako v restauraci, konečně si odpočineš od kuchyně. Ještě ho nebudeš chtít pustit – smála se moje kamarádka před příjezdem.
Držela jsem dietu, ale pro takovou příležitost jsem byla ochotná se jí vzdát. Měla jsem volný jen jeden pokoj, protože měla přijet i tchyně. Ona sama žila ve Francii už několik let.
V pokoji byla jen jedna pohovka, ale byla hodně velká – vešli by se na ni čtyři lidé. Navíc dcera mé přítelkyně chtěla spát v pokoji mé dcery. Jsou stejně staré a mají mnoho společných zájmů.
Kapacita mé lednice kuchařku nepotěšila. Zamručel, ale začal odtud něco vyndávat. Na večeři se dlouho čekalo. Místo v obvyklých 16:00 jsme ke stolu zasedli v 18:00. Co servíroval? Těstoviny s nugetkami a nakrájenými rajčaty. Velmi restaurační!
Před večeří mě šéfkuchař požádal, abych s ním šel nakoupit. Šli jsme spolu do supermarketu, ale když nastal čas zaplatit nákup – vzdorovitě odešel. Zaplatila jsem, protože doma čekal hladový dav.
Kuchař spotřeboval za tři dny víc teplé vody než my za měsíc. A to všechno jen proto, že tři hodiny myl nádobí pod velkým proudem vody.
Druhý den jsem měl tu drzost mu říct, že nejsme zvyklí jíst tak pozdě. Sevřel rty a odešel do kuchyně. Měli jsme rozdílné rozvrhy a tehdy jsem si uvědomila, že jsem udělala chybu, když jsem je u sebe nechala bydlet.
Ráno jsem manželovi nemohla udělat ani sendvič – hosté během noci snědli všechny salámy a sýry. Zbytek jídla byl nakrájený a uložený v nádobách. Před prací jsem běžela do obchodu, aby manžel neměl hlad.
Kuchařka se vzbudila v deset hodin dopoledne a šla do kuchyně. Večeře se měla podávat v 16:00. A co myslíte, že jsme jedli? Kuřecí nugetky s bramborovou kaší. Nejlepší na tom bylo, že podával bramborovou kaši z večera. To se nedalo jíst.
Mlčeli jsme a byli trpěliví. Museli jsme přežít další den. Kuchař měl v mé kuchyni tolik práce, že jsem při jeho práci nemohla najít ani sůl. Ale nefňukala jsem, řekla jsem si, že zítra odjedou a já budu uklízet.
Druhý den se probudili a řekli, že zůstanou ještě pár dní. A že potřebují nakoupit potraviny, protože všechno došlo. V tu chvíli manželovi ruply nervy a požádal je, aby do dvou hodin opustili náš dům. Kamarádka mi řekla, že jsem zlá, rozbrečela se a zopakovala, že naše přátelství skončilo. Odešli. Spolu s našimi zásobami do mrazáku a konzervami.
Ani jsem nepovažovala za nutné sledovat a kontrolovat, co si dávají do tašek. Od té chvíle jsem se rozhodla, že v našem domě už žádní cizí lidé nebudou. To mi stačilo – dostala jsem lekci.
Šli jsme s manželem do obchodu, doplnili ledničku a snažili se na to zapomenout. Konečně byl v našem domě klid a mír.