Tati, nevadí ti, když si pár měsíců u tebe přespáme? zeptal se Jana nejistě, oči se mu podívaly na otce.
Nevadi, odpověděl krátce starý muž.
Rodiče Jana byli rozvedení už před deseti lety. Matka po dvou letech znovu vstoupila do svazku, zatímco otec zůstal sám. Měl těžkou povahu, až se dalo říci, že byl nesnesitelný. Proto se v jeho životě objevily ženy, ale vždy jen na chvilku. S synem nikdy ale neodstoupil. Mimo výživné, mu kupoval vše potřebné a podílel se aktivně na jeho výchově striktně, mužečtě, bez zbytečných slov něhy, ale s otcovskou péčí.
Jana brzy začal samostatný život. Po absolvování 11. třídy šel do práce a hned od matky odešel, pronajal pokoj v koleji. O pár let později se oženil s Vendulou, se kterou se znají od školních let. Chystali se pořídit byt na hypotéku a spořili na první vklad, když však majitel jejich pronajatého pokoje oznámil, že ho prodává. Museli tedy počkat, než se převod dokončí. Jana se rozhodl požádat otce, jestli by mohl pár měsíců přebýt u něj přece žije sám ve třepokojovém bytě. Odpověď otce Jana zmátla; chtěl už končit rozhovor, když otec pokračoval:
Můžete zůstat, jen tiše.
Děkuji, vydechl Jana úlevou.
Věděl, že otec je nesociální, miluje ticho a málo slov. Proto ho takový požadavek nepřekvapil. Vendula to také znala a souhlasila s pravidly. Navíc byla v pátém měsíci těhotenství a sama toužila po klidu. Netušila však, že otcovské tiše platí jen pro ně dva zůstávat tiše i v jeho domě.
Zepředu vstával Zdeňek Vasil v pět hodin ráno, naráz šustil plastovými pantoflemi po chodbě a prováděl své ranní rituály: toaletu, koupelnu, kuchyň. Kuchyň, toaleta. Toaleta, koupelna. Koupelna, kuchyň. V ranní tichu se ozývalo jen šustění, šustění, šustění BUM! (něco spadlo) K čertu s tím! A zase šustění, šustění, šustění. BUM! Kdo by se staral o spící lidi? Přeci v jeho domě. Kdo nemá rád rušení, ať odchází, neptal se nikdo.
Kromě ranního šustění a bouchnutí chtěl Zdeňek kontrolovat vše, co dělají syn a zeť. Po deváté večeři nechtěl, aby zapínali televizi hluk ho dráždil; jídlo nesmažili vůně ho obtěžovaly; světlo a vodu šetřili nebyl bohatý.
Tak to trvalo týden, dokud Vendula nešla do nemocnice. Jaké překvapení ji čekalo, když o dva dny později přišel zeť a přinesl ovoce.
Dítě potřebuje vitamíny, podal Zdeňek stržité balíčky.
Děkuji, pane Vasile, poděkovala Vendula.
Jo, pokrčil rameny. Musím jít. Poslouchej doktora.
Dobře, usmála se Vendula. Na shledanou.
Po propuštění Venduly vstával Zdeňek zase v pět, jen šustil tiše a snažil se projevit trochu péče. Například přísně pozval k snídani, nebo tiše sebral hadr a sám zametal podlahu, protože v jejím stavu měla odpočívat.
Byt si koupili až po třech měsících. Otec trval na tom, aby před nastěhováním v novém bytě proběhla rekonstrukce. Vendula porodila, když byla rekonstrukce v plném proudu, a musela se se svým miminkem vrátit do otcovského bytu. Její matka a rodiče je navštívili několikrát po propuštění, ale Zdeňek vždy předstíral, že hosty nečeká. Na vnučku však byl vždy usmátý. Když se na ni díval, na jeho přísné tváři se rozzářil úsměv. Bylo mu jedno, že by ji ochránil před celým světem, ve kterém viděl hrozbu pro svou malou dcerku.
Každé ráno zvedal malou Anču, aby Vendula mohla dopřát spánek po dlouhých nocích. Naučil se i měnit plenky. Když nastal čas, aby se přestěhovali do svého bytu, Zdeňek otřel suchý mužský slzu a přísně řekl:
Jste ještě mladí, abyste žili sami s maličkou. Zatím u mě přebývejte. Nezůstane to dlouho. Dokud Anča nevdá.
Jana a Vendula se podívali na sebe překvapeně. Zdeňek se otočil a dodal:
To je jen stará sentimentalita, ať už se to líbí nebo ne. Co tu stojíte? Přijďte sem s Ančkou a sbírejte své věci. Stihnete se ještě odstěhovat, vy blázni krále nebes.
Jana s Vendulou čekali, až je otec pustí, a najednou se stalo něco nečekaného Zůstali jen obdivovat, jak se přísný, nesociální otec změnil. Rozhodli se zůstat, protože mít dědečka je dobré.
A Zdeňek Vasil, hladce drápal s vnučkou a byl šťastný, že do jeho života vstoupil ten nejdražší a nejmilovanější človíček…