Krutě se smát obyčejným lidem – znám to až moc dobře z vlastní zkušenosti.
Vystudovala jsem ekonomickou fakultu a nedávno jsem nastoupila jako účetní v soukromé firmě. Zdálo se, že se mé sny splnily – dobrá práce, stabilita, šance začít nový život ve velkém městě. Ale už v prvních dnech jsem se ponořila do těch vzpomínek, které jsem se roky snažila zapomenout. Jako bych byla vržena zpět – do let studií, kdy mě označovali za „venkovanku“ a neostýchali se ukázat své opovržení.
Nikdy nezapomenu, jak se na mě děvčata z fakulty dívala – s posměchem, s pohrdáním, jako bych byla strašákem, který omylem vstoupil do jejich krásného, lesklého světa. Nemoderní, bez líčení, ve starém kabátě, s batohem, ve kterém místo kosmetiky měla babiččiny koláče. Nemyslela jsem na vzhled – jen abych nepřišla na vlak pozdě, nesedla do špatného autobusu nebo nezaměnila budovy v kampusu. V mém světě nebylo místo pro rtěnku – byl tam jen strach a úsilí.
Pocházím z malé vesnice u Hradce Králové. Táta pracoval v dílně, máma na poště. Na školu jsem se dostala bez doučovatelů, bez známostí, bez peněz – prostě jsem se v noci učila, až mě ruce zebaly zimou. A když mě přijali, byla jsem si jistá: to nejhorší je za mnou. Ale mýlila jsem se.
Nic se nezměnilo. Místní děvčata se stále posmívala, když jsem kráčela po sněhu ve svých jediných semišových botách – nemoderních, ale teplých. Chodila kolem, jako bych byla prázdné místo, zvláště když jsem se chvěla na zastávce a zahřívala si ruce dechem. Nejprve mě ignorovaly, potom mě začaly schválně „zvat na kávu“ – věděly, že nemohu jít, protože nemám peníze. Byla to jejich zvrácená zábava – sledovat, jak s napjatým úsměvem odmítám.
Tehdy jsem se seznámila se Stanislavem. Podobně „neformátovaný“ – venkovský kluk od Olomouce, štíhlý, plachý, tichý. Chápal, jaké to je sedět v knihovně s kusem chleba a čekat, až se rozsvítí světlo na koleji. Sblížili jsme se. Nikdy jsme spolu nechodili, ale byli jsme skuteční přátelé. Dodnes jsme v kontaktu. Odjel blíže k rodičům, pomáhá na farmě a pracuje na obecním úřadě. A já se přestěhovala do Pardubic, abych byla blíž ke své sestře – zůstala sama s dítětem a nemohu ji nechat na holičkách.
Po letech jsem o tom poprvé mluvila nahlas. Příležitostí k tomu byl nečekaný návštěvník – jedna z těch „lesklých hvězdiček“ – bývalých spolužaček. Přišla ke mně do kanceláře kvůli záležitosti. Nadutá, s hlavou vztyčenou, upravenými rukama a výrazem věčného nadřazenosti. Nejdřív mě nepoznala – nebo to tak aspoň vypadalo. Jako bych jí někdy servírovala kávu. Přinesla dokumenty – všechno bylo špatně vyplněno. Klidně jsem vysvětlila: všechno je chybně, takové papíry mohou ohrozit mě, ji i naši organizaci. Ale místo zdvořilé odpovědi – vybuchla, začala křičet, ukazovat prstem, jako kdysi na univerzitě.
A tehdy jsem po mnoho letech pohlédla přímo do jejích očí. Pevným hlasem jsem řekla: „U nás v instituci se nekřičí. Vezměte si své papíry a opusťte kancelář. Opravte je a přijďte znovu.“ Beze slova popadla dokumenty a odešla. A v tu chvíli jsem necítila zadostiučinění – úlevu.
Mohla jsem se jí pomstít. Mohla jsem se chovat jako ona tehdy ke mně. Ale neudělala jsem to. Nejsem taková. Vyrůstala jsem. Mám svou hrdost, kterou se tehdy snažily pošlapat. Odolala jsem všem posměškům, zimě, hladu, ponižování. Dostala jsem se na školu, dokončila ji, našla si práci, starám se o neteř, pomáhám rodině. Mám skutečné přátele, svědomí a chápu, že není důležité, kde člověk je, ale jaký je.
Znám cenu dobra. Znám cenu zla. A kdyby přede mnou dnes stála ta dívka s batohem a očima plnými strachu – objala bych ji a řekla: „Zvládneš to. Oni tě nezlomí. Staneš se silnou.“
A víte, to je to hlavní. Nedovolit těm jako oni, aby vás zlomili. Nestat se jako oni. A zachovat si lidskost. Bez ohledu na cokoliv.
