Pohanka místo lanýžů
Stála jsem u sporáku, sledovala, jak se v rendlíku pomalu sráží to, s čím jsem se dvě hodiny patlala. Smetanovo-lanýžová omáčka k houbovému rizotu měla být hedvábná, hladká, téměř živá ale místo toho se rozdělila. Máslo plavalo navrchu, hutný základ zůstal na dně v chuchvalcích.
Stáhla jsem plamen a zkusila zachránit, pomalu vmíchávala kostičky studeného másla, kroužila, ruce to dělaly samy. Venku už byla tma, v ulici rozsvítili lampy a někde dole na Vinohradech jezdila auta po mokré dlažbě. Prostě obyčejný říjnový večer v Praze.
Lucko, bude to ještě na dlouho? Mám hlad už od dvou.
Vladimír stál ve dveřích kuchyně. Vždycky stál takhle, jako by kuchyň nebyla jeho území, ruce v kapsách, s tím svým výrazem, co jsem za těch třiadvacet let nedokázala správně pojmenovat. Ani netrpělivost něco jiného.
Tak dvacet minut, houkla jsem, aniž bych se otočila. Omáčka prostě dneska zlobí.
Dvacet minut. Skoro hotovo. Jasný.
Zmizel. Slyšela jsem, jak zapadnul do gauče v obýváku, zapnul televizi moc nahlas a hned ztlumil skoro na nulu. Znáš ten typ signálu. Všechny jejich jsem znala nazpaměť.
Omáčka nakonec vyšla. Ne dokonalá, ale slušná. Risotto bylo akorát takové to správně těstnaté, na dochuť přesně jak má být. Navršila jsem všechno na talíř, ozdobila nakrájeným lanýžem, který jsem už třetí den měla od známého prodavače na Náplavce, stál mě tolik, co jsme s kamarádkou utratily kdysi za oběd v dobré kavárně.
Naservírovala jsem, zapálila svíčky ne kvůli romantice, ale protože u svíček jídlo i člověk vypadají prostě líp. Unavené vrásky u očí nejsou tolik vidět.
Vladimír se posadil, chopil se vidličky, pohlédl na talíř.
Dlouho koukal.
Zase rizoto, řekl nakonec.
Chtěl jsi něco s houbama.
Jen houbový. Nemuselo být rovnou rizoto. Rizoto jsem jedl minulý týden v restauraci u Petra, tam to dělal šéfkuchař, víš, profesionál. Těžké srovnat.
Sedla jsem si naproti. Chopila se vidličky.
Ochutnej aspoň.
Ochutnal, přežvykoval pomalu, s výrazem, jako by rozebíral vzorky na laborce.
Rýže je trochu rozvařená.
Ne, je správně. Al dente. Tak to má být.
Podle TEBE. Dobře.
Jedli jsme mlčky. Já koukala do svíček, on do talíře tím svým obličejem, co jsem nikdy nepochopila. Venku Praha běžela dál, hučela, spěchala, o žádném risottu neměla nejmenší tušení.
Omáčka je trochu moc mastná, řekl pak, když byl talíř téměř prázdný.
Neodpověděla jsem.
Ptáš se proč to říkám? Protože jsem upřímný. Chceš přece růst v kuchyni a ne si jen hladit ego.
Já se neptala, zmínila jsem.
Škoda.
Zašel sledovat fotbal. Já sklízela, myla nádobí, škrabala z rendlíku zbytky lanýžové omáčky, co stála skoro jako nový parfém a kterou jsem třikrát předělávala, abych docílila správné konzistence. K omáčce jsem nakupovala francouzskou kuchařku na kurzu za dva tisíce korun, vezla domů speciálně v izolačním boxu přes půl centra, aby se po cestě nesrazila.
Trochu mastné.
Opřela jsem dlaně o dřez, sledovala, jak voda stéká do odtoku. Utřela jsem ruce, zhasla světlo a šla do ložnice.
Běžný večer.
***
Paní Růžena přijela v sobotu okolo tří. Vždycky zavolala tak čtyřicet minut předem, abych měla čas trochu poklidit a nachystat něco ke kávě. Moje tchyně patřila k těm, co si všimnou každého smítka, ale nikdy to neřeknou nahlas pohledem přejedou parapet a máš jasno.
Bylo jí sedmdesát osm. Drobounká, suchá postava, rovná záda, za která by se nemusela stydět ani čtyřicátnice. Muž jí umřel před šesti lety a od té doby žila sama v bytě na Letné, přes všechny Vladimírovy přemlouvání nechtěla nikam jít. Já ji nikdy nepřemlouvala. Věděly jsme obě, že to není naše role, a nikdy to nevyslovily.
Ten den byla trochu bledší než obvykle, všimla jsem si hned ve dveřích.
Pojďte, paní Růženo. Upekla jsem ořechový koláč.
Děkuji, Lucko. Je Vladimír doma?
Odjel za Petrem, večer přijede.
Přikývla a šla rovnou do kuchyně to nebylo její zvykem, většinou chodila do obýváku, milovala naše křeslo u okna.
Uvařila jsem kafe, nakrájela koláč. Sedly jsme si naproti sobě.
Jak se máte? ptám se.
Jde to. Jen tlak trochu zlobí. Nic hrozného.
Ukrojila kousek, ochutnala.
Je moc dobrý, řekla a bylo to tak jednoduše a teple řečený, že jsem měla najednou knedlík v krku.
Chvíli jsme mlčely. Paní Růžena popíjela po malých doušcích a koukala z okna, venku kymácely stromy, skoro holé koncem října.
Lucko, můžu se zeptat na něco? řekla.
Zeptej se.
Podívala se na mě, dlouze.
Pamatuješ si, žes dělala designérku?
Byla jsem zaskočená.
Jasně že jo.
Dobrou designérku?
To se říkalo.
Já vím, že jsi byla výborná. Viděla jsem tvé projekty pamatuješ ten byt nad náplavkou pro doktora a jeho rodinu? Byla jsem tam kdysi na návštěvě. Říkala jsem si tehdy: to je člověk, co umí vidět prostor.
Koukala jsem na ni.
Proč se ptáte, paní Růženo?
Odstavila hrnek, pečlivě, jak to dělají lidé, co celý život museli být potichu, bez zbytečných pohybů a zvuků.
Je mi to líto, řekla tiše.
Nevěděla jsem, co říct. Nikdy nemluvila podobně. Byla z generace, co umí mlčet o tom nejdůležitějším.
Měla jsem to říct dřív, hodně dřív. Možná před deseti lety, když jsi s tím skončila. Ale byla jsem zticha. Myslela jsem, že mi to nepřísluší. Že třeba sama chceš. Že to tak má být.
Podívala se na staré hezké ruce, na dlouhé prsty, upravené nehty.
Vladimír nemá rád složité jídla.
Myslela jsem, že jsem se přeslechla.
Cože?
Nechutnají mu. Taky nikdy nechutnaly. Od mládí měl slabý žaludek, Lucko. Doktorka mu už před třiceti lety říkala jednoduché věci: kaše, polévky a dušené maso. Pohanka s karbanátkem, to jeho nejoblíbenější dětské jídlo. Prostě karbanátek a pohanka s máslem. Dal by si to každý den.
V kuchyni bylo tak ticho, že kromě tlumeného hučení lednice nešlo slyšet nic.
Tak proč teda, začala jsem a i hlas mi zněl cize, proč si říkal o foie gras, lanýže, a mluvil, že omáčka není dost hedvábná…
Doplnila větu za mě.
Podívala se mi do očí. V tom pohledu bylo něco, z čeho jsem zamrzla. Ne zloba. Ani lítost. Něco mnohem hlubšího.
Líbilo se mu to všechno kolem. Pozorovat, jak se snažíš, jak lítáš, jak utrácíš čas a peníze a energii a pak čekáš na jeho slovo. Říkat, že to není dost dobré. To mu dávalo pocit, že má navrch.
Pomalu jsem odstavenla svůj hrnek.
Víte, co tím říkáte?
Přikývla.
Uvažovala jsem nad tím dlouho, než jsem přišla. Vážím si vás a vím, co říkám.
Ale mlčela jste deset let.
Mlčela jsem třicet osm, Lucko. Od chvíle, co to s jídlem začal dělat Karel se mnou.
Karel. Karel Štěpánek, její muž, Vladimírův táta, kterého jsem téměř nepoznala. Zemřel rok po naší svatbě. Pamatuju si ho jako velkého, výrazného pána s noblesou na veřejnosti.
Byl gurmán, řekla s hořkostí schovanou v klidu. Taky jsem vařila. Snažila se. Taky kritizoval omáčka moc těžká, maso trochu suché. A jednou jsem ho viděla jíst pohanku s máslem u vlastní matky na chalupě tři talíře, chleba, mlčel, usmíval se… byl prostě doma, šťastný.
Seděla jsem a poslouchala. Za oknem začalo tiše pršet.
Tenkrát jsem to pochopila. Ale nezměnila jsem nic. Byla jiná doba. Vladimír to sledoval, pochopil, že tím může někoho držet pod krkem. A převzal to.
On to dělal schválně, vydechla jsem. Už to nebyla otázka.
Nemyslím, že si to plánoval prostě žije tak, jak byl zvyklý. Něco ho v tom drží, pocit svého významu.
Vstala jsem. Ne protože bych potřebovala odejít prostě už nešlo sedět na místě. Zastavila jsem se u okna, čučela na bezlisté stromy ve Vinohradech.
Deset let.
Deset let jsem studovala kuchařské kurzy základní, pokročilé, francouzské, italské Četla knihy a diskuze, vybírala ingredience jen u konkrétních prodejců. Studovala vína, balanc chutí. Občas mě napadlo uprostřed noci, jak udělat nějakou omáčku správně.
Myslela jsem, že jsem našla nové povolání. Nový smysl. Když už ne designerka, tak aspoň něco, co je taky opravdové.
A on si vevnitř snil o pohance.
Proč mi to říkáte teď?
Usmála se slabě.
Protože jsem stará. A ty mladá, Lucko. V padesáti dvou to není stáří, věř mi skoro začátek. Tvoje škoda by byla ještě větší.
Pohlédla na mě jasně. Bez lítosti a právě to bylo důležité.
A ještě proto, že mám vinu. Ne záměr, ale tím, co jsem naučila syna. Sama jsem tak žila, příklad mu dala. To je moje vina. A alespoň tohle ti dnes můžu říct upřímně.
Vrátila jsem se ke stolu, napila se už vlažného kafe.
Vladimír se nezmění, řekla. Neradím ti, co máš dělat. Jen abys to věděla.
Dopily jsme v tichu. Pak si sbalila věci, pomohla jsem jí do kabátu, někdy už jí ruce tak nesloužily.
Ten koláč jsem jedla nejlepší od tebe! řekla ještě na chodbě.
Byl obyčejný.
Právě proto. Domácí. Nejlepší, co jsi kdy upekla.
Odešla. Dlouho jsem koukala na háček v předsíni s Vladimirovými bundami.
***
Další dva týdny jsem vařila pořád stejně. Automaticky. Kachní terinu, omáčku, dezerty podle nějaké japonské techniky z kurzu. Vladimír jedl, kritizoval, já poslouchala v tichu.
Ale něco se ve mně zlomilo. Najednou mezi mnou a tím vším stála skleněná stěna. Viděla jsem samu sebe u plotny, strouhající citronovou kůru, přidávající šafrán, nesoucí talíř. Čekající. On bral vidličku a já zahlédla jeho výraz v ten moment, když ještě nic neřekl. Teď jsem poznala: radost. Ne z jídla, ale že může mít poslední slovo. Tak tlumeně dětinská radost, jako když dítě zatahá za šňůrku.
Vzpomněla jsem na své designérské časy. Ten pocit, když přijdeš na místo a v hlavě už vidíš celý prostor, klientovi rozumíš dřív, než mluví. A radost, když sami vejdou a zůstanou stát v tichém úžasu.
Měla jsem kdysi malou kancelář na Žižkově, dělala tam s dalšími dvěma designerky, hnusná káva z levného kávovaru, hádky o barvách stěn. Vladimír říkal, že to není skutečná práce rodina nebo stavby. On vydělává dost, já nemám proč pracovat, že klienti mě akorát stresují. Že někdo taky musí být doma.
Vybrala jsem rodinu. Bylo mi dvaačtyřicet. Myslela jsem, že se k profesi můžu kdykoliv vrátit.
Deset let uteklo.
Vyťukala jsem Katku Vackovou. Pracovaly jsme spolu kdysi. Má vlastní malé studio. Občas jsme si napsaly k narozeninám. Víc nic.
Ahoj Katko, dlouho jsem se neozvala. Mohly bychom dát někdy kafe?
Odpověděla za půl hodiny.
Lucko! Už sto let tě chci vidět. Máš čas zítra?
***
Sešly jsme se v kavárně na Vodičkově. Katka vypadala téměř stejně vlasy ostříhané, šedivé pramínky, které nebarvila, a sedělo jí to.
Ty vypadáš dobře, řekla.
Ty neumíš lhát, smála jsem se.
Chvíli jsme klábosily. Pak jsem to vypálila.
Katko, nemáš pro mě práci? Myslím to vážně.
Dívala se chvíli docela vážně.
Opravdu chceš zpátky? Je to deset let…
Vím. Ale myslím, že jsem nezapomněla.
Mlčela, točila šálkem.
Mám teď tři zakázky, jedna velká rodinný dům za Prahou, potřebuju další ruce i hlavu. Ale budeš prakticky začínat jak nový programy, klienti, všechno je jinak. Zvládneš to?
Zvládnu.
A za kolik chceš?
Kolik dáš pro začátek.
Viděla jsem, že něco zvážila.
Dobře. Přijď v pondělí.
Od pondělka jsem každý den makala, učila se nové programy, připomínala si staré znalosti, občas udělala úplně blbou chybu. Ale časem se vrátilo i to staré řemeslo.
Doma jsem pak začala vařit pohanku.
Poprvé vlastně spíš omylem. Návrat domů pozdě, vyčerpaná, nic v hlavě než spánek. V lednici zásoby na nějaké složité jídlo ignoruju. Ve skříňce pohanka, konzerva vepřového, máslo. Prostě jsem to smíchala do mísy a dala na stůl.
Vladimír se podíval, jako bych mu naservírovala hádanku.
To je co?
Pohanka s vepřovým.
Vidím. Jsi v pořádku?
Jsem jen unavená. Zítra udělám něco jiného.
Sedl si. Nabral lžící. Čekala jsem…
Jedl mlčky. Bez komentáře. Dojedl.
Dívala jsem se na něj a myslela na slova paní Růženy. Na chalupu, pohanku s máslem, tři talíře, plnost domova.
Vladimír vstal a odešel. Neřekl nic. Ani špatného, ani dobrého.
I to byla odpověď.
***
Rozhovor přišel za dva týdny. Vracela jsem se z práce, jela výtahem a v hlavě řešila barevnost do projektu za městem. Odhodila jsem boty v předsíni, v obýváku televize duněla.
Kde pořád lítáš? řekl Vladimír, ani se neotočil. Je osm.
Pracovala jsem.
Zase ta Vacková.
To je moje práce, Vladimíre.
Vypl televizi a otočil se.
Lucko, takhle jsme se nedomluvili.
V čem jako?
Že budeš lítat neznámo kde, celý den. Máme rodinu. Doma je prázdná lednička.
Je tam vajíčka, brambory a párek. Dá se osmažit.
Koukal na mě, jako bych mluvila švédsky.
To myslíš vážně?
Jenom říkám. To tam je.
A ty tvoje lanýže? Kde omáčky, kde to všechno? Doufám, že nezapomínáš, že umíš fakt dobře vařit.
Odložila jsem tašku, sundala kabát, pověsila.
Vladimíre, chci si prostě popovídat. Jsi ochotný?
O čem?
O nás dvou. O těch posledních letech. Co se tu vlastně děje.
Najednou ta jeho obrana ramena dopředu, přivřený pohled.
Co? Já pracuju, ty jsi doma.
Už nejsem doma. Ani nebudu.
Takže rozhodnuto. Jen tak. Bez debaty.
Právě teď se snažím debatovat.
Vstal, přešel k oknu, pak zpět.
Lucko, co se s tebou stalo? Byla jsi normální. Měli jsme normální rodinu. Ty vařila, já hodnotil. To byl náš svět. Náš.
Tvůj svět, Vladimíre. Ne můj.
Vidíš. Máma tě zblbla, že jo? Věděl jsem to. Přijela a narvala ti do hlavy blbosti.
Dívala jsem se na chlapa, se kterým jsem žila přes dvacet let. V bytě, co zdědil po rodičích, kde jsem nikdy vlastně nebyla doma. Všechno tu bylo jeho stropy, stěny, nábytek, který někdo zvolil dávno přede mnou. Nikdy jsem nepřestavovala, protože jsem to viděla vždycky líp bývala jsem designérka.
Tvoje máma mi řekla pravdu. Prostě pravdu.
Jakou pravdu, Lucko, co to je? Stará ženská, ráda dělá dusno…
Že ti chutná jednoduché jídlo. Že máš slabý žaludek. Že celou dobu miluješ pohanku s karbanátkem.
Pauza.
Malá, na vteřinu.
To je nesmysl, řekl.
Před dvěma týdny jsi snědl pohanku bez jediného komentáře.
Byl jsem hladový!
Vladimíre… prosím, už prostě přestaň.
Stál a díval se na mě.
Nechci bojovat, řekla jsem. Chci vážně mluvit. Zeptat se: jsi ochoten žít jinak? Ne tak, jako posledních deset let.
Něco mu bliklo v očích na kratičko to bylo opravdové.
Jinak jako jak?
Jako dva rovní lidé. Pracuješ ty, pracuju já. Jídlo může být složité i jednoduché, a to není důvod k ponižování. Říkáme si, co si myslíme, bez hraní.
Dlouhé ticho.
Já tě neponižoval… hlesl. Jen jsem byl upřímný. Já jsem takový.
Jo… až na tu pohanku.
Ticho. Prohlížel mě.
To nebylo upřímné, Vladimíre. Promiň, prostě ne.
Neodpověděl. Odejít do ložnice, tichounko zavřít dveře ne bouchnout, to by bylo moc teatrální. Spíš symbol, že už se o tom nemluví.
Šla jsem do kuchyně. Opekla brambory. Najedla se sama u stolu. Pak dlouho seděla s hrnkem čaje a poslouchala, jak v ložnici funí a přechází sem a tam.
***
Další měsíce připomínaly jarní tání ledu. Žádná dramatická exploze. Každý den se rozpadl další kousek toho, co jsem brala jako samozřejmost.
Vladimír zkusil několik poloh.
Napřed dotčenost. Tři dny byl smrtelně uražený, čekal, že mu půjdu naproti a začnu hasit ten jeho vnitřní požár. Já nešla. Vařila jsem polévku, karbanátky, pohanku. Uklízela. Pracovala. Vracívala se domů.
Potom zkusil něžnost. Jednou donesl tulipány v listopadu, někde od stánku u I.P. Pavlova. Řekl, že už jsme dlouho nebyli venku, nešli bychom do restaurace? Jasně. Šli, bavil se, smál člověk by řekl i změnil se… a hned druhý den otázka: proč jsem neudělala něco nezvyklého, když přijdou jeho kamarádi? Jen tak, jako by nic.
Uvařím těstoviny a salát.
Těstoviny?
Těstoviny.
Fakt?
Fakt.
A já poznala ten jeho moment už ani neví, že ho v něm vidím.
Za tím přišly hádky. Klasicky: zvyšování hlasu, výčitky, seznamování zásluh byt, peníze, možnost nepracovat, tvé vaření. Všechno jak investice, které jsem nenávrátila.
Nejsem investice, Vladimíre, já jsem člověk. A investice do lidí se vrací jinak, řekla jsem klidně.
Nechápal. Nebo nechtěl chápat.
Tchyně mi každý týden zavolala. Ne dotěrně krátce, věcně. Drž se, Jsi šikovná. Jednou: On se na mě asi zlobí, viď? Trochu. Ať se zlobí. Já jsem na tvé straně. Poprvé v životě. To je pro mě novinka.
Bylo prosinec a Katka mi zadala první samostatný projekt malý byt na Malé Straně, mladá rodina. Navrhla jsem koncept, provedla realizací, nespala několik nocí strachem, že mi to už nejde.
Vyšlo to. Klientka přišla do bytu, na chvíli ztichla u dveří, otočila se ke mně: Vy jste kouzelnice.
Takový pocit si pamatuju. To je ten pravý.
***
V únoru mi došlo, že s Vladimírem už to nepůjde. Ne že bych nechtěla dávám šanci, mluvím, nenechávám bez řeči. Ale on nové nechce.
Chce, abych se vrátila. Ne do sebe, ale k té, co vaří a čeká jeho verdikt. Nechce ženu, ale zrcadlo, v němž může vypadat důležitě.
Jak poznat manipulátora? Asi tak když pochopíš, že nepotřebuje tvoji radost, jen tvoje čekání na jeho hodnocení. Že bez tvé pozornosti neví, kdo je.
V mnoha věcech nebyl Vladimír zlý člověk. Nepil, nebil, peníze dával, asi byl svým způsobem hodný. Ale žít s ním už nešlo. Ne pro každodenní bolest, ale pro pomalé rozmělnění sebe samotné. Po kapkách ztrácíš tvar, zapomínáš, kdo jsi bývala.
V březnu jsem podala žádost o rozvod.
Nejdřív nevěřil. Pak přemlouval. Pak byl vzteklý. Pak znovu přemlouval. Tchyně s ním vedla dlouhý rozhovor nevím, co mu řekla, ale odešel z toho jak vyfouknutý balon. Nesmířil se jen ochladl, odřízl se.
Byt byl jeho. Věděla jsem to od začátku, vždycky byl jen jeho. Odešla jsem k Natálii, kamarádce, a tři měsíce bydlela v jejím hostinském pokoji, zatímco jsem hledala nový pronájem. V červnu jsem se nastěhovala do maličkého bytu na Žižkově. Dvougarsonka s výhledem na starou klikatou ulici žádný lesk, ale živé, opravdové místo.
Malý, jednoduchý rekonstrukce jsem si udělala sama, každý detail vybírala s nedbalou radostí. Zjistila jsem, že vím, co chci jen jsem se neptala.
***
Uběhl rok.
Je duben. Je mi třiapadesát. Za oknem kvetou na stromcích podél ulice bílé maličké květy nevím, co to je, ale každý den na ně koukám, když si vařím ranní kávu.
Kávu už dělám obyčejně, v džezvě dobrá zrna, ale bez ceremonií.
Katka mě v lednu udělala plnoprávným partnerem studia. Teď máme čtyři projekty, dva vedu sama. Zase spím klidně. Občas se budím uprostřed noci s nápadem na prostor, světlo, řešení nějakého rohu bytu ale teď je to příjemné, mozek pracuje, není to úzkost.
Paní Růžena volá pořád každý týden. Nedávno jsem jí vezla dort, seděly jsme u ní v kuchyni na Letné, popíjely čaj, povídaly si dlouho o všem i o ničem. Vyprávěla mi o svém muži, o těch letech mlčení. Přemýšlím pak často o tom, jak jedna nešťastná generace učí tu příští stejnému neštěstí, dokud někdo neřekne ne. Paní Růžena už to nestihla ale pomohla změnit mně. I to se počítá.
Vladimír žije pořád v tom bytě. Občas si napíšeme kvůli papírům, málokdy. Slyšela jsem od známých, že začal chodit na nějaký kuchařský kurz; možná je to pravda. Lidi se někdy mění, když už není koho ponižovat.
Už na něj často nemyslím. Někdy ano. Někdy stojím v obchodě před malou skleničkou lanýžů a na vteřinu mě polechtá zvláštní směs pocitů ani ne hořkost, ani úsměv, něco mezi. Prostě deset let života, to nezmizí.
Ale už v tom neulpívám.
Ondřeje jsem potkala v září přišel jako klient, chtěl předělat byt po smrti ženy. Zemřela před dvěma lety, rakovina, rychle. Byt byl plný jejího, fotky, starý nábytek. Povídal: nechci odstraňovat fotky, chci jen víc světla, více vzduchu.
To jsem chápala dokonale.
Bylo mu čtyřiapadesát. Pracuje jako projektant mostů několikrát mě napadlo: on staví mosty, já prostory. Něco to má do sebe.
Byl jednoduše klidný, ne nudný. Jednal normálně, koukal do očí, když poslouchal, smál se v pravý čas, nikdy se nesnažil být větší než je.
Na druhé schůzce se zeptal, jestli bychom nezašli na kávu.
Zašli jsme. Pak na procházku, pak zase na kávu. Pozval mě do kina, šli jsme na francouzský film, několikrát se tichounce zasmál a já si uvědomila, že jsem zapomněla, jaké to je, mít vedle sebe prostě živého člověka.
Vídat jsme se začali pomalu. Oba jsme věděli, že není kam spěchat. Oba něco za sebou máme.
Teď k sobě chodí v pátek.
***
Dnes je pátek.
Domů jsem dorazila v šest, rozložila nákup na kuchyňské lince. Koupila jsem kuřecí stehna, brambory, cibuli, mrkev, kopr, smetanu.
Z toho je nejlepší taková jednoduchá domácí zapékaná směs: vrstvy brambor, maso, cibule s mrkví, smetana navrch, kopr na konec, hodinka v troubě.
Dělám ji, když chci uvařit něco domáckého. Ne efektního, jen normálního.
Při pečení jsem se převlékala a kuchyň prostupovala známá vůně cibulky, kuřete, kousek česneku. Připomnělo mi babiččinu kuchyň, dvacet let jsem na to nevzpomněla.
V sedm zvonil zvonek.
Otevřela jsem, Ondřej přišel, postavil nákup na botník. Z vrchu mu koukla láhev vína.
Ahoj, řekl.
Ahoj. Trošku to tu voní?
Přičichl.
Docela hodně. Brambory?
Zapékala jsem. Ještě půl hodiny.
Usmál se prostě, sundal bundu. Přinesl jsem víno. A taky ještě něco… Hrabal se v tašce, vytáhl prostou krabičku čokoládových bonbonů obyčejné, z lískovými oříšky, jaké jsou v každém supermarketu.
Máš ráda s oříšky, ne?
Vezmu krabičku.
Odkud to víš?
Říkala jsi jednou v září u cukrárny.
Zůstala jsem stát s krabičkou v ruce a pocítila tíhu čehosi nevyslovitelného.
Pamatuješ si takové věci, řekla jsem.
Snažím se, kývl bez patosu.
Šli jsme do kuchyně, já zkontrolovala troubu, on otevřel víno a nalil do dvou skleniček. Seděl na židli.
Jak jde projekt? Ten na Újezdě?
Je to boj. Klient všechno hned a za málo peněz.
Stává se.
Ale něco z toho bude dobrýho. Tam jsou stropy pět metrů, to nesmíš promarnit.
Přikývl, sledoval, jak něco míchám u plotny.
Lucko…
Hm?
Jsi šťastná? Teď hned. Ne obecně tady, teď.
Zvedla jsem hlavu. Myslel to vážně, žádná hra.
Teď hned, zopakovala jsem a zaposlouchala se do sebe. Ano. Teď právě jsem.
To je dobře, řekl a už neříkal nic.
Zapékaná směs byla hotová. Vyklopila jsem ji, nechala odstát, zasypala koprem, dala na stůl bez svíček, jen pod světlem lampy.
Ondřej pohlédl na jídlo.
Vypadá to vážně hezky, řekl.
To je jen zapékaná směs.
Jenže voní krásně a vypadá krásně. Ty neumíš dělat nehezké?
Zasmála jsem se.
Nevím, nikdy jsem to nezkusila.
Jedli jsme. Poprosil o přídavek prostě natáhl talíř, beze slov. Naložila jsem. Povídali jsme o práci, o dceři, že za ní pojede v květnu do Brna, o tom, že bych ráda letos v létě někam vypadla, jedno kam. On navrhl Finsko, že je tam klid.
Pak jsme pili čaj. Z bonbonů v krabičce.
Venku byla živá pražská ulice, bílá kvetoucí stromořadí se ve vánku houpala.
Myslela jsem si: to je ono. Ne slavnost, ne významná událost. Jen večer, jen někdo, kdo je s tebou, a jídlo, které voní dětstvím, a žádné čekání na rozsudek.
Někdy vzpomenu. Na lanýže a omáčky, na zkažené pokusy v rendlíku. Lituju času, někdy sebe. Ale dlouhé lítosti už si nedovoluju.
Sebe-vědomí ženy četla jsem kdesi. Jako by to byla něco daného navždy. Není. Stavíš ho. Občas rozbiješ, někdy začneš znovu v dvaapadesáti ve studiu nad neznámým programem, a nenaštveš se, zůstaneš a začínáš znovu vidět prostor.
Osobní hranice je dnes módní slovo. Nemám ráda módní slova, ale smysl už chápu. Je to o tom, že víš, kde končíš ty a začíná ten druhý. Není to zeď. Jen tiché vědomí: tady jsem já. Tady je moje.
Recept na štěstí je asi opravdu jednoduchý. Dělat, co umíš. Být s tím, kdo tě vidí. Vařit, co ti chutná. Nečekat slovo.
Nad čím přemýšlíš? zeptal se Ondřej.
Podívala jsem se na jeho klidný obličej, na čaj v jeho dlaních.
Nad tím jídlem.
Zasmál se.
Výborný téma.
Nejlepší. Dám ti ještě čaj?
Díky, rád.
Zvedla jsem se, dolila mu, sobě, dala zpět čajník. Koukla z okna na bílé květy.
Ondřeji?
Hm?
Ty mi nikdy neřekneš, že jsem přesolila, viď?
Zvedl oči.
Nepřesolila jsi. Bylo to akorát.
A když někdy příště přesolím?
Chvíli přemýšlel.
Řeknu příště trochu míň soli a stejně všechno sním.
Přikývla jsem.
Dobrá odpověď.
Snažím se, vzal poslední bonbón. To je poslední, doufám, že nevadí?
Ne, klidně si vezmi.
Za oknem se houpaly větve, Praha tiše vrněla jako živý městský stroj, kterému je úplně jedno, kdo komu vaří nebo kolik stála omáčka. Město si žilo. A já taky. Čaj byl horký, vůně pečeného jídla se držela v malé kuchyni a na parapetu stála jedna pokojovka, co jsem si minulý týden koupila, protože se mi líbila její barva listů.
Prostě jsem si ji koupila.
Tak teď žiju.