Kristian, když se vracel z práce domů, našel Annu v kuchyni, kde připravovala večeři. Čekal ho těžký rozhovor, který začal slovy:
– Musím ti něco důležitého říct.
Anna neodpověděla, ale Kristian si všiml napětí a smutku v jejích očích.
Nevěděl, jak začít rozhovor, a tak přímo řekl, že se chce rozvést.
Anna reagovala klidně, neprojevila ani hněv, ani překvapení, jen položila jednu otázku:
– Proč?
Kristian se odpovědi vyhnul. Ve skutečnosti neměl v úmyslu vysvětlovat, proč se jejich manželství rozpadá. Co měl říct? Že ji už nemiluje, už dávno ztratil zájem a nyní cítí něco k jiné ženě?
Bez jediného slova odešel Kristian do ložnice. Nemohl snést poslouchat, jak Anna pláče v kuchyni.
Následující ráno, s pocitem viny, jí podal rozvodové papíry, ve kterých jí přenechával dům a auto.
Anna papíry roztrhala a tiše řekla:
– Nic od tebe nechci, – a znovu se rozplakala.
Kristian cítil, že jedná špatně, ale Anna, se kterou strávil tolik let, mu najednou připadala úplně cizí.
Litoval jí, ale myslel jen na to, jak co nejrychleji být s jinou ženou.
Toho večera se Kristian vrátil domů pozdě, nevečeřel a šel rovnou spát. Jeho žena seděla jako obvykle u stolu a něco psala.
V noci se probudil a všiml si, že Anna stále sedí u stolu. Bylo mu jedno, co dělá. Její přítomnost v něm nevyvolávala žádné emoce.
Ráno mu Anna podala několik listů.
– Tohle jsou podmínky našeho rozvodu, – řekla.
– Jaké podmínky? – zeptal se Kristian neochotně.
Anna vysvětlila:
– Chci, abychom podání žádosti o rozvod odložili o měsíc. Náš syn dělá zkoušky a nechci, aby byl nervózní. Musíme zachovat zdání rodiny.
Kristian souhlasil.
– A jaká je druhá podmínka? – zeptal se.
– Každý den mě budeš nosit v náručí z ložnice ke dveřím.
– Co je to za nesmysl? – ohradil se.
– Chci jen, abychom měli poslední hezkou tradici, – klidně odpověděla Anna.
Kristian neprotestoval.
Následujícího dne její žádost neochotně splnil. Připadalo mu to hloupé, ale jejich syn radostně tleskal, a Anna se s úsměvem položila hlavou na jeho rameno.
Každý den se tato „tradice“ stávala méně trapnou. Kristian si začal v Anně všímat vlastností, které kdysi miloval. Viděl její únavu, její zestárlou, ale stále krásnou tvář.
Čtvrtého dne si najednou pomyslel, kolik toho pro jejich rodinu Anna udělala.
– A jak jsem jí to oplatil? – pomyslel si hořce.
Každý den byla Anna lehčí. Jednoho dne ji viděl stát u skříně a prohlížet si oblečení.
– Všechno oblečení je mi moc velké, – řekla smutně.
Kristian pocítil náhlý pocit viny.
Pochopil, jak moc se jeho žena změnila. Její hubenost, její smutek – všechno naznačovalo, že je nešťastná.
Poslední den měsíce se Kristian rozhodl.
Šel za jinou ženou a řekl jí:
– Zůstanu se svou ženou. Jen jsme zapomněli, jak důležití jsme jeden pro druhého.
Když odcházel z kanceláře, zašel do květinářství, koupil krásnou kytici a napsal na lístek:
– Pro mě je štěstí nosit tě v náručí až do konce našich dnů.
Když se vrátil domů, Anna ležela v posteli. Už nebyla naživu.
Později se Kristian dozvěděl, že jeho žena dlouho bojovala s nemocí. Tajila to, aby v očích svého syna udržela obraz šťastné rodiny.
Seděl v prázdném domě, cítíc prázdnotu. Teď pochopil: láska nikdy nezmizí, pokud se o ni pečuje.