Křišťálové kotě
Tři sestry u okna…
Mami, to je přece skoro o vás, že jo?
Věra si povzdechne.
Téměř. Myslíš dneska vůbec na spaní? Ještě musím pracovat, a zítra budeš na oslavě usínat.
Jé! Už spím! Polinka se schová pod peřinu, ale za vteřinu už jí zase kouká ven culíkatý nos. Budou balónky? A přijede Miluška? A…
Věra popadne holčičku, zabalí ji do peřiny a zasype ji polibky, aniž by ji nechala protestovat.
Tak a dost! Spát! Zítra se všechno dozvíš!
Vstane, podá Polince jejího plyšového medvídka a zhasne. Nechá však malou lampičku svítit, protože Polina má stále strach ze tmy a Věra pečlivě hlídá, aby všechna světla v domě byla zapnutá.
Pak sejde dolů, přivře dveře do kuchyně, posadí se k notebooku. Práce je nad hlavu, ale nejdřív si dopřeje pár minut ticha, aby utřídila myšlenky. Zítra ji čeká náročný den. Nejen proto, že má Polina narozeniny a vše musí zorganizovat to ji naopak těší. Miluje slavnosti, a když jde o její dceru… Ale dorazí i příbuzní a tam už radost opadá. Rázně potřese hlavou a sáhne po konvici. Musí řešit jen to, co je aktuální. Největší problém teď je roční uzávěrka, která nepočká. Položí hrnek s čajem vedle notebooku a vytahuje desky s papíry. Dobře, že dala na babičku a vystudovala účetnictví. Kdyby šla studovat oceánografii, jak kdysi snila, žila by úplně jinak mnohem romantičtěji, ale bůhví jestli jistěji. Na chvilku zavře oči, představí si moře a usměje se. Výlet jim s Polinou už brzy vyjde jestli se zase něco nepřihodí. Vydechne, otevře oči a začne pracovat.
Věrka se narodila rodičům Lídě a Vladimíru Pechovým. Toužebně očekávané dítě, radovaly se obě babičky, rodiče byli štěstím bez sebe.
Musíte mít hned druhé, ať si holky mají s kým hrát! trvaly na svém babičky a Lída dala na jejich radu.
Mezi prostřední Naděnkou a Věrou byl rozdíl jen něco přes rok. Nejlepší kamarádky v dětství, obě se měly rády, ale také soutěžily. To však nijak neovlivňovalo jejich vztah. Jedna druhou motivovaly být ve všem lepší a radovaly se z úspěchů té druhé. Lída dbala, aby se holky nehádaly, pořád jim opakovala, že blíže k sobě nikdo být nemůže. Zařídila, aby byly ve stejné třídě. První září seděly spolu v lavici a nenápadně se dotýkaly novými střevíčky. Jsem tu, neboj se! Věra byla nervóznější byla vždy moc zodpovědná. Zato Naděnka klidně odložila domácí úkol a šla počítat ptáky na parapet. Když už Věrka sedla k učení, vstala až s hotovým vším.
Věrko, kde máš sešit? Matiku už máš? Podej! Přepíšu a honem ven!
Pořád ji řeš sama! stáhla Věra sešit z Naděniných rukou. Nebo nás paní učitelka Dáňová zas usadí odděleně jako minule, a co tam napíšeš ty? Mám ti pomoct se v látce vyznat?
Naděna se urazila, ale dlouho jí to nikdy nevydrželo. Za půl hodiny už Věru tahala na zimák nebo k rybníku krmit kachny.
V šesté třídě se narodila mladší sestřička, Boženka. Lída už třetí dítě v plánu neměla, bohatě jí stačily dvě. Novinka o dalším dítěti ji zcela nenadchla.
Zase od začátku! Vláďo, už nemám tolik sil…
Liduško, máš dvě šikovné pomocnice, já jsem tu taky. Zvládneme to. A co když to bude kluk? To by bylo překvapení!
Překvapení nebylo narodila se holčička, Božka. Ukřičená, svéhlavá, úplně jiná než její sestry, takže Lída byla chvíli rozpačitá. Ale Věra a Naděnka brzy pochopily Boženka je teď šéfová.
Lída rychle pocítila rozdíl mezi mateřstvím ve dvaceti versus ve třiceti. U starších holek toužila aspoň na minutku po klidu, teď přijala péči o dítě jako radost a všechno ostatní šlo stranou včetně starších dětí. Holky honila po úkolech, nestarala se, co prožívají. A kvůli jejímu nezájmu mezi sestry vstoupila černá kočka.
Ta kočka se jmenovala David. Bydlel v sousedním domě a sestrám byl ukradený do chvíle, než bylo Věrce šestnáct. Spěchala z tréninku, a na dvoře ji David zastavil.
Věro, počkej, něco pro tebe mám, zadrhl se u jejího klidného pohledu, nevěděl jak začít.
Věra chvíli mlčela, pak se pousmála.
Nemám čas. Mamka čeká. V šest u brány.
David se rozzářil a kývl.
Líbíš se mi!
To jsem pochopila, zasmála se jako cinknutí zvonku pod stromy a odběhla.
Komu se svěřit s tím úplně prvním motýlem, který ji zasáhl? S první schůzkou, kde nevíš, co s rukama, bojíš se podívat do očí. S prvním polibkem, který byl strašný a zároveň tak sladký… Samozřejmě, Věra o všem časem řekla Naděnce ta stejně tušila, že se děje něco zvláštního, dokud se Věra nevyspovídala.
Později už sama Naděna nechápala, co ji to napadlo co že chtěla Davida? Ani se jí nelíbil, ale teď bylo hlavní jen to, aby si jí všiml.
Věra nic nepojala, dokud nebylo pozdě. Když viděla Davida s Naděnou v objetí, jen mlčky prošla kolem. Doma se zamkla, nebrala ohled na naštvanou Boženu za dveřmi.
Věro! Co blbneš! Pusť Božku do pokoje! Lída rozčileně zabušila.
Věrka jí vždy vyhověla. Otevřela; když se Lída podívala na dceru, poprvé poznala, co znamená dívat se do propasti. Jemně vytlačila Boženku zpátky na chodbu a zavřela dveře.
Věrko, co se děje? Holčičko… Lída skoro plakala.
Bolí to, mami. Věra si objímá paže. Proč? Proč to udělala Nadě?
Když vše pochopila, Lída obejmula nejstarší.
Jak ti pomoct, Věrko?
Věra tiše hledí z okna. Jak říct komukoliv tu žhnoucí bolest uvnitř? Vyjádřit to, co se nedá říct slovy? To nejde.
Pomoz mi sbalit věci, mami. Chci zatím k babičce. Tady nemůžu zůstat.
Do bytu vtrhla zmítající se zimou Naděna a narazila na Věru s kufrem.
Kam to jedeš, s kufrem?
Věra ji mlčky odstrčí a odchází už nikdy se nevrátí. Lída, se slzami v očích, vrazí Nadě přede všemi facku.
Jak jsi mohla?!
Držíc se za tvář, sleduje Naděna, jak matka s Boženou odešla a zabouchla dveře tak, že v obýváku zacinkal čirý lustr.
U Pechových doma dlouho umět být naštvaní nešlo. Po týdnu už Lída Naděnu oslovila. Věře to trvalo přes dva roky, než s Naděnou promluvila. Možná by ji dál nechtěla vidět, nebýt toho, že Lída těžce onemocněla a obě sestry společně bojovaly za mamčino uzdravení.
Odpusť… Naděna hledí do dlaní, třesou se jí tak, že nemůže sevřít pěst.
Sedí spolu v parku nemocnice a čekají na konec operace.
Kdo na staré zapomene… Věra otočí hlavu k sestře.
A Naděna pochopí, že jí možná Věrka odpustila, ale nikdy nezapomene.
Nesměle natáhne ruku a stiskne její zápěstí; Věra se neodtáhne, ani ji nevyrve, jen sedí dál potichu vedle. Čekají až do chvíle, kdy z budovy vyjde tatínek a oznámí, že vše dobře dopadlo a teď už jen čekat.
Střídaly se u mámy; Věra dojížděla několikrát týdně, pomáhala s domácností i s Boženou. Tehdy poprvé poznala, jak je nejmladší svéhlavá a rozmazlená. Boženu nikdo neposlouchal dělala si vše po svém, žádná autorita, ani rodiče ani sestry s ní nehnuli.
Lída se uzdravila, cesty sester se zase rozešly. Věra odešla do Plzně, starat se o dědečka a po jeho smrti přešla bydlet k babičce. Olga Iljišna zemřela po roce a Věře odkázala velký útulný byt.
Žij, děvče, a spoléhej hlavně na sebe. I ti nejbližší se často změní, když dojde na vlastní zájmy.
Věra se usměje. Komu jinému než jí to radit? Ale babičce detaily z osobního života nevyprávěla.
Za pár let se provdala, bez svatby. Nikdo nebyl pozván s Ondřejem se prostě vzali a doma si připili jen spolu. Ondřej neměl rodinu, Věra tu svou už dál zatahat nechtěla.
Manželství klidné, harmonické jen jedno trápilo dítě nepřicházelo. Oba po dítěti toužili, lékaři žádné potíže nenašli.
Počkáme, až přijde! řekla Věra rozhodně.
Léta plynula a nic. Začali uvažovat o adopci. Ale osud zamíchal jinak.
Rodině už Věra jen občas napsala nebo poslala přání. S Ondřejem párkrát navštívili vlídné Lídu s Vaškem, ale švagr rodině nesedl a Věra přerušila snahy příbuzných vměšovat se do jejích rozhodnutí.
Já si ho vybrala. Nezbývá než to respektovat, mami.
Tak víš, že ti na tobě záleží. S tvým vzděláním, schopnostmi i krásou… Mohla ses mít jinak.
Věra dobře věděla, že lepšího muže, než Ondřeje, pro sebe nenašla. Bylo jim spolu dobře. Přestože byla hlavní účetní ve velké firmě a Ondřej jezdil autem, neřešili, kdo z nich je hlava. Byli prostě spolu a bylo jim dobře. Věra si byla jistá, že ať se stane cokoliv, Ondřej ji podrží. Když byla nemocná, hýčkal ji, staral se o celý dům, neostýchal se uvařit nebo umývat nádobí.
Tys fakt našla chlapa! vzdychala Naděna, uhánějící za synem a s dcerou na rukách. Mně kdo tak pomůže? Všechno sama! Ten můj stejně pořád remcá tu jsi zapomněla utřít, tu jsi neumyla.
Věra sestry nářky pouštěla jedním uchem ven, věděla, že je to hlavně hra. Naděna byla spokojená. To už Božka na tom byla jinak.
Božka vyrostla do krásy až zarážející. Starší sestry rovněž krásné, ale vedle ní všední.
Božka u nás je královna! pyšnila se Lída dcerou, která líně posedávala v křesle, sledovala starší sestry, jak připravují stůl k výročí rodičů. Příbuzní zas přijdou, ale Božena taková setkání nesnáší. Vydrží povinných deset minut, nechá se zasypat chválou a zmizí, rodiče jsou pokaždé dotčeni jí je to jedno.
Po maturitě prohlásila:
Dost učení, budu modelka!
Neuvědomila si, kolik práce modeling obnáší. Když ji to omrzí, pozná dobře situovaného podnikatele, bez rozpaků se stěhuje do bytu, co jí zařídil. Ví, že má rodinu, dvě děti, ale neřeší matce vmetne:
Nechte mě na pokoji jen tak zůstaneme v kontaktu. Budu žít po svém!
Chtěla mnoho, získala málo. Aby si udržela přízeň, otěhotní. Ale s pohádkou je brzy konec. Božka zuří, hádá se, zkouší promluvit si s jeho ženou ta si ji přeměří od podpatků vzhůru a ledově řekne:
Vás už bylo a bude ještě desítky. Jsem jeho manželka, ten mě nikdy neopustí.
Jste si tak jistá?
Jste k smíchu. Nejste první, kdo za mnou přišel. A děti? Tak si rodte… Jeho oficiální děti mám jen já. Vás se to netýká říkám to i jako právnička.
Tím to skončí. Božka běsní, čeká doma na přítele a jeho příchod je totální krach.
Řeš si to sama. Zaplatím byt, alimenty. Tvoje dítě, tvoje věc. Přijdeš ke mně domů, o podporu přijdeš. Řekl jsem vše.
Zůstává zírat na dveře, které zabouchl muž, se kterým chtěla prožít život. Byla zvyklá vždy dostat, co chtěla. A teď…
Tak se utápěla v hádkách a propásla chvíli, kdy měla ještě rozhodnout co dál. Narodila se Polina. Od prvního dne se o ni stará Lída. Božena vypadává někdy dny tráví výhradně s dítětem, jindy mizí a rodiče už nevědí, kde hledat Božku. Doby, kdy byla pryč, se prodlužují a Lída už neví, jak zabránit, aby Božena sklouzla úplně. Nakonec přijde rána největší. Další noc plná mejdanů, auta v Praze, Boženka sedí v autě, jehož řidič nezvládl řízení…
Lída se zhroutí, uzavře do svého smutku, malou Polinu nedokáže dále vychovávat. Vladimír se snaží být u ženy i vnučky. Zavolá Naděnu, ta odmítne.
Tati, mám svých dost, ještě jednu vážně ne!
Vladimír jen zavrtí hlavou a volá Věru.
Ta nepochybuje ani okamžik, vezme si volno a přijede do Prahy. Během měsíce vše vyřídí a veze roční neteř domů. Že Polina není její dcera, ví jen rodiče a Naděna. Ondřej mezi tím prodá byt a rychle dokončí rekonstrukci jejich domu.
Ondřeji! Ty jsi poklad! Všechno přesně, jak jsem chtěla! Věra se rozhlíží a tuší, že jim začíná nový život.
Malá Polinka do domu vnesla to, co chybělo. Temperamentní, usměvavá všechno zkrásnělo. Devět let uteklo jako voda.
Za tu dobu se Věra s rodinou téměř nestýká. Jen občas na svátky, kdy si připadá jako pod lupou. Od smrti Božky je Lída uzavřená, protivná.
Zodpovědnost jsi dostala! Uvidím, jak si poradíš! Pryč ji taháš, místo abys žila blíž kvůli mně!
Věra už si odvyklá mamčiny výčitky brát. Chápe ji ví, že kdyby se stalo cokoliv jí nebo Nadě, pro matku by to nebyl takový zásah. Ale Božka… Tam je to jiné.
Když se Lída dívá na Polinu, rozmrzne.
Krásná holčička z tebe roste! otírá si slzy a zpraží pohledem Věru. Neštvi ji, ať je šťastná!
Věra stiskne Ondřejovu ruku a prosí ho pohledem, aby si vše, co má na srdci, nechal pro sebe.
Nech to být… zachytí jeho pohled, bouře se nekoná.
Proč, Věro? Není lepší si vše vyříkat?
Nevím, Ondřeji. Mám mámu ráda. Všechna ta zloba je z bolesti.
Ale proč ji máš snášet ty? obejme ji.
Možná protože už tu není nikdo jiný…
A co když něco takového řekne Polině?
Myslím, že ne. Neublíží dítěti Božky.
A měla pravdu. Svůj žal Lída vylévá, jen když jde o starší dceru, Polinu chrání. Ví, jak je dítě šťastné, a i když jí vadí, že Polina říká mami Věře, rozhodla se mlčet Polinu poznamenat nechce.
Věra vypne notebook a protáhne se. Páni, je po půlnoci! Dopije studený čaj a dívá se z okna. Škoda, že Ondřej není doma. Zase odjel na služební cestu zítra se však vrací. Na hlavní oslavu to nestihne, ale večer dorazí. Co asi přiveze Polince? Překvapení… Neprozradil ani Věře, jen řekl:
Uvidíš, budete koukat!
Věra se usměje a znovu si říká, jak měla štěstí, a jde spát.
Mami! Šťastné narozky mi! Polina vyskočí na postel a budí polibky rozespalou Věru. Také tobě! Gratuluju ti se mnou!
Děkuju! Věra obejme dceru a dívá se jí do očí. Šťastné narozeniny, hodně zdraví a štěstí, má holčičko!
Polina se ji drží kolem krku a přitulí se.
Už jsem dospělá?
Samo! Deset let! Ale víš co?
Co?
Pro mě jsi pořád trochu malá! zamrká na ni a Polina se rozesměje.
Tak ať! Malé má přece každý rád!
A není ti to hloupé? Kdo tě tu nemá rád?
Věra ji polechtá, a Polina piští a brání se.
No dobře, teď dárky! Věra sáhne do šuplíku nočního stolku. Mám tu pro tebe něco malého.
Vytáhne krabičku a podá ji.
Dávej pozor!
Polina krabičku opatrně otevře.
Mami… Polina zvedne oči na Věru a směje se. To je on!
Ano! kýve Věra.
Polina úplně pomalu vytáhne z krabičky křišťálové kotě. Ví, že jej kdysi předal Věře Vladimír.
Pro nejstarší dceru… To ti řekl dědeček?
Přesně tak.
Děkuji! Strašně jsem chtěla, aby jednou byl můj! hladí ouška křišťálového kotěte. Ale mami, jsem jedináček…
Věra se usměje, Polina jí hledí do tváře.
Opravdu? zašeptala. Věra kývne. Polina vyběhne radostí s figurkou v ruce a vykřikne: Hurá! Budu taky starší sestra? Mami, kdo?
Ještě nevím, zlatíčko.
Věra sleduje, jak Polina poskakuje po pokoji, a chce se jí brečet. Tolik let čekaly!
Polina se najednou zastaví, podívá na Věru.
To je ten nejlepší dárek, co jsi mi mohla dát!
Věra odhodí peřinu a vstane.
Polina dál skáče, zatímco Věra vytáhne velkou krabici.
Ještě tohle taky pro tebe.
Šaty Polinu nadchnou. Točí se u zrcadla.
Mami, kdy přijedou hosti?
Věra koukne na hodiny.
Zaspaly jsme! Musíme spěchat, holka.
Stihly to. K obědu už vítá hosty v krásných šatech, obklopena smíchem a pohádkovou náladou.
Jak se vám daří? Lída usedne vyčerpaně a upře pohled na dceru.
Jde to, mami. Polina ukončila ročník na výbornou, i v hudebce. Jen samé radosti.
Važ si toho, je to dar.
Věra si povzdechne; s matkou je čím dál složitější povídat. Z kuchyně přijde Naděna a převede řeč. Povídá o dětech, manželovi, stěžuje si, že vše dělá sama, ale zároveň si pochvaluje, že Miluška skončila rok s vyznamenáním a Vít vyhrál okresní šampionát v boxu.
Do obýváku dolehne Polinčin výkřik. Věra běží do dětského pokoje. Polina stojí uprostřed místnosti a usedavě pláče bílé slavnostní šaty umazané. Věra přiběhne, vezme ji za ruce.
Naděno! Lékárnička na lednici! Rychle! Přines obvaz!
Všichni se rozběhnou, jen Miluška sedí v koutě a dívá se na Polinu.
Polinko, co se stalo? ptá se Věra vystrašeně.
To není pravda! Ona lže! Lže!
Kdo lže? tápe Věra.
Řezné rány jsou naštěstí mělké. Obvázaná Polina je převlečená a Věra ji vezme do ložnice usadí si ji na klín.
Řekneš mi, co se stalo?
Polina dlouho mlčí, schovaná u mamky na hrudi, pak zvedne oči, stejně šedé jako má Věra…