Křik nevlastní dcery zranil víc než nůž

Dobré zprávy

“Ty mi nejsi nikdo!” — ten výkřik macechy bolel víc než nůž

“Ty mi nejsi nikdo!” — vykřikla Anouška a práskla dveřmi tak, že se zatřásly skleničky v vitríně. V domě zavládlo ticho jako v hrobě. Zuzana klesla na okraj židle a se srdcem jako kámen svírala hrnek, ve kterém už dávno vychladl čaj.

“Mamko, co se děje?” — nahlédla do kuchyně mladší Eliška.

Zuzana jen zavrtěla hlavou. V očích jí leskly slzy.

“To zase Anouška řvala?”

“Volala třídní…” — zašeptala žena. — “Ale nic, to není důležité…”

Eliška přistoupila blíž a objala matku kolem ramen:

“Mami, nebuď smutná. Všechno se zlepší.” — Přestože bylo Elišce teprve třináct, v jejích očích už dlouho svítila zvláštní zralost. Někdy se zdálo, že je rozumnější než její patnáctiletá nevlastní sestra.

Za poledne se vrátil z práce Petr. V bytě se rozvoněla večeře. Všichni, kromě Anoušky, se sesedli u stolu.

“Kde je ona?” — zeptal se a pohlédl na prázdnou židli.

“Je naštvaná,” — odpověděla Eliška a opatrně míchala polévku.

Petr se zkoumavě podíval na ženu. Ta vinu v očích sklopila pohled.

“Volala učitelka. Anouška propadá ze všeho. Zkusila jsem s ní promýšlet…” — Zuzana se zarazila, aby zadržela slzy.

Petr vstal a zamířil k dceřinu pokoji. Zaklepal.

“Neotravuj!” — ozvalo se zevnitř.

“Jsem jediný. Můžu dál?”

Dveře se pootevřely a Anouška, po ujištění, že je otec sám, ho neochotně pustila dovnitř.

“Co je tady za chaos?” — rozhlédl se po rozházených věcech a prázdném obalu z nudlí.

“Zuzka zase…” — začala dívka, ale otec ji přerušil:

“Sám jsem mluvil s paní učitelkou. Vážně se zhoršuješ ve všem. Co se děje, Anouško?”

Mlčela. Začala házet učebnice do batohu.

“Nežádám, abys měla Zuzanu ráda, ale mohla bys ji alespoň respektovat. Každý den ji raníš.”

“A ona mě ne? Vzal jsi ji s Eliškou do obchoďáku, zatímco já tu seděla sama!”

“Zapomněla jsi, že jsem tě tenkrát potrestal za noční odchod ke kamarádce?”

“Jasně! Já jsem ta špatná a Eliška je svatá!”

“Přestaň!” — Petrův hlas zesítil. — “To už přeháníš!”

Otočil se a odešel, aniž by čekal odpověď. V kuchyni seděla Zuzana se sevřenýma rukama. Slova jí uvízla v krku. Když na muže pohlédla, neřekla nic. Až po chvíli vypravila:

“Už nevím, co dělat. Anouška mě odstrkuje, žárlí na mě. Snažila jsem se, opravdu… ale nikdy jsem pro ni nebyla víc než cizí.”

“Já vím, miláčku,” — Petr ženu objal. — “Ale co teď?”

“Musíme se na čas rozdělit,” — s obtížemi vyslovila Zuzana.

“Cože?” — odtáhl se. — “Myslíš to vážně?”

“Možná, až bude jen s tebou, něco v ní změní…”

Anouška, která poslouchala za dveřmi, ucítila ve svém srdci náznak naděje. “Táta zas bude jen můj.”

Rádno Petr oznámil dceři, že se stěhují zpět do starého bytu. Eliška se rozbrečela. Vtrhla k Anoušce a vykřikla:

“Nenávidíš mou mámu a berešš mi tátu!” — a vyběhla ven, práskla dveřmi.

Anouška nečekala, jak se vše obrátí. Jásala, dokud nepoznala, jak těžké je žít bez Zuzaniny péče. Nikdo nevařil. Nikdo jí nepomáhal s úkoly. Otec byl v práci a jí nezbývalo než vařit těstoviny a prát ponožky. Stal se přesto, tvrdým, přísným, netrpělivým. Ne jako Zuzana, která vše vysvětlovala jemně, i když jí křičela do obličeje.

Blížily se narozeniny. Anouška se rozhodla upéct dort. Vyhledala recept, našlehala těsto… ale nedávala pozor. Korpus shořel. Když se otec vrátil, našel dceru, jak brečí nad zčernalým dezertem.

“Tati… vraťme se domů,” — zašeptala a schoulila se do jeho náruče. — “Promiň. Mám tě ráda… i Zuzku… i Elišku…”

“Já tě také miluji, holčka. Ale jen tak se vrátit nejde. Zranili jsme je. Nejdřív se musíme zeptat, jestli nás chtějí zpět.”

Anouška mlčela. Bylo jí hanba. Té hrozné hanby.

“Musíš pochopit,” — řekl Petr. — “Zuzka možná nebude tvá máma, ale zaslouží uznání. A ty se musíš omluvit.”

Celou noc Anouška nemohla spát. Poprvé po dlouhé době necítila vztek. Jen stud a bolest. Ráno sama požádala, aby ji táta zavezl k Zuzaně a Elišce.

Omluvila se. Upřímně. Plakala. Před Zuzanou. Před Eliškou. A o pár dní později poprvé v životě zašeptala: “Mami… promiň.”

A nikdo nevěděl, kdo z nich v ten okamžik plakal víc.

Rate article
Add a comment