Macecha
Když jsem poprvé potkal Martinu, už jsem věděl, že ji budu milovat a s ní i její dcerku. Alžběta měla tehdy šest let. Vyrostla bez otce a tahle touha po lásce mezi námi postavila most, přes který jsme přešli ruku v ruce, bez jediného zakopnutí. Všechno bylo zalité sluncem, až přišel on pubertální věk, temný král všech nálad.
Ty nejsi můj táta! zakřičela jednoho dne Alžběta, její hlas se rozběhl po bytě jako vystrašený zajíc.
Jak to, že ne táta? A kdo, prosím pěkně, ty roky pečlivě poslouchal všechny stížnosti na zlobící spolužačky, hend se stavěl za ni na třídních schůzkách? Kdo v kredenci střežil poslední bonbony, aby je vytáhl na světlo, když měla splín? Pamatovala, že jsme spolu drželi tajemství, že ukradla panenku od jízlivé Marušky z vedlejšího vchodu? A kdo, když všichni spali, v noci proběhl mezi popelnicemi s panenkou za kabátem, aby ji náhodou našla Maruška v keři? Nemluvě o tom, že jsme se už před lety dohodli, že za svá slova neseme odpovědnost volala mi táto, tak proč teď najednou nejsem táta?
Slova mé nevlastní dcery, kterou jsem považoval za vlastní od chvíle, kdy jsem ji poprvé pohladil po vlasech, mě zasáhla, ještě dlouho mě tlačila v hrudi jako kamínek v botě, ale nemohl jsem to dát najevo. Především proto, že jsem muž a pak hněv na Alžbětu nic nevyřeší, ba naopak.
Dobře, argument přijímám, zasalutoval jsem dramaticky, ruku k čelu. Tak si stanovme pravidla pro náš nový vztah. Práva a povinnosti ne-táty a ne-dcery.
Ačkoli mě to v tom snu bolelo ještě víc než v bdělosti, věděl jsem, že to je správná cesta. Potřebovala si ohraničit svůj svět, ale v rámci toho, co povolila sama sobě. Jenže Alžběta mě tentokrát překvapila: Nechci!, zamumlala a zabouchla mi před nosem dveře.
Tohle nikdy dřív neudělala. Už jako malá dokázala říct jasně, co cítí, a pak jsme společně hledali řešení. Když například plánovala let z kůlny jako kosmonautka, vysvětlil jsem jí, jaké následky může takový let mít, i obrázky s rozbitými koleny z internetu jsem do toho zatáhl. Zato když v první třídě rozhodla, že si vezme za manžela Pavla Novotného a odstěhuje se k němu, neprotestoval jsem. Jen jsem slíbil, že jakmile jí to zákon dovolí, osobně jí zavezu všechny plyšáky nezměnila názor, za měsíc byla doma.
Většinou jsme spolu zvládli všechno rozumně probrat. A teď najednou jen nechci a ne-táta. Už jako dítě si uměla obhájit, proč třeba nejí krupicovou kaši.
Není dobrá, řekla dcera.
Proč?
Málo cukru a je tam škraloup.
No vidíte jasný argument! A buď se vařila další kaše, nebo prostě dostala koláč, kde podle reklamy bylo mléka dostatek.
Stál jsem u jejich zavřených dveří, hleděl do letokruhů starého dřeva, čekal odpověď mezi žilami, ale nic nepřišlo. Pokrčil jsem rameny. Uvidíme.
Martina se na změnu v dcerčině chování dívala klidně. Prý sama svého otce dost přiváděla k šílenství, a být po jeho, už by ji dávno poslal někam na studia, hlavně daleko. Tvrdila, že až hormony dotančí svůj tanec bláznů, všechno se vrátí. Jen ten návrat je vždycky jinak dlouhý Já už popravdě začínal trpět steskem po Alžbětce. Večer nebylo s kým sledovat sportovní zprávy, nebylo s kým si dělat legraci z kamarádky Martiny, Zoji, která střídala barvy vlasů častěji než povětrnostní mapy Českého rozhlasu.
Po čase se z kukly občas vyloupla i stará Alžběta, ale jinak byla k nepoznání, úderná jako kostka v ruce obra. Ten její rytmus byl známý jen jí, vždy neočekávaně. A v těch okamžicích jsem byl jako kluk v cukrárně.
Holky, co vyrazit o víkendu na Šumavu? navrhl jsem. Počasí má být skvělé, vezmeme udice, stan.
To není špatný nápad, Alžběto, nesedneme do auta? přidala se Martina.
Já s vámi nikam nejdu! Svoje udice taháte sami, rybáři zatracený! následovala rána dveří a naše zmatené obličeje. Ještě před minutou smála se a pak hrom.
Asi ji už přešla chuť i na rybaření, povzdechl jsem.
Pak jednoho dne Alžběta zmizela. Po škole se neukázala doma, telefon byl mrtvý. Obevolali jsme všechny její kamarádky, já už nevydržel dál čekat a vydal jsem se ji hledat. První jsem zkusil Davida, nedávného kamaráda, teď už spíš zapomenutého.
Netuším, kde je, zabručel David.
A máš aspoň tip?
Od té doby, co mi řekla, že jsem nudnej, jsme spolu nic neřešili.
Však mě teď taky nazývá ne-tátou. Nebuď takovej, přece to je stará kamarádka.
Ve chvíli, kdy jsem chtěl odejít, David zavolal: Možná je u Nikoly.
Kdo to je?
Kluk z béčka. Ale není nejlepší partie, to se vám možná nebude líbit.
O to spíš! Ukážeš mi, kde bydlí?
Neochotně kývl.
Dojeli jsme k řadě chátrajících garáží, odkud se sypala hudba různobarevných tónů. Máš-li strach, zůstaň v autě, nadhodil jsem, ale David šel se mnou.
Před jednou garáží postávali kluci a jedna dívka Alžběta tam nebyla. Prokřičel jsem otázku do hudby. Jsi pátrač nebo co? utrousil jeden. A tu znenadání, jakoby se vyloupla ze vzduchu, objevila se Alžběta.
Proč jsi sem lezl? skoro křičela.
Jdu pro tebe.
Domů trefím i bez tebe!
Možná, ale je večer, nechci tě tahat z fízlárny. Taxi čeká, princezno.
Zafrkla, ale nastoupila, pošeptala Davidovi Zrádče!
Několik týdnů to pokračovalo. Já ji tvrdohlavě sbíral po městě, zatímco parta vtipkovala o soukromém taxíku. Jednou večer dcera odmítla nastoupit:
Co tady chceš? Dej mi pokoj, už jsem dospělá, budu venku, jak dlouho chci!
To řeš v poslanecké sněmovně, odvětil jsem, máme zákony a jasně stanovená pravidla pro mladistvé.
Jdi víš kam! otočila se ke mně zády.
Víš, že bez tebe nikam nejdu, dokonce ani tam, kam mě posíláš
Kéž bys nikdy nepotkal moji mámu! řekla nakonec, ale stejně nastoupila do auta.
Cesta domů bolela. V duchu jsem si říkal, že bych měl povolit, že nejsem nikdo jen manžel její matky. Ale vydržel jsem. Kdo by ji zachytil, až jednou zakopne?
Pak parta změnila garáže za jinou lokaci. S Davidem jsme křížili Prahu sem a tam, ale Alžběta jako kdyby zmizela v mlze. Vracívala se, kdy sama chtěla někdy v noci, my s Martinou předstírali, že spíme, poslouchaje každý zvuk domovních dveří. Martina se už neschovávala za svou masku míru, ale nechtěla mě strašit.
Jedné takové noci, když mě už nespánek svíral jako had, mi zadrnčel telefon. David. Hlas se mu třásl.
Volala Alžběta, někde na Vinohradech, v cizím bytě, nemůže se dostat ven.
Máš číslo domu?
Popsala ho, poznám to.
Jedeš se mnou.
Oči Martiny byly plné slaných slz. Prosím, neboj se, všechno zvládnu. Upeč nám lívanečky, hlad mám v noci vždycky, ať mi nepřistane žaludek na prázdno! Políbil jsem ji na nos slaný polibek.
Prahu jsme projeli jako blázniví noční tramvaje uhýbaly, auta pivních rekreantů byly roztroušeny po cestě jako pivní zátky. Přijeli jsme na místo. Zůstaň u auta, houkl jsem. Sám jsem hledal ve tvářích lidí, jestli někdo skrývá naši holku za maskou. Když jsem procházel domem, každý byt v sobě ukrýval jiné příběhy v jednom byla jen osamělá paní, na kuchyňském stole seděl vořech a díval se na mě jako filozof, další byty zívaly tichem.
Starší paní, která chtěla povídat snad do ranního kohoutího zakokrhání, mi zlověstně sdělila: Tři byty, samý feťáci a šmejdi! A dala mi čísla.
První byt jen opilý muž a jeho životem ošlehaná přítelkyně, druhý tichý, temný, v posledním mě uvítala dívka, podobná dceři, ale její oči byly jako z panenky prázdné, skleněné. Její úsměv byl křivý, jako maska z Národní galérie, a já měl strach.
Vtrhl jsem dovnitř, volal Alžběto! do ticha rozrytého ozvěnou. Nic. Přelézal jsem batohy, lahve, třel se o cizí záda, až z hloubi se ozval její hlas: Tati!
Drmoli jsem ke dveřím koupelna. Dveře ustoupily. Moje malá byla tam, schoulená a bázlivá, ale celá.
Policie už prošla schody, důsledností babičky povolaná. Drželi ji tu násilím? ptal se četník.
Ano, vlastně jsem její nevlastní otec, odpověděl jsem vyčerpaně.
On je můj táta! zvolala Alžběta.
Doma jsme mlčky jedli lívance se zakysanou smetanou, byla v nich zvláštní slanost, nejspíš slzy Martiny. Povídal jsem o tom, že život je jako cirkusová žonglérka, že pády nás naučí vstát, že rodina znamená, že nikdo neuteče, ani ne s koštětem. Seděly naproti mně, opřené bradou o dlaně, a já byl šťastný byly to moje holky, mé poklady, které nikdy nechci ztratit.
