V nedělním ránu jsem ležela pod huňatou dekou na gauči, všude ticho a světlo se líně převalovalo za okny. Můj manžel František odjel k mamince, prý ji praskla žárovka. Ale každý přece ví, že žárovka je jenom záminka, proč má syn přijít na návštěvu:
Františku, snad jsi nezapomněl, že má dneska Ivanek narozeniny?
Franta je takový rozhazovačný typ. Jeho plat zmizí rychleji, než se v hospodě natočí jedno pivo. Jsem ráda, že mi vždy alespoň dá peníze na složenky a nákup. Ten zbytek prohází za počítačové hry, figurky a technické vylomeniny, které nutně potřebuje do svých virtuálních bitev. Dávno to neřeším. Myslím si, že je lepší, když si hraje, než aby běhal po pajzlech a přespával v cizích garážích. Kdysi jsem četla, že prvních čtyřicet let dětství je nejtěžších pro každého muže. A to něco znamená…
Tohle nepíšu proto, abys mě litovala. Jen vysvětluju, proč má ten můj věčně prázdné kapsy. Já ten problém nemám. Sem tam se mi i podaří něco našetřit bokem do obálky pod polštář. Často Frantovi půjčím, když je zle, ale zásadně ne na jeho matku, sestru nebo synovce z jeho strany rodiny.
Vzpomněla jsem si samozřejmě i na Ivanovy narozeniny, a tak jsem už před týdnem koupila dárek. Franta ho ode mě dostal těsně před odjezdem, já se pustila do sledování filmu, zatímco on vyrážel vstříc rodinným podrazům. Já už k nim nejezdím, protože naše rodinné vztahy by neroztál ani český sníh v červenci.
Myslí si, že Frantu nemiluju, protože mu nedovolím cpát jim peníze, odmítám hlídat Ivanovy sestřenice. Jednou jsem svolila, že ohlídám děti Frantovy sestry na hodinu, ale odvezli si je až po půl dni. Přišla jsem pozdě do práce a ještě jsem si dovolila být nespokojená. Ozvaly se na mě podle tetičky Jitky a tchyně Boženy jsem nestydatá a drzá. Od té doby už jejich děti nehlídám. Nevadí mi ale, když si s nimi Franta hraje aspoň mu je veselo.
Jak Franta odjel, netrvalo dlouho a před bytem se objevila celá jeho familii matka v saku a čepici prošla bytem jakoby byla doma, děti, Jitka i pes Azor za nimi. Tchyně si bez obalu stoupla doprostřed pokoje:
Rozhodli jsme se, že když má Ivan narozeniny, koupíme mu tablet, který si sám vybral. Stál čtyři tisíce korun. Dvě tisíce mi dlužíš za ten dárek, tak koukej platit!
Možná bych tablet koupila, ale rozhodně ne za tolik peněz.
Hádky byly rychlé. Odmítla jsem cokoliv platit. Dokonce i Franta se na mě zamračil, že prý jsem lakomá. Zapnula jsem ale notebook, zavolala Ivanka a během pěti minut jsme s ním vybrali a objednali přes internet něco, co si opravdu přál.
Chlapec letěl s radostí k mámě, která seděla napůl na botníku a napůl ve snu. Sestřenice měla ruce jak lepidlo, vždy jí něco cizího zůstalo u prstů. Ale můj čin zůstal nepovšimnut. Tchýně se rozčílila ještě víc:
Nikdo tě nežádal, abys něco kupovala! Měla jsi nám dát peníze. Tvůj muž tu vypadá vždy jak žebrák, nemůže si dovolit koupit ani obyčejnou žárovku. Okamžitě mi dej dva tisíce korun, vždyť to jsou peníze tvého manžela!
Začala mi šátrat v kabelce, která ležela na nočním stolku. Podívala jsem se na Frantu a zasyčela:
Máš tři minuty, ať jsou pryč!
Franta popadl matku za loket a vůbec se nezdržoval. Tři minuty stačily na všechno.
Říkám si, že je vlastně lepší, když si Franta utrácí výplatu za své hry a hračky, než aby ji odváděl mamince a těm všem šikovným ručičkám. Až teď už jen uvažuju, jestli by nám nebylo líp, kdybych si vzala sirotka…