Kouzelný bazar
Často vzpomínám na dětství, a pokaždé se mi vybaví ten bazar — jako krámek plný zázraků, kam jsme s kamarádkami utíkaly po škole. Bylo mi jedenáct, chodila jsem do páté třídy a svět se zdál plný tajemství. S Adélou a Terezou jsme proměňovaly obyčejné dny v dobrodružství a ten obchůdek byl naším pokladem, místem, kde každá věc měla svůj příběh. I teď, po letech, když zavřu oči, vidím jeho police, cítím vůni starých knih a ten dětský úžas, který už se nevrátí.
Ten rok jsme byly s holkama nerozlučné. Adéla, s věčně rozcuchanými copy, snila o tom, že se stane archeoložkou, a Tereza, ta nejrozumnější z nás, nosila v batohu zápisník, kam si zapisovala „důležité myšlenky“. Já, Jitka, jsem byla někde mezi — ráda jsem snívala a představovala si, že jsem hrdinkou z knížky nebo objevitelkou neznámých zemí. Po vyučování jsme nepospíchaly domů, ale běžely jsme do bazaru na rohu naší ulice. Byl starý, s oprýskaným vývěsním štítem a vrzajícími dveřmi, ale pro nás to byla Aladinova jeskyně, plná záhad a zázraků.
Obchůdek byl malý, ale uvnitř se zdál nekonečný. Police se prohýbaly pod vahami věcí: starodávné svícny, ošoupané knihy, šaty s krajkovými límci, hodiny, které dávno zastavily čas. Prodavačka, teta Jana, vždycky seděla za pultem s pletením a dobrosrdečně bručela: „Holky, nezlobte, ať něco nerozbijete!“ Ale my jsme nezlobily — byly jsme objevitelky, hledačky pokladů. Adéla jednou našla měděnou brož ve tvaru brouka a tvrdila, že je to talisman egyptské princezny. Tereza listovala zažloutlými módními časopisy a snila o tom, že ušije stejné šaty. A já milovala knihy — hlavně jednu, s ošoupanou obálkou, o pirátech. Představovala jsem si, že mezi stránkami najdu ukrytou mapu pokladů.
Jednoho chladného listopadového dne jsme zase zaběhly do bazaru. Venku mžilo, naše boty čvachtaly, ale uvnitř bylo teplo a vonělo to prachem a levandulí. Okamžitě jsem přiběhla ke své oblíbené police s knihami, zatímco Adéla táhla Terezu ke krabici s bižuterií. „Jitko, pojď sem! — vykřikla Adéla. — Podívej, jaký prsten!“ Na její dlani ležel tenký prstýnek se zeleným kamínkem, matným, ale přesto kouzelným. „To je určitě ze zámku!“ prohlásila. Tereza, přimhouřila oči a dodala: „Nebo ze truhly nějaké baronky.“ Chichotaly jsme se, střídavě si prsten navlékaly, a já se cítila jako hrdinka z pohádky.
Teta Jana, která si všimla našeho vzrušení, přišla a usmála se: „Líbí se vám? To je jen pět korun, holky. Vezměte si ho, než ho někdo koupí.“ Pět korun! V kapsách jsme měly jen pár drobných na školní svačinu, ale neváhaly jsme. „Přispějeme si!“ navrhla jsem. Vysypaly jsme všechny mince z kapes: já měla dvě koruny, Adéla korunu a drobné, Tereza korunu a padesát haléřů. Chybělo nám ještě něco, ale nevzdaly jsme se. „Teto Jano, — zakňourala Adéla, — můžeme to mít na dluh? Zítra přineseme!“ Teta Jana zavrtěla hlavou, ale oči se jí smály: „Dobrá, vezměte si ho, ale zítra mi dluh splatíte!“
Vyšly jsme z bazaru, jako bychom právě dokončily velké dobrodružství. Prstýnek ležel v Terezině kapse a pořád jsme na něj sahaly, jako by byl opravdu kouzelný. Doma jsem nemohla usnout, představovala jsem si, že patřil nějaké cestovatelce, která přeplula oceány. Druhý den jsme tři vrátily dluh — dokonce jsem se vzdala svačiny, abych našetřila padesát haléřů. A přestože se prsten nakonec ztratil (Adéla přísahala, že ho nechala v batohu), ty pocity ve mně zůstaly navždy.
Ten bazar nebyl jen krámem se starými věcmi. Naučil nás snít, věřit v zázraky a vidět v obyčejném něco výjimečného. S Adélou a Terezou jsme vyrostly a rozutekly se do světa. Adéla se stala geoložkou, Tereza návrhářkou a já učitelkou literatury. Ale pokaždé, když si zavoláme, někdo z nás nevyhnutelně vzpomene: „A pamatujete ten bazar?“ A smějeme se, jako bychom zase měly jedenáct let a před námi byly police plné příběhů.
Teď žiju ve velkém městě a takových bazarů už skoro není. Občas zajdu do antikvariátu, ale není to ono — příliš uhlazené, bez té magie. Stýská se mi po vrzajících dveřích, po tetě Janě, po našich dětských představách. Nedávno jsem v krabici našla starou knihu — tu samou, o pirátech. Otevřela jsem ji, nadýchla se vůně stránek a jako bych se vrátila do páté třídy. Možná ten obchůdek byl naším pokladem — ne kvůli věcem, ale kvůli tomu, kým jsme v něm byly. A jsem vděčná osudu, že jsem měla takové dětství — s kamarádkami, se sny a s krámkem zázraků, který mi navždy zůstal v srdci.
