Kouzelná víla

Dobré zprávy

Víla

Až vyrostu, stanu se vílou!

Klárko, a proč vílou?

Protože si to moc přeji!

Klára slezla z matčina klína, kde právě přijímala gratulace ke svým pátým narozeninám, a narovnala si nadýchanou sukýnku.

Maminko, víly jsou všechny krásné a chytré! A navíc všechno dokážou! I já to dokážu!

Samozřejmě, že dokážeš! Hana natáhla ruce, aby dcerku objala, ale Klára se vykroutila a popoběhla kousek stranou.

A dortík?

Bude za chviličku! Jdi si zatím pohrát s ostatními. Zavolám tě, platí?

Dobře!

Hana sledovala, jak se po ramenou její dcery vlní obtížně ráno natočené kudrlinky a usmála se:

Taková cílevědomá roste! A přitom tak rozumná! Které jiné dítě v tomhle věku tak jasně vyjadřuje své myšlenky? To se jen tak nevidí! Všechno dokážu!

Hlavně tu víru v ní nezlomit, kývla její nejlepší přítelkyně Magda. Někteří rodiče by snad začali musíš být realista, čeká tě dlouhá cesta a podobně. Přitom stačí dítěti věřit, pak dokáže, co bude chtít. Vím to z vlastní zkušenosti. Když poprvé přišla moje Natálka do modelové agentury

Jojo, Natálka je prostě skvělá! Pomůžete mi teď, holky? Je čas rozkrojit dort! Hana se lehce otočila na podpatcích a šla do kuchyně.

Velký, prostorný dům byl naplněný dětským smíchem. Podlaha byla pokrytá barevným konfetami a cáry po prasklých baloncích. Nějaký tulipánový pugét, který kdosi bez zájmu odhodil do kouta, upoutal Haninu pozornost mezi dveřmi. Tyhle květiny objednala její matka, paní Věra, aby popřála vnučce. Teď u nich bydlela, ale dřív za dcerou moc často nejezdívala, raději si zvala vnučku k sobě domů.

U vás se necítím dobře, Hanko. Bojím se, že něco rozbiju nebo poničím. Je to tu pro mě až moc honosné.

Mami! Jaký snobismus! rozčilovala se Hana. Honosné, na tolik, kolik si můžeme dovolit! Michal pracuje od rána do večera, já také. Máme právo na to, co chceme.

A přesto je mi u sebe líp.

Dobře, jak chceš. Hlavně že je Klára spokojená.

Paní Věra se o vnučku starala od narození.

Nemám čas, mami. Hana si v rychlosti upravovala make-up, než vyrazila do práce. Kdybych se teď zastavila, všechno naše úsilí za posledních pět let by přišlo vniveč. Všude je spěch a soutěžení. Nejde jen o moje peníze, ale i o lidi, kteří pro mě pracují. Ale nejdůležitější je samozřejmě budoucnost Kláry.

Jenže pro ni je hlavní, aby s ní byla máma, dokud je malá.

Mami, nenavážej se do mě! Vím, co dělám. Kdo jiný se postará o moje dítě? Kdo ji zaopatří?

A Michal?

No, neříkej, prosím tě! Jako otec samozřejmě bude pomáhat. Ale je to muž. Je dnes a zítra může jít za jinou. A kdo se pak postará?

Proč tak divné myšlenky, Haničko? divila se Věra. On někoho má?

Nevím! Nemám čas to řešit. Možná ano, možná ne. Od těhotenství jsem byla úplně mimo. Musím to dohnat, mami. Pomůžeš mi, že ano?

Jistě, pomohu. Věra se skláněla nad kolébkou a zkoumala vnuččinu tvář Tak maličká Ty jsi byla větší.

No a co? Malá je lepší než až moc velká. Vyroste.

Klárka byla odmalička slabší a často nemocná. Nachlazení střídalo nachlazení, a Věra už byla zkušená a hned telefonovala svému pediatrovi. Hana, věčně zaneprázdněná, neměla na všechno čas.

Mami, ale vždyť nemá čtyřicítky horečky! Léknete ji, já mám teď poradu, končím.

Klára objímala horkýma ručkama babiččin krk a tiše popotahovala.

Ale nic, zlatíčko moje, uvaříme si ovocný čaj, prospíš se a bude dobře. Chceš přečíst pohádku?

O víle?

Třeba klidně o ní.

Jo!

Nádhernou knížku s barevnými obrázky přivezl Klárce tatínek až z Londýna.

Michale, ale je to přeci v angličtině! Věra listovala stránkami.

No a? Aspoň si Klára zvykne na cizí jazyk. Vždyť jste tolik let učila na fakultě! Dětskou knížku určitě zvládnete.

Jistě, že zvládnu. Jen budu muset učit Kláru cizí jazyk dřív, než jsem plánovala.

Chvíle s vnučkou, její radosti i maličké starosti, naplnily celý Věřin život novým smyslem. Konečně tu zase bylo, pro co žít.

Co Věra do Kláry vložila, bylo to nejlepší. Vedení na tanečky, do hudebky, domácí angličtina, francouzština. Na konci Klářiny základky mohla Věra klidně říct, že dceru připravila na život, jak nejlépe uměla. Trápilo jí jen jediné Hana byla až příliš tvrdá, když šlo o její zájmy a nikdy nepřipouštěla nic, co by si přála ona sama.

Mami, potřebuju ty lodičky! Můžu jít na první pohovor v těch, co mám? Potřebuju vypadat skvěle!

Věra vylovila z úspor na dovolenou a podala je dceři. Důležité bylo, aby Hana uspěla.

Svatba s Michalem byla vyvrcholením veškerého toho snažení. Věra, dojmutá k slzám, sledovala krásnou dceru po boku ženicha v nejlepším brněnském hotelu. Michal jí od začátku nebyl moc sympatický, ale říkala si, že lidé jsou různí a na velké podnikatele nikdy nebyla zvyklá.

Mami, tohle manželství není jen o citech. Máme dohodu. Dohoda je důležitá. Manželství z rozumu vydrží víc než jen romantika.

Myslíš?

Jasně!

O čem je ta dohoda?

O rovnoprávnosti. Hned po svatbě. Nedisponuju tím, co měl předtím. Mým úkolem je…

Co?

Porodit mu syna. Pak se dohoda změní v můj prospěch.

Zvláštní…

Ale správné a moderní, mami. Svět se mění, vztahy také.

Hlavně ať jsi šťastná.

Budu!

S Klárou Hana otěhotněla až po dlouhých pokusech a náročném snažení.

A čemu mám věřit na ty nové metody? hladila světle modré dupačky. Třikrát mi řekli, že to bude kluk! A? Vypadá tahle malá na kluka?

Dceruško, ale dívka není přece špatně!

Ne, mami, to ne. Jen to není to, co jsem čekala… Proto jsem i nazlobená.

Bude i syn, Hana. Trochu později.

Doufám…

Ale něco se zadrhlo, výsledky žádné. Hana zkoušela kliniku za klinikou, ale bez úspěchu.

Už nevím, co dělat, mami. Vyčerpala jsem všechny možnosti.

Možná bys měla teď dávat víc prostoru Kláře, než na to přijde.

Mami!

Už je skoro pět a je to skvělé dítě. Kdo řekl, že otec má rád jen syny? Změň podmínky té vaší dohody.

Hana se zamyslela. Matčina slova dávala smysl.

Klára má být doma.

Hani…

To je rozhodnuté. U tebe je příliš často.

Ale je tu ráda!

Kdo řekl, že už nebude? Kreslí skvěle. Musím ji dát na výtvarku.

Už rok chodí k učitelce malování… Věra zamáčkla slzu.

Nebuď smutná, mami. Další změna nebude. Vždyť mě tu potřebujete. Dům je velký.

Ne, to není nejlepší nápad. Ale s Klárou chci být co nejvíc.

První Klářina horečka ale donutila Věru přestěhovat se zase k dceři.

Mami, máš tu vše. Místo, pohodlí a hlavně Klára je nablízku.

Věra neochotně kývla.

Ano… Klárka je u mě.

Soustředila se na vnučku, nechtěla vidět, jak to u dcery doma skřípe. Všimla si, že vztahy mezi Hanou a Michalem nejsou ideální, ale nezasahovala, raději se věnovala vnučce rozcuchané holčičce, která byla stále v pohybu.

Babi, tady je víc místa, než u tebe! Točila se vprostřed obýváku. Už si konečně můžu pořídit pejska?

To není otázka pro mě, zlatíčko.

Proč ne? Není to i tvůj dům?

Ne, patří mamince a tatínkovi. Já mám svůj byt, tam ti můžu něco dovolit. Tady ne.

Ani nic zakázat?

Podle toho co. Rozlít mléko po stole ano, ale pořídit psa ne.

Chápu!

Klára se zamyslela a sedla si na zem. Věra ten výraz znala podobný měla Hana, když si něco vzala do hlavy.

Půjdu za tátou! Klára vstala.

A opravdu. Večer se postavila Michalovi v jeho pracovně:

Tati, máš mě rád?

Michal znejistěl. Dcerku skoro nevídal, rozhovory bývaly jen: Ahoj, beruško. Prosby tchyně, aby s Klárou trávil čas, většinou zanikaly v ruchu kanceláří. Klářina otázka ho zaskočila.

Samozřejmě. Rodiče své děti vždy milují.

Ale mně nejde o všechny. Mně jde o tebe!

Chceš novou hračku?

Ne! opáčila uraženě. Chci psa!

Robota?

Obočí Kláry vylétlo nahoru až pod hustou ofinu:

Proč robota? Chci opravdového psa!

Michal si sundal brýle a promnul kořen nosu:

Velkého?

Nemusí být velký. Hlavně, aby byl hodný.

Vybereš, řekneš. Pejska dostaneš.

Hana tuhle myšlenku neocenila. S Michalem se večer hádali za zavřenými dveřmi netušili, že Klára naslouchá za nimi.

Pes není hračka! Někdo se o něj musí starat.

Je tady tvoje matka, hospodyně, tak ať si za to připlatí. Když máš dítě, místo najde i pro psa.

A veterinář? A akce, výstavy, zbytek?

Veterinárních klinik je v Brně dost. Výstavy vezměte si voříška a je klid. Co po mně chceš? Dceru skoro nevidím, ale tohle drobné přání splnit můžu. Proč ne?

Protože to není drobnost, je to zodpovědnost. A taky nutkání mít všechno hned.

A to je tak špatné? Pro naše dítě? Proč by nemohla mít vše hned, když to chce?

Hana mlčela. Klára si byla jistá, že pejska dostane. Ostatní ji už nezajímalo.

Malého špice přivezli Kláře za pár dní. A za další dva měsíce, týden po narozeninách, se holky s babičkou vrátily do jejího bytu. Hana byla tichá, ráno mlčky vypila kávu, a odjela na celý den pryč.

Babi, co jí je?

Nemohu ti teď říct. Maminka ti to sama vysvětlí. Věra hladila vnučku i štěně.

Budeme teď u tebe navždy? Nebo jen na dva dny?

Ne, Klárko, tentokrát na delší dobu

Věra sama nic moc nechápala. Když jí Hana po pár dnech po oslavě suše řekla, ať sbalí věci, Věra poslechla.

Večer postavila dceři její oblíbený bylinný čaj a čekala na pohled.

Neptej se, mami. Rozvádíme se.

Věra tiše vydechla a ujistila se, že Klára nic neslyší.

Má jinou. A syna

Hana zabořila tvář do kolen. Věra se k ní chtěla přitočit, ale když viděla, jak se dcera směje, couvla.

Myslela jsem, že pláčeš

Kdepak! No Nepovedlo se mi to, mami.

Proč Michal vyměnil jejich rodinu za druhou, Věra nikdy nepochopila. Hlavní bylo, že rozvod proběhl tiše a rychle. Za půl roku se Hana odstěhovala do sousedního bytu, zrekonstruovaného na své náklady, a život šel dál, byť trochu těsněji a méně pohodlně.

Klára rostla a ukazovala nezvyklou houževnatost. Co se týkalo jejích přání, bylo to v rodině to hlavní. Hana už dávno mávla rukou, všechny Klářiny rozmary plnila.

Hano, to není v pořádku.

Mami, co po mně chceš? Roste chytrá holka, která si uhájí svůj díl. To je dnes nejdůležitější postarat se sama o sebe.

Já se bojím o Kláru.

Já ne. Kdybych víc myslela na sebe, možná bych byla stále s Michalem. Ale myslela jsem na něho, to byla chyba

Chyba je nevidět své dítě! Věra se neudržela. Má i potřeby, hlavně maminku!

Má tebe.

A zaplať pánbůh, ale lepší by bylo, být tu spolu!

Proč? Stejně poslouchá jen tebe.

To proto, že jí občas řeknu ne. Ty už to neděláš.

Chci, aby věděla, že co chce, může mít. Radši budu kamarádka než Cerberus, no ne?

Věra rezignovala, stejně by nic nezměnila. A Klára šla přece svou cestou a věděla, že je na její straně i babička.

Hana dceru téměř nevnímala, byla neustále v práci. Jen občas vzala Kláru do města na nákupy.

Musíš být dobrá jako ostatní. Pokud tě příroda neobdařila krásou, správné oblečení vyřeší vše.

Tady Hana dceru učila a Klára naslouchala. Její postava připomínala Haninu a matčin šatník brzy znalá nazpaměť.

Školní holky jí záviděly make-up, nevěřily, že jí ho mamka kupuje.

Tvoje pleť je důležitá, nehraj si s ní s levnými věcmi. Hana vyhazovala lacinou řasenku, kterou Klára dostala od kamarádky. Co to je?

Dali mi ji.

No právě, poděkuj a vyhoď.

Věra to pozorovala a už se nesnažila zasahovat. Po maturitě se Klára dostala na stejnou fakultu jako matka i babička. Učila se, domů téměř nechodila a Věra se tak o změnách v její životě dozvídala poslední.

Ty se chceš vdávat? Za koho? Věře vypadla z ruky oblíbený hrníček, který se rozbil o dlaždičky.

Vladimír Novotný Klára se pohodlně bala na gauč a pozorovala babičku, jak sbírá střepy. Ale prosím tě, všichni mu stejně říkají Vláďa.

Kdo je to, Klárko?

Učí na univerzitě!

On

Ne, babi, je mladý.

Že je Vladimír ženatý, se Věra dozvěděla od Hany.

On je ženatý! chytla se za hlavu. A ty jsi klidná?

Proč bych byla nervózní? Má mě zajímat jeho manželka, dítě? Já myslím hlavně na Kláru! A ona chce právě jeho.

Kde jsem udělala chybu Věra se chytila stolu, aby nespadla. Takto to nejde

Proč ne?

Brát otce dítěti a manžela ženě!

On není loutka! mávla Hana rukou. Mysli na štěstí vnučky, ne cizí lidi!

Jen jestli vůbec bude šťastná, Věra vypila sklenici vody a mrštila jí o stěnu.

Svatba byla bez radosti. Rodiče ženicha nepřijeli, odmítli novomanželku i poznat. Michal už žil v Ostravě, poslal Kláře místo gratulace nový byt. Hana ho vybavila, aniž by se Kláry na něco ptala. Té to bylo jedno.

Mami, podívej! To šaty jsou prostě úžasné! Chci je! tančila Klára před zrcadlem.

Tyhle se jmenují Víla.

Slečna v salonu vytáhla závoj, aby jej předvedla Haně. Okamžitě chápala, kdo tady rozhoduje.

Vidíš, znamení! Vždycky jsi chtěla být vílou, pamatuješ?

Ano! Teď jí budu! A život budu mít pohádkový! Všechno dokážu!

Všechno… ozvala se s povzdechem Hana, žmoulajíc krajku závoje.

Věra, která jen s vypětím sil vydržela v obřadní síni, si zavolala taxi a jela domů.

Necítím se dobře. Nechci vám kazit radost.

Políbila vnučku a šla k vozu. Při nastupování se ještě otočila: Klára po boku manžela čekala na povel fotografa pustit z dlaní bílého holuba. Věře připadalo, že je vnučka najednou podobná onomu ptáku vyděšená, toužící odletět, jakmile ruka povolí.

Co já teď zmůžu, Bože Věra si otřela slzy. Dej mi ještě sílu

S manželem se Klára rozešla do roka. Porodila dcerku, pak Vláďa odešel za její spolužačkou. Těhotná Klára přišla na univerzitu, aby vyřídila papíry, a přistihla manžela s novou láskou v prázdné učebně. Mlčky odešla, ale práskla dveřmi tak, až se třásla skla.

Co je? ptali se ostatní.

Bylo na čase vydezinfikovat, mávla rukou. Švábi se přemnožili

Po vyzvednutí dokumentů zavolala otci.

Tak už balíš kufry? Hana jí to vyčítala. Zkusilas mu vysvětlit, co provedl?

Proč, mami? podívala se chladně na matku, přehrabovala dětské oblečení.

Protože je to správně! Měla bys bojovat!

Správně? Co to vlastně znamená, správně, mami? Možná správné je pochopit i přání jiných? Představ si, že ta před mnou taky něco chtěla a já to vzala. Teď někdo jiný bere to moje…

Nemáš pravdu! Chováš se jak malé uražené dítě.

Ne, už jsem dospěla, mami. Víla už nejsem Křídla už mě neunesou

Hana povídala dál, ale Klára už neposlouchala. Potřebovala vymyslet, jak se postavit na vlastní nohy.

Věra balila věci, utírala slzy a starala se o pravnučku.

Nic se neboj, sluníčko. Maminka je silná. Zvládneme to

Hana s nimi nešla. Věra nechala dceři klíče od svého bytu.

Hlavně se opatrujte.

O pár let později kráčela v aleji starého parku mladá žena následována děvčátkem, které ji bralo za ruku a nikdy neztratilo elán.

Podívej, co jsme dnes ve školce vyráběli! holčička vydolovala z batůžku hůlku s hvězdičkou z alobalu. Jé, je zmuchlaná

Co to je, Evičko?

Kouzelná hůlka! Jako má víla v pohádce. Ale je pomuchlaná.

A co na tom záleží? Klára uhladila hvězdičku a mávla hůlkou. Vidíš? Funguje! Není to nic hrozného!

Jak víš, že funguje? holčička vykulila oči. Co jsi si přála?

Aby nám bylo dobře a byli jsme zdraví!

Nepomohlo Evička sklopila hlavu. Babička je přece v nemocnici.

Ale kdepak. Už je doma.

Fakt?! Evička radostně poskakovala.

Opravdu. Přijdeme domů a babička tě obejme.

Dáš mi ji? Teď já! vytrhla mamce hůlku a cosi zamumlala.

Co sis přála?

Neřeknu!

To není férové! Klára se zasmála a narovnala dcerce lokýnku. Já ti to řekla.

Tak aspoň jednu věc Ale zbytek si nechám. Mám těch přání víc.

Dobře. Tak co to bylo?

Abychom byli vždycky spolu Evička to zašeptala a Klára si přiklekla vedle ní.

Myslíš babičku?

Děvčátko tiše přikývlo.

To ti slíbit nemohu, zlatíčko. Nejsem víla doopravdy, jen trošku. Ale můžeme být spolu, jak jen to půjde. A milovat se, i když nebudeme vždy spolu. Když jsi ve školce a já v práci, taky na sebe myslíme, vidíš?

Evička kývla a znovu pozvedla hůlku.

Ještě jedno přání, můžu?

Všechno, co chceš!

Přála bych si, aby se babička úplně uzdravila a byli jsme spolu moc dlouho. To jde, mami?

Klára vstala, uhladila si sukni a vážně přikývla.

To jde a je to to nejlepší přání. A teď pojď ukázat kouzelnou hůlku babičce. Určitě má taky nějaké přání. Je přece naše největší víla.

Opravdu?

Jak jinak! Největší a nejlepší na světě!

Rate article
Add a comment