Víla
Až budu velká, budu vílou!
Zuzanko, proč zrovna vílou?
Protože já chci!
Zuzka seskočila mamince z náruče, kde právě přijímala gratulace k pátým narozeninám, a rozhodila bohatou sukničku.
Mami, víly jsou všechny krásné a chytré! A můžou všechno! Já taky budu!
Samozřejmě, že budeš! Alena natáhla ruce, aby dceru objala, ale ta jí proklouzla a odběhla hopkat do kouta.
A co dort?
Bude za chvíli! Běž si zatím hrát s ostatními. Až bude čas, zavolám tě, dobře?
Dobře!
Alena se spokojeně usmívala, když pozorovala, jak Zuzce na ramenech poskakují pečlivě natočené prstýnky. Roste z ní hrozně cílevědomá holka. A tak chytrá! Které dítě si v pěti letech umí jasně říct, co chce? Neuvěřitelné! Ona fakt věří, že zvládne všechno.
Hlavně jí tuhle víru nesmíš zlomit! přikývla Iva, Alenina nejlepší kamarádka. Někteří rodiče by už začali mudrovat, jak musíš vidět svět reálně, jak je dlouhá cesta před tebou Přitom stačí dítěti věřit a ono fakt dokáže nemožné. Věřím tomu! Když přišla moje Lucinka poprvé do taneční školy
No jo, Lucinka je naprosto úžasná! Holky, jdete mi pomoct? Měli bychom už začít krájet dort! Alena se šikovně otočila na podpatcích a zmizela do kuchyně.
Velký světlý dům byl plný dětského křiku, podlaha pokrytá barevným konfety a zbytky prasklých balónků. Kytici tulipánů někdo jen tak ledabyle hodil do kouta a Alena, když kolem prošla, se zamračila. Ty tulipány objednala její maminka, paní Věra, pro svou vnučku. Teď tu bydlila, ale dřív přijížděla za dcerou málokdy, radši si vnučku užívala u sebe doma.
Já se tu u vás prostě necítím dobře, Alenko. Bojím se, že něco rozbiju nebo pokazím. Moc luxusu na mě.
Mami! Prosím tě, přestaň s tím snobstvím! rozčilovala se Alena. Luxus! Máme přesně to, na co si vyděláme. Dan pracuje od nevidím do nevidím, já taky. Máme právo si dopřát!
Ale stejně… doma se cítím jistěji.
Dobře, ber jak chceš. Hlavně že je Zuzka v pohodě.
Věra hlídala Zuzku od narození.
Mami, nemám čas! Alena si rychle ladila řasenku před odchodem do práce. Když teď polevím, všechno, co jsem za posledních pět let vybudovala, je pryč. Je doba výkonu. Nejde jen o moje peníze mám odpovědnost i za lidi, co na mě spoléhají. A hlavně musím myslet na budoucnost Zuzky!
Ale není pro ni nejdůležitější, že máma je s ní, dokud je tak malá?
Mami, prosím! Vím, co dělám! Kdo jiný než já se o ni postará?
No Dan přece…
Mami, děláš si ze mě legraci? Jako jasně, je její táta. Ale chlap. Dneska tu je, zítra se zamiluje jinde a co pak?
Proboha, co máš za myšlenky? Má snad někoho jiného?
Jak to mám vědět?! Nemám na to čas. S těhotenstvím a porodem jsem vypadla z tempa, teď to musím dohnat. A ty mi pomůžeš, že jo?
Samozřejmě. Věra se skláněla nad postýlkou: Taková malinká Ty jsi byla větší.
No a co? Malá se vytáhne.
Zuzanka bývala drobná a často marodila. Chřipky střídaly rýmy a Věru už nevynervoval ani její vlastní pediatr. Věčně zaneprázdněná Alena na to neměla čas.
Mami, hlavně že nemá čtyřicítky! Léčte se, mám poradu!
Zuzka objímala babičku okolo krku horkými ručičkami a tiše fňukala.
Nic se neděje, zlatíčko. Uděláme si brusinkový čaj, lehneš si a budeš zase zdravá. Chceš pohádku?
O víle?
Klidně.
Joo!
Krásnou knížku s obrázky přinesl Zuzance tatínek z Londýna.
Dane, ale je v angličtině! listovala Věra.
No a? Aspoň si zvykne na jazyk. Vždyť jste na univerzitě učila roky, dětskou knížku zvládnete, ne?
Jistě, zvládnu, ale asi budu muset začít Zuzanku učit dřív, než jsem plánovala.
Dny s vnučkou, její radosti i malé starosti, teď plnily celý Věřin život. Byla za to ráda konečně měl život zase smysl.
Posledních deset let, od chvíle, kdy Alena dostudovala a vdala se, byly pro Věru spíš mlhavé. S dcerou se viděla málo pořád měla na spěch. Tak přestala naléhat a utlumila vzpomínky na doby, kdy si Alena usedla v kuchyni na gauč, popíjela mátový čaj a vyprávěla o všem možném. Pro Věru byla Alena celým jejím vesmírem.
Porodila ji už v devatenácti. Rychlý sňatek se spolužákem nikomu štěstí nepřinesl. Po roce byl rozvod, malá Alena jediná upomínka na tu bouři emocí, kterou už Věra nikdy znovu nezažila. Když byly Aleně dva, Věřina maminka zchromla a dvanáct let se Věra starala ležící maminka s mizící pamětí a malé dítě… Kdy myslet na sebe? Věra nebyla krasavice, ale její výrazné lícní kosti a nos se vryly do paměti. To, co u ní bylo jen náznakem, u Aleny rozkvetlo do krásy. Spokojeně zamžourala na dceru: povedlo se! Hlavní je, aby tu krásu nepromarnila. Přihlásila ji na balet, hudebku, na jazyky angličtina, francouzština Po maturitě si mohla říct: líp už dítě nevychovám! Jenže Alena byla přísná. Uměla se ozvat tak, že i největší rétor ztichl. Svoje zájmy vždy na prvním místě, i když celá rodina kvůli tomu musela utáhnout opasek.
Mami, potřebuji tyhle boty. Nemůžu jít na pohovor ve starých. Musím vypadat! Je to důležité!
Věra rozbila prasátko s dovolenkovými úsporami. Co na tom, příští rok k moři nepojede, hlavně že Alena dostane, co chce.
Svatba s Danem byla třešničkou na dortu. Věra si potají utírala slzy a koukala, jak se její krásná dcera nese po sálu nejdražší místní restaurace se ženichem pod paží. Dane se jí nikdy od začátku moc nezdál, ale tiše si říkala, že každý je nějaký a dcera ví, co dělá.
Mami, tenhle sňatek není jen o citech. Máme i smlouvu. Je to důležité. Svatby z rozumu vydrží víc než různé povzdechy.
Opravdu si to myslíš?
Ano!
A co ta smlouva?
Jsme rovnocenní partneři. Od svatby samozřejmě. Jeho majetek před tím nechci. Po mně se chce v zásadě jedno.
Co?
Porodit mu syna. Pak se smlouva upraví v můj prospěch.
Trochu divné
Ale moderní, mami. Svět se mění.
Nevím, jestli je to dobře. Hlavně abys byla šťastná.
Budu!
Téma už dál nerozebíraly. Alena se ponořila do podnikání, které rozjel Dan, a řešila svoje zdravotní problémy, které bránily hlavnímu bodu smlouvy.
Zuzka se narodila nečekaně.
Jak mám věřit těm moderním ultrazvukům!! skládala modrou dečku, protože byla přesvědčená, že bude kluk. Třikrát! Mami, třikrát mi řekli syn! A kde je?! Vidíš někde kluka?
Dcerka není špatná, ne?
Bože, ne, jen jsem čekala něco jiného A zlobím se i kvůli času
Budeš mít syna, uvidíš. Později.
Snad
Jenže to šlo ztuha. Alena běhala mezi poradami a doktory, všechny metody vyzkoušela, žádný efekt. Střídala pražské kliniky a nakonec rozhodila ruce:
Nevím, co víc dělat, mami. Všechno jsem zkusila.
Možná bys měla dát víc energie dítěti, které už máš?
Mami!
Říkám co si myslím. Zuzce je už čtyři, skoro pět, je úžasná. Kdo řekl, že tátu mají milovat jen synové? Seš chytrá, změň si smlouvu.
Nad matčinými slovy se Alena zarazila.
Tak Zuzka bude doma.
Alenko
Ne, mami, nebavme se o tom. Byla moc dlouho s tebou.
Ale ona je u nás zvyklá!
A kdo říká, že se nebudeš vídat? mávla Alena rukou, přehrabujíc Zuzčiny kresby. Docela hezky kreslí. Půjde i do výtvarné.
Už rok chodí na lekce Věra měla skoro na krajíčku slzy.
Nedělej z toho drama. Stejně budeš blízko. Nechci cizí chůvu, když mám vlastní babičku. Bude být auto a vše potřebné. Chceš se přestěhovat k nám? Místa má barák dost.
Ne Věra zakývala hlavou. To není nejlepší. Ale Zuzku chci vídat, jako dřív.
Život ale zamíchal kartami. První Zuzčina teplota po návratu domů přinutila Věru k dceři natrvalo.
Máš tu vše. Hodně místa. A hlavně dítě je u tebe. Nemáš starosti!
Věra si pokoj, kde už týden bydlela, prohlédla a nakonec souhlasně kývla.
No jo… Zuzka je tu.
Soustředila se na vnučku a nevšímala si, co se doma děje. Vídala, že vztah mezi Alenou a Danem drhne, ale mlčela a nechala to na nich oba sotva věnovali pozornost malé, vždy trochu rozježené holce, co teď běhala po obýváku.
Babí, tady mám víc místa než u tebe! Můžu si pořídit psa?
Nevím, miláčku. To musíš probrat jinde.
Proč? Není to i tvůj dům?
Ne, zlatíčko, domov mámy a táty. Mám svůj byt, tam jsem šéfka. Tady, co těm dvěma dovolí.
Takže tady mi zamezíš vylít mléko, ale psa povolit nemůžeš?
Přesně tak.
Zuzka se na chvilku zamyslela, sedla si na podlahu a Věře zatrnulo. Tenhle výraz měla Alena, když něco vymýšlela. A pravděpodobně to zase dosáhne svého.
Zeptám se táty! kývla sama sobě, vstala a šla do otcovy pracovny.
Ten večer došlo mezi Zuzkou a Danem k rozhovoru.
Máš mě rád?
Dan znejistěl na dceru nebyl moc zvyklý, viděl ji spíš sporadicky a znalo ji hlavně: Čau, malá! nebo Budeš hodná?. Teď ho zaskočila.
Samozřejmě. Každý rodič má rád svoje dítě.
Mně nestačí, že každý. Stačí, když ty.
Co chceš? Novou hračku?
Ne! Zuzka se zamračila. Chci psa.
Robota?
Proč robota? Živého psa!
Dan sundal brýle a protřel si oči:
Velkého?
Může být menší. Ale musí být hodný.
Vybereš máš ho mít.
Alena z toho nadšená nebyla. Večer se o to pohádali za zavřenými dveřmi, nevěděli, že Zuzka napjatě poslouchá u dveří. Věře stouplo tlak, uspala radši vnučku dřív a stáhla se do svého pokoje, netušíc, že Zuzka spát rozhodně neplánuje.
Pes není hračka, dítě nesmí dostat všechno. Pes je zodpovědnost.
Máš tu svoji mámu, máme pomocnici, připlatíme jí. Kde dítě, tam i pes, budou venčit spolu, bude zdravější.
A veterinář? Výstavy? Všechno kolem?
V Praze je málo veterinářů? Otevři vlastní, když ti to vadí! Výstavy? Vemte voříška a máte klid. Co po mně ještě chceš? Dceru sotva vidím, ale že by tohle nesplnil?
Protože to není maličkost. Je to chuť mít všechno a hned.
A je to něco špatného? Když to přeje moje dítě? Proč by nemohla mít, na co si vzpomene?
Alena mlčela. Zuzka potichu vklouzla od dveří. Bylo jasné, že pes bude. Ostatní ji už nezajímalo.
O pár dní později přiběhl domů čiperný pomeranián. A o dva měsíce, týden po Zuzčiných narozeninách, se i s babi vrátily do bytu Věry. Alena bledá, zamlklá, po ránu do sebe házela silnou kávu a zmizela na celý den, s matkou a Zuzkou skoro nemluvila.
Babí, co je s mámou?
To ti zatím nepovím. Sama ti to vysvětlí.
Proč teď zase bydlíme u tebe? Jen na dva dny?
Ne, Zuzanko, tentokrát asi na dlouho…
Věra sama pořádně nevěděla proč. Když za pár dní od oslavy vešla Alena do jejího pokoje, zabolelo ji u srdce tak, až se zastavila. Alena beze slova vytáhla kufřík a položila ho doprostřed pokoje.
Zbal se, mami. Odjíždíme. Připrav i Zuzky věci. Nemám čas.
Věra nevěděla, na čem je chtěla se zeptat, ale viděla ten pohled v dceřiných očích.
Ano, všechno připravím…
Večer uvařila Aleně čaj do její oblíbené hrníčku a zkusila zachytit její pohled seděla s nohama pod sebou a zírala do prázdna.
Neptej se, mami. Rozvádíme se.
Věra jen zalapala po dechu a mrkla po dveřích ale Zuzka něco sledovala v pokoji a neslyšela nic.
On má jinou. A syna…
Alena zabořila hlavu do kolen, Věra se ji snažila obejmout, ale zarazila se. Alena se smála.
Já myslela, že brečíš…
To si počkej! No, mami, nevyšlo mi to…
Co Dana vedlo k tomu, že vyměnil rodinu za jinou, zůstalo pro Věru tajemstvím. Naštěstí byl Dan aspoň natolik férový, že rozvod proběhl hladce. Do půl roku si Alena pořídila nový byt hned vedle matky, třípokojový, po rekonstrukci, a život šel dál. Už ne po přímé dálnici, spíš po klikaté okresce, ale aspoň byly výhybky zřejmé.
Zuzka rostla, chytrá a paličatá. Co se týkalo jejích zájmů, muselo být vždy podle ní. Alena už dávno zvedla ruce a plnila většinu jejích přání, nepovažovala za nutné dceru nějak krotit.
Ale takhle nemůžeš! kroutila hlavou Věra.
Mami, co bys chtěla? Roste z ní samostatná holka, která si vezme, co chce. Dnes je důležité umět myslet na sebe!
Já se bojím o Zuzku.
Já ne. Stačí, že ví, co chce, a nic jí nezastaví. A hlavně, měla bys myslet, kdybych já dřív myslela víc na sebe, třeba bych byla ještě vdaná. Místo toho jsem řešila Daniela Nesmysl…
Nesmysl je, když přehlížíš svoje dítě! vybuchla Věra. Má i potřeby, nejen přání. Největší z nich je máma!
Má přece tebe.
Ještěže tak! Ale bylo by fajn, kdybys tu byla taky!
Proč? Stejně poslouchá hlavně tebe.
Protože jí umím říct ne. Ty ne.
Já chci, aby věděla, že může mít vše, o čem sní. A nechci být ta, co jen zakazuje. Lepší být parťačka než Cerberus, ne?
Věra bezmocně rozhodila ruce.
A co když to nepůjde? Není přece možné mít vše a hned
Ale ano. Protože ví, co chce. Není blbá. Sama to vidíš.
Vidím… Ale vím, že v životě není všechno o vůli. Jsou okolnosti
Děkuju, mami! Alena mrazivě pozvedla hlas a Věra zavřela pusu. Vím to. A nechci, aby to zjistila ona.
Věra ten spor vzdávala. Alena stejně zůstane svá a pro Zuzku její argumenty stejně neměly váhu. Šla si po svém, skvěle si vědomá, že máma je na její straně a babička ji má ráda, takže nakonec vždycky podpoří.
Alena se do výchovy moc nemíchala, protože byla v práci až po uši. Občas vytáhla Zuzku na nákupy.
Musíš být aspoň tak stylová jako ostatní. Příroda ti vzhled nenadělila, ale to nevadí se správným oblečením a líčením budeš hvězda. Pamatuj si to!
Tady Zuzka matku poslouchala. Alena měla totiž vkus. A i když Zuzčino obličejíčko bylo jiné než matčino, postavu měla celou po ní a časem šla pro šaty rovnou do mámina šatníku.
To, to, možná tohle. Zbytek ne! Alena vybírala kousky a Zuzce vymeřila její část. Všechno s mírou.
Ve škole spolužačky záviděly, jakou má Zuzka kosmetiku, a nechápaly, jak jí může máma kupovat tak drahé věci.
Pleť si musíš hýčkat. Nekupuj si žádné blbosti poděkuj a vyhoď! Musíš si sebe vážit.
Věra viděla, co se děje, ale už nezasahovala. Snažila se Zuzce alespoň trochu brzdit temperament, s omezeným úspěchem. Zuzka po maturitě zamířila na univerzitu na obor po mámě a babičce. Sotva začala, zmizela z domu studentský život ji pohltil nadobro. Věra viděla dceru i vnučku sporadicky, takže se novinku dozvěděla poslední.
Jak, že se chceš vdávat? Za koho? sklenička vyklouzla babičce z ruky a rozbila se na střepy.
Vladislav Petřík… zazpívala Zuzka a vylezla s nohama na gauč, zatímco babička sbírala střepy. Prostě Vládík! Můj Vládík!
A kdo to je, zlatíčko?
Jen učitel. Ale ne můj! Nedělej oči, prostě je na univerzitě.
Je…
Není starý, babi, neboj. Ještě by šel.
Že je Vladislav ženatý, se Věra dozvěděla až od Aleny.
Proboha! A ty to podáváš tak klidně?
Mám snad řešit jeho ženu nebo dítě? Zajímá mě moje Zuzka! Ona chce jeho.
Aleno… Bože, kde jsem udělala chybu? Věra se opřela rukama o stůl, aby nezačala brečet. Takhle to nejde…
Co nejde?
Odvádět otce a manžela z rodiny!
Co to je, odvádět? Je to člověk, ne pes na vodítku! odmávala Alena a přisunula sklenici vody. Neřeš, hlavně se raduj, že má tvoje vnučka štěstí.
Ale bude šťastná? Věra vylila sklenici do dřezu, až to zadunělo.
Svatba byla komorní. Vladislavovi rodiče nedorazili, neměli zájem poznat nové příbuzné. Dan už žil v Brně a zeleninovou polívku raději nahradil darováním bytu. Alena vše zařídila bez jediné konzultace s dcerou, ale té to bylo srdečně jedno.
Mami, podívej, ty šaty jsou pohádkové! Já je chci! Zuzka se točila před zrcadlem a zpívala.
Ty šaty se jmenují Víla.
Asistentka v salonu vytáhla závoj a ukázala ho Aleně, protože už pochopila, kdo rozhoduje.
Je to znamení, Zuzko! Pamatuješ, jak sis přála být vílou, když jsi byla malá?
Jasně! Teď budu! A život budu mít jako pohádku! Všechno bude!
Všechno bude… odvětila Alena skoro slavnostně a mnula krajku v ruce.
Věra sotva vydržela v obřadní síni, rychle popadla kabát, políbení vnučce a objednala si taxíka domů.
Cítím se divně. Nechci vám kazit oslavu.
Naposledy se ohlédla Zuzka poskakovala vedle ženicha a čekala na pokyn kameramana, kdy vypustit holubici. A Věře na okamžik proběhl hlavou neklid: vnučka se v tu chvíli podobala právě té vystrašené bílé holubičce, která se snaží vymanit z cizích dlaní.
Co nadělám, Pane Bože No co teď… Věra popotáhla, ale hned se vzchopila. Ještě budu potrebovat sílu!
Se svým mužem se Zuzka rozešla do roka, krátce po narození dcery. Vladislavova nová láska byla Zuzčina spolužačka. Když těhotná Zuzka přišla na univerzitu pro papíry, našla manžela v náručí nové múzy v prázdné posluchárně. Tiše zase dveře přivřela, ale neodolala a vzteky bouchla tak, že to zařinčelo ve všech oknech.
Co se stalo? Co tu je?
Měla by tu proběhnout deratizace zamávala rukou směrem ke dveřím. Je tam šváb…
Vyřídila papíry, zavolala tátovi o pomoc.
No jasně, teď utíkáš s ocasem mezi nohama? Alena jí vyčítavě vyčetla. Zkusila jsi mu promluvit do duše?
Proč, mami? Zuzka ji upřeně sledovala a přebírala dceřiny věci.
Protože je to tvoje. Je to správné!
Správné? A co to znamená, mami? Že když něco chce někdo jiný, mám mu to vzít? Vždycky jsem si myslela, že život bude podle mě, ale nikdy jsem nepřemýšlela, co si přeje někdo druhý…
O čem to mluvíš?
O tom, že ta předemnou asi taky něco chtěla. Aby její dítě mělo tátu, aby ona měla lásku Pak přijdu já, víla, uzmu to. A teď někdo uzme tobě Takhle asi vypadá správnost, viď, mami…
Mluvíš nesmysly! Nikdy bych nevěřila, že se budeš chovat jako zhrzené dítě.
Už nejsem dítě, mami. To je právě ono. Víla dospěla Křídla nefungují. Už jsem moc velká…
Alena ještě něco říkala, ale Zuzka už neposlouchala. Musela vymyslet, co dál.
Věra balila věci, po očku utírala slzy a hlídala pravnučku.
Nic se neboj, zlatíčko! Maminka to zvládne. My to zvládneme!
Alena s nimi nešla. Věra jí nechala klíče od bytu a napůl vztekle, napůl unaveně mávla rukou:
Na kytky nesahej, radši se starej o sebe.
O pár let později šla starým parkem mladá žena. Holčička, která chvíli pobíhala vpředu, chvíli ji držela za ruku a stále něco vyprávěla, byla jí až podezřele podobná.
Podívej, co jsme dnes vyráběli ve školce! malá holka lovila v batůžku, který za ni nesla máma, a vytáhla hůlku se zmačkanou hvězdičkou z alobalu. Oups, je pomačkaná…
Co to je, Evičko?
Kouzelná hůlka! Jako má víla z pohádky. Jenže trošku ošuntělá.
No a co! Zuzka hvězdičku uhladila, mávla hůlkou. Vidíš? Funguje. Není co řešit.
Jak víš, že funguje? Eva zírala na mámu s otevřenou pusou. Co sis přála?
Abychom byli všichni zdraví a spolu!
Tak to nefunguje… Babička je přece v nemocnici.
Ale kdepak. Už je doma.
Opravdu? Eva od radosti poskakovala.
Opravdu. Přijdeš domů a babička tě bude vítat.
Dej mi ji, teď já! vyrvala mámě hůlku a něco si do ní šeptala.
Co sis přála?
Nepovím!
To je nefér! Zuzka se zasmála a narovnala Evině rozcuchané kudrny.
Dobře, aspoň jedno povím. Zbytek ne. Přeju si toho moc.
Tak co sis přála?
Abychom byli vždycky spolu… Eva to skoro zašeptala a Zuzka si před ni klekla.
Evičko… myslíš i babičku?
Malá kývla.
To ti slíbit nemůžu. Nejsem úplná víla. Jen trochu. A v životě vždycky všechno úplně nezáleží na nás. Ale můžeme být spolu co nejdéle. A i když nejsme zrovna vedle sebe, pořád se máme rády, i když já jdu do práce a ty do školky. Nemám pravdu?
Eva přikývla a znovu na ni zamávala hůlkou.
Tak víš co? Přání změním, jo?
Můžeš všechno!
Chci, aby byla babička úplně zdravá a abychom byli spolu co nejdéle. To jde, mami?
Zuzka vstala, oprášila si sukni a přísně, ale s úsměvem kývla.
Jde. To je správné přání! A teď pojď, půjdeme babičce ukázat tu tvojí kouzelnou hůlku. Sama jistě nějaké přání má. Ona je totiž úplně pravá víla.
Opravdu?
Jasně! Nejlepší na světě!