Karbonátky tchyně
Jana a Mirek spolu žili už tři a půl roku a za tu dobu Jana byla u Mirkovy matky na vesnici sotva čtyřikrát. Vždycky jen při významných svátcích na pár hodin, pak zpátky do Brna, do svého malého bytu.
Ale najednou, jako by mu něco přelétlo přes nos, začal Mirek na Janu tlačit: matka mu volala už potřetí tento týden a stěžovala si, že se jí stýská, že táta opravoval střechu u kůlny a narazil si záda, záhony zarostly a nezvládá to Mirek byl poslušný syn, volal matce každou neděli přesně jako hodinky, přikyvoval do mobilu, i když říkala něco, s čím potichu nesouhlasil. Tentokrát seděl u večeře, žvýkal špagety s párkem a díval se na Janu prosebnýma očima.
Jani, mamka volala. Prý už ani nevíme, jak vypadá. Nechceš o víkendu zajet? Jen na tři dny, víc ne. Prosím tě.
Mám v sobotu termín u kadeřnice, pokusila se bránit Jana, ačkoliv věděla, že to je marné.
Tak ho přehoď, ne? Mirek mávl rukou, jako by to bylo snadné. Víš, že se mamka urazí. Už slibovala, že udělá tvoje oblíbené karbonátky, i štrúdl upeče. Těší se na nás.
A tvůj táta? Už ho záda nebolí? zeptala se Jana jen ze slušnosti, protože se svým tchánem měla neutrální vztah.
Ale jdi, ten vždycky něco fňuká. Prostě jsem rozhodl: v pátek večer tam, v neděli večer zpátky. Aspoň to mamku potěší.
Jana si v duchu povzdechla. Za ty roky věděla, že hádat se má stejný účinek, jako přesvědčovat kočku, aby neskočila na záclonu.
V pátek večer naložili tašku a sáček s dárky do kufru. Mirek koupil nové teplé ponožky pro mamku a lahev slivovice pro otce. Cesta na vesnici trvala něco přes dvě hodiny.
Jana koukala z okna na ubíhající borovice a nevkusné motoresty, poslouchala, jak si Mirek pobrukuje rádio, a říkala si, že snad vše proběhne v klidu. Tři dny nejsou tak dlouhé a jeho matka je vlastně milá paní.
Dorazili už za tmy. Stará vilka na konci ulice byla zalitá světlem jediného žlutého lampy. Mirek zabočil na štěrkovou cestu, vypnul motor, a hned se na zápraží rozsvítilo a ve dveřích se objevila paní Marie drobná, kulatá, v pestrobarevné zástěře s úsměvem tak širokým, že se Janě zdálo, že jí snad praskne tvář.
Mirečku, moje zlatíčko! Její hlas zněl po celé ulici, běžela k synovi a objímala ho, sotva vystoupil. To jsem ráda! Dneska jsem dělala karbonátky, napekla štrúdl. Janičko, pojď rychle dovnitř, nestůjte venku v zimě!
Jana se nechala obejmout. Marie voněla smaženou cibulkou a zvláštně nasládlým odérem, ze kterého Janě trochu zacukalo v nose.
Uvnitř bylo teplo a vonělo to jídlem. Z kuchyně se ozývalo syčení. Na stole obýváku ležela velká mísa salámu, chleba, nakládané okurky v misce, třešňový kompot ve sklenici a polovina veky. Pan Stanislav, Mirkův otec, seděl u televize a sledoval zprávy. Zvedl se hned, potřásl synovi rukou a Janě kývl:
Tak jsme konečně spolu. Odlož si, zanedlouho bude večeře.
Nadělala jsem vám karbonátky, hlásila Marie a chaoticky přerovnávala na stole talíře. S brambůrky, s cibulkou, s omáčkou! Mirečku, ty máš moje karbonátky nejradši, že?
Mám, mamko, víš, že jo, Mirek už si sundával bundu a zamířil do kuchyně, kde hned nakoukl do hrnců, což v matce vyvolalo vlnu hrdosti.
Jana si odložila a šla za nimi. Kuchyně u Marie byla nepříčetně přeplněná police, parapety, stůl i pult zaplněné zavařeninami, kořenkami, hadříky, sáčky, miskami, talířky.
Sedni si, Janičko, sedni, posouvala jí Marie židli, utírala ji cípem zástěry. Asi jsi unavená z cesty, hned to bude.
Otočila se, chytla nějaký talíř, zase ho položila, otevřela troubu, odkud to zavonělo masem. Janě zakručelo v břiše, protože po cestě měla jen kafe z termosky.
Tehdy to spatřila.
Marie stála u stolu, kde byla miska syrového mletého masa. Hora šedavě-růžové směsi, už vytvarovaná do asi patnácti karbonátků, spořádaně vyskládaných na prkénku, posypaných strouhankou. Tchyně vzala další kus masa, obratně z něj uválela kuličku, splácávala ji mezi dlaněmi, a v tu chvíli, tou samou rukou která před chvílí hnětla syrové maso si sáhla pod levou paži.
Ne, že by se tam jen poškrábala, spíš tam vjela celou dlaní, pořádně. S úlevou podrbala, chvíli v tom šmátrala, potom nepoumytými prsty pokračovala v hnětení dalšího karbonátku.
Janu bodla slabost.
Upřeně sledovala tu ruku obyčejnou ženskou ruku s krátkými nehty, s prstenem vtisknutým do nateklého prstu, se sítí drobných vrásek a nedokázala odtrhnout oči. Ta ruka byla chvíli pod paží, pak v mletém mase, z něhož teď budou karbonátky.
Ty karbonátky, co je Marie posílala s Mirkem v mražených sáčcích, co je doma smažili, jedli a chválili. Jana dokonce jednou volala a říkala, jak jsou jako z pohádky. Byla to pravda chutnaly skvěle…
Mamko, zavolal Mirek, máš čaj? Jsme zmrzlí.
Za minutku, jen doloupu ty poslední karbonátky, zavolala Marie, stále převalovala bábovičky masa v rukou. Ledabyle přejela rukou po prkénku, kde zůstaly šedé šmouhy. Nebo se to Janě jen zdálo? Zamrkala a vše bylo zase všední. Dřevo, maso, karbonátky, ruce tchyně, které to všechno tvoří.
Marie, nechcete pomoci? pípla Jana a natáhla se ke stolu. Mohla bych to dodělat, vy byste zatím uvařila ten čaj.
Ale kdepak, jseš náš host, musíš odpočívat! Marie téměř odlétla rukama, až se Janu otřásla. Posaď se, už to skoro je.
A Marie vzala poslední hrudku masa, uplácala z ní karbonátek, položila do řady, spokojena přikývla, ruce rychle omořila pod proudem studené vody bez mýdla, jen krátce opláchla otřela je do zástěry.
Jana se dívala a vybavoval se jí odpor.
Pokusila se sama sebe uklidnit. No a? Škrábla se, nic víc. Nakonec babička taky občas při pečení uplácala těsto a vzápětí si upravila vlasy, všichni žijí. Možná je jen přecitlivělá…
Ale v očích pořád stál obraz: ruka, podpaží, ruka, maso.
Večeřelo se v obýváku u velkého stolu potaženého ubrusem s růžemi. Marie přinesla pánev s vonícími karbonátky zlatavé, lákavé, s krustou, od jejich vůně by člověku tekly sliny, ale Janě se ústa plnila slinou úplně z jiného důvodu. Vedle byla mísa bramborové kaše, talíř s rajčaty a okurkami, chleba, kvašáky, kompot.
Poslužte si, pobízela Marie, posouvala Janě talíř s karbonátky. Tyhle, Janičko, ty jsou nejlepší, pro vás!
Jana hleděla na karbonátky. Vypadaly úplně normálně. Krásné, načechrané, vonící cibulí a masem. Mirek už si dvě naložil, navršil bramborovou kaši, přikrojil okurku a s potěšením se zakousl.
Mňam, mamko! hlaholil s plnou pusou. Jako vždycky!
Marie se rozesmála, sedla si, natrhla si chléb.
Asi jsem dala málo soli nebo cibule začala se omlouvat.
Perfektní! Mirek už polykal první karbonátek.
Stanislav mlčky jedl, občas jen přikývl. Celkově byl málomluvný, jeho nejdelším rozhovorem za celé roky bylo, když vysvětloval, jak opravoval sítko v pračce.
Janičko, proč nejíš? zeptala se Marie s obavou, když viděla prázdný Janin talíř. Snad jsem nepřesolila?
Ne, je to výborné, rychle hlesla Jana, protože věděla, že jinak bude následovat urážení. Jen po cestě mi není moc dobře, žaludek… víte, jak to je. Ale ochutnám, slibuju.
Vzala malý kousek jen rožek s křupavou krustou přiložila ke rtům. Vůně byla svůdná, ale jakmile si vzpomněla na scénu v kuchyni, jak ta ruka vjela pod paži, začal se jí ten kousek v krku příčit a s námahou ho polkla.
Moc dobré, vysoukala ze sebe, odsunula talíř. Mohla bych si dát jen brambory? A okurku? Karbonátek je vážně moc dobrý, jen teď nemůžu moc jíst.
Chudinko, kvílela Marie. Ale neboj, napeču na cestu, budeš jíst doma. Pro tebe!
Mirek na Janu krátce pohlédl a dál s chutí jedl, jako by ho vůbec nenapadaly žádné myšlenky na hygienu.
Jana dloubala v kaši, okusovala okurku a snažila si vsugerovat, že prostě přehání. Že domácí karbonátky jí každý, včetně babiček, a nikdo nezemřel. Ale před očima stále ruka. Ta ruka.
Po večeři Marie sklízela. Mirek šel s tátou podívat se do dílny na starý karburátor. Jana zůstala v kuchyni s Marií, která připravovala čaj do staré konvice s uraženým hubičkem.
Janičko, nezlobíš se, že tě pořád zvu? začala Marie, zalévala hrnky vroucí vodou. Mám vás tak ráda. Vím, že ve městě nemáte čas. Ale srdce matky touží vidět, jestli jste v pořádku.
Jsme v pořádku, paní Marie, řekla Jana, přijímala hrnek s čajem. Práce, domov, všechno stejné jako u ostatních.
To jsem ráda. Marie se opřela loktem a zírála na Janu zvláštním pohledem. Vím, že moje karbonátky máte rádi. Mirek vždycky chce zamražené. Ve městě je všechno samá chemie, já vždycky koupím maso na trhu od ověřené prodavačky. Já si maso i sama melu, krámům nevěřím.
Jana se napila a opařila jazyk, vrátila hrnek na stůl. Když si jen pomyslela, čí ruce ten čaj vařily, zamrazilo ji.
Paní Marie, půjdu si lehnout, rozbolela mě hlava, asi tou cestou.
Běž si odpočinout, Janičko, ve skříni máš čisté prádlo.
Jana odešla do malé hostinské ložnice. Posadila se na úzkou postel, cítila, že ji znovu natahuje. Utíkala na záchod, stihla to na poslední chvíli.
Když se Mirek vrátil, našel Janu v sedě na posteli, v obličeji bledou.
Je ti fakt zle? zeptal se a sedl si k ní.
Mirek, musím ti něco říct, a nechej mě to doříct. Dýchala tiše a vyprávěla mu o scéně v kuchyni: ruka, podpaží, maso, karbonátky, nevolnost.
Mirek ji chvíli nechápavě sledoval, pak řekl: Tak se škrábla. To je život, Jano. Domácí jídlo.
Mirek, ona si neumyla ruce. A posílá nám ty zamražené… Už prostě nemůžu.
Co mám dělat? přitvrdil Mirek. Říct, že má špinavé ruce? To by se smrtelně urazila, vždyť to celé dělá pro nás!
Neřeknu jí to. Jen už to nechci nikdy jíst. Netuším, co teď dělat.
Mirek vstal, prošel se, prohrábl si vlasy, známku podráždění.
Jančo, přeháníš. Vždyť ty sama někdy chytíš vlasy nebo se podrbeš při vaření. To je normální domácí kuchyně. Můj život stojí na těch karbonátcích, vždycky mi chutnaly.
Ale já si myju ruce, zašeptala Jana. Přijde mi to normální.
Tak jsi šikula. Ale máma vaří takhle celý život. A já přežil.
Já nemůžu. Jana se na něj zoufale zadívala. Už nikdy.
Tak si toho nevšímej. V restauracích taky není vše sterilní!
Prosím tě, nech už těch restaurací.
Dobře, vzdává to Mirek, obejme ji kolem ramen. Nemusíš jíst, jestli nechceš. Řeknu, že ti není dobře, a brzo odjedeme. Ale raději o tom mlč, fakt by to těžko nesla.
Neboj, neřeknu nic, Jana zabořila hlavu do jeho ramene. Chci domů.
Ráno pojedeme. Mirek ji pohladil, zhasl. Leželi potmě a slyšeli tlumený šum televize, občasné zakašlání Stanislava a cinkání talířů v kuchyni.
Jana hleděla do stropu. Vzpomněla si na všechny ty mražené karbonátky, které chválila, žádala si je, dokonce chtěla recept. A najednou jí připadalo, že právě tenhle tajný přídavek tvoří jejich jedinečnou chuť.
Ráno se cítila mizerně. Mirek už byl s rodiči v kuchyni, pili čaj, smáli se. Jana ležela, couvala ze vstávání, ale nakonec vstala, umyla se studenou vodou a vešla mezi ně.
Janičko, Mirek říkal, že ti bylo v noci špatně. Dám ti čaj s malinou, domácí!
Děkuju, paní Marie, řekla Jana, usedla a nezvedla zrak k talíři s včerejšími karbonátky přikrytými gázou proti mouchám. Už mi je líp asi jsem něco po cestě špatného snědla.
No vždyť v těch motorestech, vrtěla hlavou Marie, podávala Janě maliny v sirupu. Radši jíst doma. Člověk nikdy neví!
Mamko, nikde jsme nestavěli, jen jsme pili kafe.
Třeba jiné trápení, hlavně, že už je líp.
Jana usrkla čaje, přemýšlela, zda Marie při přípravě umyla ruce. Došlo jí, že když bude pořád přemýšlet, zblázní se. Asi je lepší to nepustit k sobě.
Paní Marie, děkuji, ale asi pojedeme dnes domů. Mirek říkal, že brzy vyrazíme.
To už dnes? Marie zesmutněla. Chtěla jsem vám ještě upéct koláče, udělat boršč. Mirek miluje můj boršč.
Příště, mamko, mírně ji přerušil Mirek, políbil ji na tvář. Jana potřebuje domů, já přijedu pomoc s opravou střechy sám. Uvaříš boršč, štrúdl, všechno!
Marie se podívala z jednoho na druhého a v tom pohledu bylo cosi zvláštního. Možná už všechno pochopila karbonátky, ruku, proč snacha onemocněla hned po večeři.
Jak myslíte, řekla Marie suše. Dám vám něco zamraženého vydrží vám na týden.
Jana pocítila, jak ji polévá chlad, ale dokázala hlesnout:
Děkuji, paní Marie. Jste moc hodná.
Balení proběhlo rychle. Mirek nakládal tašky, Jana se rozloučila s tátou, který jí podal pevnou ruku a zamručel: Uzdrav se, děvenko. Ať se brzy uvidíme. Marie předala Mirkovi balíček.
Karbonátky, trochu škvarků a marmeláda. Jezte s chutí.
Děkuju, mami. Mirek ji objal, Jana si všimla, že se Marie už ani neusmívala jen kývla a zmizela v domě.
Cestou domů bylo ticho. Balíček s karbonátky v kufru měl pro Janu skoro hmotnou přítomnost, jako by tam za sedadly cosi dýchalo. Mirek mlčel a napjatě svíral volant, řadil prudčeji, oči upřené dopředu.
Můžeš je sníst, jestli chceš, špitla Jana při vjezdu do Brna. Mně to nevadí. Jen já je už nechci.
Víš, že mamka všechno pochopila? zamumlal Mirek.
Cože pochopila? Jana se tázavě otočila.
Všechno. Že jsi nejedla, že ti bylo zle a najednou jsme odjeli. Určitě ji to mrzí a já ji chápu.
A mě chápeš? řekla rázně Jana.
Neodpověděl.
Doma Jana vešla do kuchyně, dívala se na svoje čisté poličky, utřené prkýnka, mýdlo u dřezu, a věděla: tady je všechno, jak má být. Tady se ruce myjí, tady není karbonátek dotýkaný podpaží.
Mirek přinesl balík do mrazáku.
Ty je nechceš? zeptala se Jana.
Já jo, odvětil Mirek pevným hlasem. Jím je celý život.
Odešel do koupelny, zatímco Jana šla k dřezu a začala si úzkostlivě mýt ruce. Dlouho, pořádně, až do loktů, jako lékařka před operací. Pak se utřela do čistého ručníku a chvíli jen stála.
Nevěděla, jestli se dá vzpomínka na ruku, která zajede pod paži, někdy smýt.
Ale jedno věděla jistě: už nikdy nesní ani kousíček karbonátku od Marie. Nepřesvědčí ji ani výčitky, ani ona to nemyslela zle.
O tři dny později smažil Mirek čtyři karbonátky, naložil bramborovou kaši, okurek a sedl ke stolu.
Dáš si? podal jí vidličku s karbonátkem.
Ne, děkuji, řekla Jana.
Odešla od stolu, posadila se do křesla v obýváku a pustila televizi nahlas, aby neslyšela, jak Mirek žvýká.
Jana věděla, že tahle cesta něco měnila něco, co už nevrátí zpět. A to všechno kvůli obyčejné ženské ruce, která tam, kde to svědilo, sáhla.
Zavřela oči a rozhodla se víc nad tím nepřemýšlet. Když člověk nepřemýšlí, může klidně žít dál, jíst jen to, co si sám připraví, a už nikdy nespolknout nic, co někdo cizí uhnětl rukama.