Kotlety od tchyně
Já a Radka jsme byli manželé už přes tři roky, z toho u jejích rodičů na venkově jsme za tu dobu byli sotva čtyřikrát. Většinou jsme zajeli jen na větší svátky, na pár hodin, a hned hurá zpátky do našeho bytu v Praze.
Tentokrát jsem ale byl neobvykle neodbytný máma mi během týdne volala už potřetí, stýskala si do telefonu, že jsme ji už dlouho neviděli, že táta Josef opravoval střechu na kůlně a natáhl si záda, že už nestačí síly na zahradu a že záhony zarůstají plevelem…
Já, poslušný syn, své matce volám každou neděli, jako hodinky. Kývu do telefonu, i když s tím, co říká, zrovna nesouhlasím. A teď jsem seděl u večeře, koukal na Radku a v očích měl upřímnou prosbu.
Radko, řekl jsem, odsunul talíř s těstovinami a uzeninou a položil si ruce na stůl, máma zase volala. Říká, že už ani nevíme, jak vypadá. Pojďme tam na víkend. Jen tak na dvě, tři noci. Prosím.
Vašku, mám v sobotu zarezervovaného kadeřníka… pokusila se namítnout Radka, ale věděla, že to je slabý protest.
Tak si to přeobjednej, mávl jsem rukou, jako by o nic nešlo. Víš, že bude uražená. Slíbila, že nám usmaží kotlety a upeče buchty. Moc se na nás těší.
A co táta? Už je mu líp? zeptala se Radka, ze slušnosti, protože s tchánem měli vztah nanejvýš neutrální.
To víš, jeho pořád něco bolí, mávl jsem nedbale rukou. On se z toho dostane. Každopádně jsem rozhodl, že v pátek jedeme. V neděli večer jsme zpátky. Určitě ji tím potěšíme.
Radka si jen povzdechla, ale dál odpor nevzdorovala. Za ta léta už věděla, že když já něco rozhodnu, hádat se je zbytečné je to stejný jako chtít kočku vychovat, aby neskákala na záclony.
V pátek večer jsme naložili tašku s věcmi a krabici s pozornostmi do kufru. Pro mámu jsem koupil hebkou deku, tátovi lahev slivovice. Do vesnice na Plzeňsku to bylo necelé dvě hodiny cesty, pokud byla D5 průjezdná.
Radka mlčky pozorovala z okna krajinu, míjela lesy, pole, známé cedule u benzinek a vesnické hospody s legračními jmény. Já si zpíval s rádiem a Radka nejspíš přemítala, že tři dny určitě nějak přežijeme. Že máma je přece hodná ženská.
Dorazili jsme tam už za tmy. Barák stál na konci ulice, v zahradě, osvětlený akorát jedním lampou na sloupu. Zaparkoval jsem na štěrkové cestičce, vypnul motor a v tu chvíli se rozsvítilo na verandě, dveře se rozletěly, a k nám téměř vyběhla máma paní Marie Novotná malá, kulatá ženská v pestrém zástěře, s úsměvem přes celé kolo.
Vašíku! Už jsem si říkala, že ani nepřijedete! Já vám udělala kotletky, napekla jsem ořechovou bábovku, to budete koukat! Radko, pojďte dovnitř, nestůjte venku, je chladno!
Radka vystoupila z auta, narovnala si kabát, nasadila úsměv a nechala se objímat. Od mámy vonělo smaženou cibulkou a sladkou buchtou, až jí polechtalo v nose.
V domě bylo teplo, vonělo to jídlem a až z kuchyně bylo slyšet prskání něco se právě opékalo na pánvi. Na stole v hlavní místnosti už ležela mísa se salámem, chleba, okurky naložené ve skle, konvice s kompotem a půlka žitného chleba. Josef Novotný, můj otec, seděl u televize. Postavil se a šel nám naproti. Na očích mu bylo znát, že do poslední chvíle čekal, jak dorazíme po tmě, a že přece jen měl trochu strach.
Tak jste tady, podal mi ruku a Radce kývl: Vítej, děvče. Oblečení dolů, půjdeme jíst.
Udělala jsem vám kotlety, zahlásila od prahu máma, přerovnávajíc talíře. S bramborem, s cibulkou, se šťávou. Vašíku, ty přece miluješ moje kotletky, že jo?
No jasně, mami, vždyť to víš, už jsem si sundával bundu a nakukoval pod pokličky, což jí způsobil další mateřský nával hrdosti.
Radka odložila kabát na věšák a vydala se za mnou do kuchyně. Tam bylo skladiště všeho možného poličky se zavařeninami, koření, různé utěrky, krabičky s moukou, rýží, fazolemi. Prostě poctivý venkovský chaos.
Sedni si, Radko, sedni si, pobízela máma, otírala židli zástěrou. Asi jste unavení z cesty, hned to bude.
Rychle si něco brala a ukládala z polici na kuchyňskou linku, otevřela troubu a zavanula vůně pečeného masa Radce se stáhlo břicho, protože už v autě měli jen kávu z termosky a pořádné jídlo chybělo.
A tehdy jsem to zahlédl.
Máma stála u stolu, kde byla velká mísa syrového mletého masa. Půlka už byla zpracovaná do hezkých, souměrných kotletek, pěkně v řadě na prkénku, posypaných strouhankou. Máma vzala kus masa, bleskově ho vytvarovala do kuličky, spíchla do placičky a vtom tou samou rukou zajela pod levou paži.
Nepoškrábala se ledabyle. Opravdu pěkně hluboko, celou dlaní, a ještě spokojeně pár vteřin tam šátrala, podrbala, vytáhla ruku a hned jí, bez opláchnutí, zamáčkla další kotletu.
Radce se v tu ránu zvedl žaludek.
Zírala na tu ruku ženská dlaň, krátké nehty, snubní prstýnek zařízlý do oteklého kloubu, vrásčitý hřbet ta ruka byla před chvílí pod paží, teď v mase. V tom mase, ze kterého jedli kotlety pravidelně, které dostávala mamka zmražené v igelitových sáčcích, a doma jsme je s Radkou smažili a dokonce upřímně chválili do telefonu jako úžasné, vždy mají něco speciálního.
Mami, zavolal jsem, máš čaj? Jsme zmrzlí jak psí čumáky.
Jasně, posledních pár kotletek dodělám a už jdeme jíst, odpověděla a dál válela placičky.
Radka si všimla, že na prkénku zůstávají šedé šmouhy přesně tam, kde se ruka dotkla dřeva. Nebo se jí to jen zdálo? Zamrkala, vzpomněla si na své dětství, kdy babička klidně míchala těsto a zároveň si upravovala vlasy nikdo nebyl mrtvý. Ale ta představa ji už nepustila ruka, podpaží, ruka, maso.
Tiše se zeptala: Paní Novotná, nechcete pomoct? Já dodělám kotlety, vy byste mohla chystat čaj.
Ale co tě napadá, jsi host! Odpočívej, já už skoro končím, odsekla máma a rukama vehementně mávla, až se Radka zachvěla. Z posledního kousku masa uplácala kotletu, položila ji do řady, pak si spokojně olíznula rty, ruce rychle opláchla pod vodou (bez mýdla, jen pár vteřin) a utřela o zástěru.
Radka v ten moment cítila odpor.
Snažila se přesvědčit, že je přecitlivělá no co, podrbala se, vždyť to přece dělali v kuchyni mnozí. Jenže ta scéna byla příliš živá.
Večeře se nakládala v pokoji na velký stůl s květovaným ubrusem. Máma přinesla pánev s kouřícími kotletami krásné, zlatavé, voněly po cibuli a mase, normální člověk by slintal. Ale Radce bylo špatně. Vedle bramborová kaše, máslo, salát z rajčat a okurek, chleba, naložená zelenina, kompot.
Jezte, děti, no tak! Radko, ochutnej tyhle, jsou nejhezčí. Vždycky je dělám pro vás!
Radka zírala na kotlety. Vypadaly naprosto normálně. Já už si nandal dvě, hromadu kaše, okurku, a z radosti jsem se zakousl.
Mmm, mami, skvělý, jako vždycky.
Tak hlavně, že chutná, rozplývala se máma, usedla naproti, odkousla si chleba. Jen jsem se bála, aby bylo dost soli.
Dobrý to je, už jsem měl první skoro snědenou. Ty vždycky uvaříš jak od profíka, mami.
Táta seděl, jedl, kývl občas na znamení spokojenosti moc toho nenamluvil, jeho rekordní výlev, co kdy řekl, byl popis, jak měnil olej v felicii.
Radko, ty nejíš? podívala se máma na talíř, kde kotleta zůstávala skoro celá. Není to dobré? Nepřesolila jsem?
Ne, fakt je to super, rychle spolkla Radka, vědoma si, že když aspoň kousek nevezme, bude malér. Jen mi asi nesedlo něco na cestě, žaludek zlobí, víte jak. Dám si jen trochu.
Nabrala si vidličkou kousíček krajíčku kotlety, kde byla nejkřupavější kůrčina, a přiblížila k ústům. Vůně byla lákavá, ale jakmile si vybavila, čím byla placička uplácaná, zadrhlo se jí v krku a sotva to polkla. Hned měla chuť běžet na záchod.
Je to moc dobré, zamumlala, a odsunula talíř. Paní Novotná, dám si jen brambory a trochu zeleniny. Po cestě moc nemůžu jíst.
Chuděro, však si dej, já ti pak nabalím kotlety s sebou. Smažila jsem dneska víc, čekala jsem, že budete mít s Vašíkem hlad.
Můj pohled se na Radce na chvilku zastavil, pak jsem dál s chutí jedl jako zdravý chlap, kterého kuchyňská hygiena moc netrápí.
Radka seděla, zakusovala brambory, cucala okurku a v duchu se snažila přesvědčit, že je jen rozhozená nervově, že miliony lidí jí doma kotlety od babiček a žijí do sta let. Ale zase se jí před očima vybavila ruka ruka pod paží.
Po večeři máma sklidila ze stolu, já šel s tátou do garáže probrat, proč nešel generátor. Radka zůstala na kuchyni s mámou, která vařila čaj v ohmatané konevce, co už měla uražený zobáček.
Radko, promiň, že jsem vás tak uháněla, ať přijedete, spustila paní Marie, lijíc vodu do hrnků. Já vím, že máte v Praze svý, práce, shon, ale srdce matky je neklidné, musí alespoň vědět, že jste v pořádku.
Všechno je v klidu, opáčila Radka, převzala hrnek. Práce, domácnost… obyčejný život.
No vidíš, máma usedla naproti, hlavu do dlaně. Kotletky moje vám vždycky chutnaly, vím to. Vašík si vždy prosí, ať mu něco zamrazím, když tu je. Tam u vás to stejně nedostanete, všechno z obchodu, samá chemie. Tady je maso z domácího chovu, vejce, všechno znám od lidí na trhu. Mletí dělám sama, vůbec těm mixům v krámu nevěřím.
Radka usrkla čaje, málem si spálila jazyk, a najednou ji zase natáhla nevolnost. Čaj chutnal obyčejně, ale jak začala přemýšlet, jaké ruce ho zalévaly, které myly hrnek, okamžitě hrnek odložila a bála se dát další napití.
Paní Novotná, půjdu si lehnout, asi jsem se po cestě nachladila.
Jistě, běžte, Radko, v horní skříňce jsou čisté povlečení, Vašík vám ukáže, kde co je. Kdyby něco, zavolejte.
Radka odešla do malé hostinské ložnice, zavřela se, sedla si na postel a najednou ji začaly natékat slzy a musela běžet na záchod na chodbě.
Já jsem ji pak našel, jak sedí na lůžku a dívá se do zdi.
Jsi opravdu špatná? zeptal jsem se.
Vašku, dívala se na mě rozšířenýma očima, řeknu ti něco a nesměj se, prosím tě ani nekřič.
Co se děje?
Všechno mi popsala ruku, podpaží, maso, kotlety, žaludek na vodě. Vyprávěla potichu.
Chvíli jsem ji udiveně pozoroval tohle je směs nedůvěry, údivu a podráždění.
Radko, máma to nemyslela zle. Prostě… podrbala se. To se stane každýmu. Myslíš, že naše babičky si vždycky myly ruce, když si kýchnou? Prostě domácí kuchyně.
Jenže ona si je neumyla, Radka už skoro plakala. Strčila ruku pod paži, pak do masa, a najednou mi běží v hlavě všechny ty igelitové sáčky plné kotlet. Nechci to už nikdy jíst.
Tak co s tím chceš dělat? zpřísnil jsem hlas. Máme říct mámě, že je špinavá? Vždyť by ji to zabilo. Snaží se pro nás!
Nic jí říkat nechci. Jen už kotlety nikdy nejím…
Prošel jsem pokoj a bezradně se drbal ve vlasech.
Radko, řešíš malichernosti. Tohle není operační sál. Je to domácnost. Pokud budeš řešit každý kontakt, zblázníš se.
Já si ruce myju! skoro šeptla.
Jsi vzorná, ale máma vaří stejně celý život a já na těch kotletách vyrostl! Sám jsi říkala, jak jsou výborné.
Já nevěděla…
Tak to pusť z hlavy. Vím, co jí chci klid doma. Řeknu jí, že jsi nemocná, žaludek, cokoliv. Jen jí to nevysvětluj, zbytečně by si to vzala. Zítra jedem domů, jasný?
Ano…
Radka si lehla, zhasl jsem a v domě bylo slyšet jen tlumené hlasy televizoru, táty občasné zakašlání a máminy kroky v kuchyni.
Radka nešťastně zírala do stropu. Vzpomínala na tři a půl roku, co jedla večeře od své tchyně v dobré víře, že jsou v tom jen ty nejlepší ingredience. A teď se nemohla zbavit myšlenky, že právě to něco navíc bylo to, co dělalo kotlety nezaměnitelnými.
Ráno byla polámaná, já už seděl s rodiči v kuchyni u snídaně. Potichu jsem jim vysvětlil, že Radce není dobře a že pojedeme dříve domů.
Když přišla na snídani, máma ji vítala litováním: Vašík mi říkal, že ti bylo v noci špatně? Dám ti čaj s malinou, pomůže na žaludek.
Děkuji, paní Novotná, přisedla si Radka, vyhýbala se pohledu na kotlety pod utěrkou. Už mi je líp. Asi něco z cesty.
Ty silnice, to je hrozné. Lepší doma sníst krajíc chleba než jíst z těch bufetů, mračila se máma a přendávala před ní hrnek a sklenici s marmeládou.
Mami, my jsme nikde nejedli, jen kafčo z termosky… vložil jsem se.
Tak to bylo něco jiného. Organismus je mrška, nikdy nevíš, co mu nesedne. Hlavně pij tu malinu, pomůže.
Radka upila, cítila v sobě vlnu strachu. Zastavila se s hrníčkem v ruce, protože kdyby začala přemýšlet, jak dobře měla máma umyté ruce, zblázní se. Musela se rozhodnout buď to přijmout, nebo už nikdy nepřijet.
Paní Novotná, děkuju za všechno, asi nám bude opravdu líp doma. Vašek říkal, že odpoledne odjedeme.
Ale vždyť jste tu sotva. Chtěla jsem ještě koláč a zelňačku. Vašík miluje moji zelňačku!
Příště, mami, vstoupil jsem do toho, políbil ji na čelo. Radce opravdu není dobře, potřebuje domů do vlastního. Za týden přijedu sám, pomůžu tátovi, a ty mi uvaříš, co budeš chtít, platí?
Máma si povzdechla a podívala se na Radku, pak zase na mě a zpět. V tom pohledu bylo něco zvláštního, až Radku zamrazilo snad pochopila všechno. Ty kotlety, podpaží, proč Radka najednou byla nemocná a proč odcházíme tak rychle.
Tak jak chcete, řekla a hlas jí trochu ztvrdl. Zabalím vám mražené kotlety na týden s sebou, ať nemáte hlad.
Radka zbledla, ale vymáčkla ze sebe: Děkujeme, jste strašně hodná.
Rychle jsme se sbalili. Táta mi stiskl ruku v předsíni: Brzy se uzdrav a zase přijeďte. Máma mi vrazila igelitku plnou kotlet, bábovky a domácího špeku a radši hned zmizela v domě, než jsme vůbec odjeli.
Cestou zpět do Prahy Radka mlčela. Sáček v kufru byl pro ni démonem, téměř hmatatelným nebezpečím. Ani já moc nemluvil, trochu naštvaný jsem cvakal rychleji rychlostmi a díval se ven.
Když jsme dojeli domů, Radka promluvila: Můžeš je sníst sám. Mně to nevadí. Ale já už nikdy…
Víš, máma to poznala, povzdechl jsem si.
Cože?
Viděla, že nejíš. Pak ti bylo špatně. Pak jsme hned odjeli. Jsem si jistý, že úplně přesně ví proč. A je jí to líto.
A ty mě chápeš? ostře se na mě otočila.
Neodpověděl jsem.
Radka šla do kuchyně, podívala se na čisté sklenice, umyté prkénko, kde pokaždé myje ruce tady měla pocit bezpečí. Tady je čisto. Žádná kotleta, co ji hnětla ruka před minutou pod paží…
Přinesl jsem sáček do mrazáku.
Ty je budeš jíst? zeptala se.
Ano. Jsou to maminčiny kotlety. Jím je od mala.
Odešel jsem do koupelny. Radka si šla ke dřezu, pustila vodu, vzala si pořádný kus mýdla, umývala si dlouho ruce jako chirurg před operací. Potom si je utřela čistou utěrkou a stála tam ještě dlouho, přemýšlela, jestli se dá paměť taky tak očistit.
Nevěděla. Ale byla si jistá jediným: už nikdy nestrčí do pusy nic, co bylo připraveno rukama paní Novotné. Žádné přemlouvání ani výčitky ji nepřinutí.
Za tři dny jsem si usmažil kotlety k večeři, k tomu bramborovou kaši a sterilovanou okurku. Přinesl jsem talíř.
Dáš si? natáhl jsem k ní vidličku s kouskem.
Ne, děkuji.
Radka si sedla do křesla v obýváku, zapnula televizor a zesílila zvuk, aby neslyšela, jak jím.
Tušil jsem, že tenhle výlet něco v našem vztahu změnil něco, co už nebude nikdy jako dřív. Kvůli ruce. Jen tak obyčejné ženské ruce, která udělala přesně to, co člověk někdy udělá.
Radka zavřela oči a snažila se nemyslet na nic. Protože když na nic nemyslíš, můžeš žít dál. Jíst jen to, co sis připravil vlastníma rukama a nikdy si nedat nic, co kuchtí někdo cizí.