Kdo to je? Marie Novotná spolu s Mikulášem vyšla na verandu a soustředily se na neznámého hosta. Jsem na Marii Novotné! Jsem její vnučka, vlastně pravnučka. Jsem vnučkou Alexe staršího syna Marie Novotné.
Marie Novotná seděla na sluncem zalité lavičce a vychutnávala první jarní dny. Konečně přišla jaro. Jen jediný Bůh věděl, jak Marie přežila tu zimu.
Už ne vydržím další zimu! pomyslela si Marie a s úlevou vydechla. Nebála se už jít dál. Naopak, čekala na ten okamžik. Hrášek už dlouho nasbírala. Oblečení koupila.
Něco ji už v tomto světě neukotvovalo.
***
Kdysi měla velkou rodinu manžela, Františka Ivanoviče, vysokého muže, a čtyři děti tři chlapce a dívku. Žili v harmonii, pomáhali si, málo se hádali. Děti jedna po druhé vyrostly a rozprchly se po různých místech.
Starší dva synové nastoupili na vysokou školu a pak se rozprchli po městech pracovat. Prostřední ve škole neuspěl, ale později rozjel úspěšný podnik, který ho odvedl do zahraničí, kde zůstal. Dcera také neopustila rodnou vesnici rozletěla se do hlavního města a brzy se provdala.
Zpočátku děti často navštěvovaly rodiče. Psaly dopisy, a s příchodem mobilního telefonu začaly volat. Jedna po druhé přicházely vnoučata. Marie Novotnou občas vyprázdnila starou potrhanou kufřík a vydala se k některým z dětí jako hosteska.
Postupně i vnoučata vyrostla a opustila babičinu péči. Volání a návštěvy se stávaly vzácnějšími. A o příchod k rodičům už děti vůbec nepřemýšlely měly práci, rodinu, vlastní děti, které rostly.
Motivací k návratu do domu byl úmrtí otce Františka Ivanoviče. Zdálo se, že takový silný muž, zdravý, přežije sto let. Ovšem realita byla jiná.
Po poslední cestě otce se děti rozprchly. Zpočátku volala matku, ale volání postupně ztichla.
Marie Novotná se snažila volat sama, ale rychle pocítila, že děti už nechtějí slyšet její hlas, a stáhla se. Tak žila poslední deset let. Každý rok někdo z dětí vzpomene na ni a zavolá, a ona pak celý týden chodí po zahradě a usmívá se sama sobě.
Jednou také seděla na lavičce a přemýšlela o svém životě.
Dobrý den, ticho Marie! za plotem stál mladý chlapec a radostně se usmíval. Nepamatujete si na mě?
Marie Novotná přimhouřila oči:
Mikuláši! Co tu děláš?
Ano, ticho Marie! chlapec se rozzářil a vstoupil do dvora.
Mikuláš byl syn sousedů, kteří bez společného jídla a pití nedokázali přežít. Marie ho vždycky poznala byl věčně hladovým dítětem. Ze soucitu ho krmila, darovala mu oblečení od svých dětí a nechávala ho přenocovat, když jeho rodiče pořádali další hostinu.
Nezdrželi se dlouho s Mikulášovým rodičům. Ztratili se. Mikuláše odvedli pryč a od té chvíle ho Marie už neviděla a velmi ho postrádala.
Kde jsi byl tak dlouho, Mikuláši? radostně se zeptala.
Nejprve v dětském domově, pak jsem šel do služby, pak jsem studoval. Teď jsem se vrátil do malé vlasti. Budu zvedat naše vesnické doupě!
Co tam zvedat? mávl rukou Marie. Všichni už jsou rozptýleni.
Nic! Neztratím se!
A tak se v Mariině životu otevřelo nové kapitolou. Mikuláš se ujal farmy starého Ivana největšího zemědělce v jejich vesnici.
Ve volném čase opravoval svou starou chalupu, kterou mu po rodičích zbyla, a nezapomněl ani na Marii pomáhal jí na dvoře. Marie se smála. Nikdy ho neoslovila synku. Troj rok společně strávili.
Odjíždím, ticho Marie, řekl jednou jako by se omlouval Ivanovič je naprosto rozzuřený. Chce, aby pracovali, ale peníze platit nechtějí. Pojedu hledat výdělek. Nezlob se!
Co tě, Mikuláši, uráží? Jedz s Bohem!
Znovu zůstala Marie sama. Občas ji samotnost přiměla plakat. Tak dny táhla v očekávání svého odjezdu. Přesto se na světě něco drželo.
****
Dobrý den, ticho Marie! zazněl známý hlas. Marie podívala se na plot a spatřila známý obličej.
Mikuláši! To opravdu jsi ty?
Já, ticho Marie! vysoký, dobře oblečený mladý muž vstoupil do dvora k babičce. Tady jsem! Přesně tak!
Ó! Jaká radost! rozběhla se Marie. Přijď, přejdi, Mikuláši! Hned čaj připravím! Hned budu!
Čaj je dobrý! usmál se Mikuláš. Právě jsem se vracel domů. Netušil jsem, že tě potkám, hosty jsem si nebral!
Po půl hodině šťastná Marie a ještě šťastnější Mikuláš seděli u stolu, popíjeli čaj ze starých porcelánových šálků a sotva slova našli.
Už se chystám na druhý svět, Mikuláši, zamrkala slzu Marie.
No, ne! To si nepomysli! žertovně zamával prstem mladík. Přijel jsem, teď budeme spolu, ticho Marie, žít v závisti všech! Peníze už mám, teď rozvíjím vlastní hospodářství! Takže ty tam nikdy nevyjdeš!
Hospodáři! Je tu někdo doma? čistý dívčí hlas přerušil jejich ticho. Marie vykoukla oknem a v dvoře uviděla dívku v krátkém kabátku a vysokých podpatcích.
Kdo to je? Marie s Mikulášem vyšla na verandu a dívali se na hosta.
Jsem na Marii Novotné! Jsem její vnučka, pravnučka. Jsem vnučkou Alexe staršího syna Marie Novotné.
Žena s chlapcem se na sebe podívali.
Volala jsem vám, ale telefon byl vypnutý! Tak jsem šla na štěstí!
Přijď! zaskočila Marie, zatímco Mikuláš rychle přistoupil k dívce a zvedl její kufřík.
Marie Novotná a Mikuláš sledovali Věru, která s radostí rozbalovala připravené dobroty a vyprávěla o sobě.
Nemám rád město. Chci žít na vesnici! Rodiče to nechápou. Dědeček Aleš mi navrhl, abych tu zůstala pár měsíců. Říká, že když tu budu, už se nikdy nebudu chtít vrátit! Volal vám. A tatínek volal. A já taky. Jen se nám to nepodařilo spojit. Odpusťte! Nebudu jenom hospodářka! Mám peníze! A tátovi i dědečkovi jste poslali pohostinnost! Zůstanu až do zkoušky studuji dál na dálku a pak odjedu!
Bydlej, kolik chceš! konečně řekla Marie. Pro mě to jen radost je!
Měsíc utekl. Marie seděla na lavičce a sledovala, jak Věra zručně brázdí zahradu. A neřekne se, že je to město!
S Mikulášovou pomocí Věra znovu orala zanedbaný pozemek, rozdělila ho na záhony, postavila skleník, koupila sazenice od sousedů a radostně všechno zasazovala.
Mikuláš také nic nedělal. Ze svých výdělků začal stavět moderní farmu. Najal dělníky, aby opravili střechu Marie a místo kamna instalovali individuální topení.
Marie se radovala. Z tváře jí nespadla úsměv. Už nebyla sama.
Občas se však na tvář snesla stín smutku, když vzpomínala, že Věra brzy odjede do města. Už si na pravnučku zvykla. Čas však běžel a Věra se chystala odjet.
Jak to tu zvládnu, Věro, sama s touto zahradou? vzdychla Marie, balíc sladké koláče pravnučce do košíku.
Jen nezapomeň naplnit sud s vodou. Mikuláš ji zavlaží! A já se vrátím a pomůžu! usmála se Věra.
Vrátíš se? rozsvítila se Marie.
Samozřejmě! Nemohu odejít navždy! Zamilovala jsem se do tebe, babi, celým srdcem. A Mikuláš mi dokonce navrhl svatbu na podzim! Kde bez ženicha? A on je venkovan!
O rok později Marie Novotná slunila se na slunci a houpala kočárek s uspaným pravnukem. Věra s Mikulášem byli na farmě. Společnými silami farma rozkvetla a pomáhala prosperovat celému vesnickému společenství.
Marie se podívala na uspaného pravnuka a pomyslela:
Nikdy už neodjedu na druhý svět! Musím pomáhat dětem!
Dejte lajk a napište své myšlenky do komentářů!
Přátelé, pokud chcete číst další naše příběhy, zanechte komentář a nezapomeňte na lajky. To nás inspiruje psát dál!