Včera tchyně svolala celou rodinu, aby oznámila, komu co připadne. Rozumím, že by mě někteří mohli odsoudit. Ale mému muži je mi doopravdy líto. Jeho matka — Alena Václavovna — uspořádala rodinné setkání. Sešli se všichni: děti, vnoučata, snachy. Vypadalo to jako obyčejné rodinné posezení u čaje. Jenže ne. Chtěla předem určit… kdo co dostane po její smrti. Ano, přesně tak. Rozdělila majetek dopředu, aby, jak řekla, „nezůstaly mezi vámi spory“. Ale mír v rodině po téhle rozmluvě nejspíš nevydrží.
Když Alena Václavovna pronesla: „Byt v centru Prahy připadne mladšímu — Jakubovi,“ — mému muži, Jaroslavovi, se doslova roztřásly ruce. Pak pokračovala: „Staršímu synovi, Jaroslavovi, nechám chalupu na venkově. Věra (to jsem já) dostane babiččiny šperky a porcelán. Ostatním — někdo akcie, někdo mikrovlnku, někdo dědův starožitný budík.“ Všichni u stolu se na sebe váhavě podívali. Mírně řečeno — byli v šoku. A já? Cítila jsem, jak se mi uvnitř všechno svírá z té křivdy.
Když se hosté rozcházeli, Jaroslav, navzdory zmatku, za matkou přišel. Zeptal se klidně, bez výčitek:
„Maminko, proč jsi to rozdělila právě takhle? Nesporně, je to tvé právo. Ale mohlo to být i jinak. Řekni mi — proč?“
A ona odpověděla. Vysvětlila, že když byli mladí, všechnu péči a prostředky dávali právě Jaroslavovi. Doufali, že bude diplomatem, že bude žít a pracovat v zahraničí. Byli na něj pyšní, zařídili mu velkolepou svatbu. A když jsme byli mladí, vnoučata hlídali právě nám. Zkrátka, podle jejích slov, starší syn už svůj díl lásky a podpory dostal.
Ale Jakuba, toho mladšího, prý vždycky zanedbávali. Pořád něco: práce, starosti o staršího… A tak Jakub vyrostl trochu ztracený. Školu nedokončil, sportovní kariéru nezvládl, oženil se s první, která na to kýnula. Teď žije s manželkou a dítětem v bytě jejích rodičů. On zůstává doma s dítětem, ona vydělává víc. Na vlastní bydlení nemají šanci, hypotéku si ani netěží splatit. Alena Václavovna řekla: „Je slabý, protože jsme ho včas nepodrželi. Chci, aby měl alespoň střechu nad hlavou.“
Jenže problém je v tom — my s Jaroslavem nežijeme na úkor rodičů. Vzali jsme si půjčku, koupili vlastní byt, oba tvrdě pracujeme. Snažili jsme se sami. A teď to vypadá, že nás trestají za naši samostatnost?
Chápu, že taková rozhodnutí patří jen jí. Přesto mě to bolí. Až do hloubi duše. Ne za sebe, za manžela. Nemluví o tom, nestěžuje si, ale vidím, jak ho to zasáhlo. A nevím, jak teď máme s Alenou Václavovnou komunikovat. Po takovém „rozdělení“ se mi s ní ani nechce mluvit. Když rodiče jednou odejdou, zůstanou jen vzpomínky. A ty mohou být světlé… ale i hořké.