Komu co připadne: Jak se smířit s dědictvím, když švagr získal víc.

Dobré zprávy

Včera tchyně svolala celou rodinu, aby oznámila, komu co připadne. Rozumím, že by mě někteří mohli odsoudit. Ale mému muži je mi doopravdy líto. Jeho matka — Alena Václavovna — uspořádala rodinné setkání. Sešli se všichni: děti, vnoučata, snachy. Vypadalo to jako obyčejné rodinné posezení u čaje. Jenže ne. Chtěla předem určit… kdo co dostane po její smrti. Ano, přesně tak. Rozdělila majetek dopředu, aby, jak řekla, „nezůstaly mezi vámi spory“. Ale mír v rodině po téhle rozmluvě nejspíš nevydrží.

Když Alena Václavovna pronesla: „Byt v centru Prahy připadne mladšímu — Jakubovi,“ — mému muži, Jaroslavovi, se doslova roztřásly ruce. Pak pokračovala: „Staršímu synovi, Jaroslavovi, nechám chalupu na venkově. Věra (to jsem já) dostane babiččiny šperky a porcelán. Ostatním — někdo akcie, někdo mikrovlnku, někdo dědův starožitný budík.“ Všichni u stolu se na sebe váhavě podívali. Mírně řečeno — byli v šoku. A já? Cítila jsem, jak se mi uvnitř všechno svírá z té křivdy.

Když se hosté rozcházeli, Jaroslav, navzdory zmatku, za matkou přišel. Zeptal se klidně, bez výčitek:
„Maminko, proč jsi to rozdělila právě takhle? Nesporně, je to tvé právo. Ale mohlo to být i jinak. Řekni mi — proč?“

A ona odpověděla. Vysvětlila, že když byli mladí, všechnu péči a prostředky dávali právě Jaroslavovi. Doufali, že bude diplomatem, že bude žít a pracovat v zahraničí. Byli na něj pyšní, zařídili mu velkolepou svatbu. A když jsme byli mladí, vnoučata hlídali právě nám. Zkrátka, podle jejích slov, starší syn už svůj díl lásky a podpory dostal.

Ale Jakuba, toho mladšího, prý vždycky zanedbávali. Pořád něco: práce, starosti o staršího… A tak Jakub vyrostl trochu ztracený. Školu nedokončil, sportovní kariéru nezvládl, oženil se s první, která na to kýnula. Teď žije s manželkou a dítětem v bytě jejích rodičů. On zůstává doma s dítětem, ona vydělává víc. Na vlastní bydlení nemají šanci, hypotéku si ani netěží splatit. Alena Václavovna řekla: „Je slabý, protože jsme ho včas nepodrželi. Chci, aby měl alespoň střechu nad hlavou.“

Jenže problém je v tom — my s Jaroslavem nežijeme na úkor rodičů. Vzali jsme si půjčku, koupili vlastní byt, oba tvrdě pracujeme. Snažili jsme se sami. A teď to vypadá, že nás trestají za naši samostatnost?

Chápu, že taková rozhodnutí patří jen jí. Přesto mě to bolí. Až do hloubi duše. Ne za sebe, za manžela. Nemluví o tom, nestěžuje si, ale vidím, jak ho to zasáhlo. A nevím, jak teď máme s Alenou Václavovnou komunikovat. Po takovém „rozdělení“ se mi s ní ani nechce mluvit. Když rodiče jednou odejdou, zůstanou jen vzpomínky. A ty mohou být světlé… ale i hořké.

Rate article
Add a comment