Kolem čtvrté ráno se za domy začal ozývat štěkot psa. K páté hodině zesílil. Lidé vstávali do práce a s podrážděním poslouchali ten hysterický kravál. K půl šesté se z domů začali trousit obyvatelé směřující do práce.
První, kdo vyšli ven, byli muž a žena, zřejmě manželé. Rozhodli se podívat, co je příčinou toho ranního štěkání. Když došli k garážím, spatřili psa. Stále štěkal, čumákem obrácený k domům. Za ním ležel na zemi člověk. Pár se rozběhl směrem k nim. Bylo jasné, že pes volá o pomoc.
Čím víc se blížili, tím víc na ně vrčel. Jeho štěkot nabíral na agresivitě. Byl to ovčák, pořádné zvíře. Žena navrhla zavolat záchranku.
Sanitka přijela rychle. Dva záchranáři vystoupili. Žena je varovala, že tam je pes, který nikoho nepustí. Jakmile se však týmu pohnuli k muži, pes přestal štěkat. Přistoupil k pánovi a sedl si vedle něj.
Záchranáři se opatrně přiblížili. Pes ani nehnul uchem.
„Co budeme dělat?“
„Vypadá to, že je chytrý, nechal nás… Zkusím to. Kdyby něco, máš pepřák.“
Lékař položil brašnu s vybavením, dřepnul si a sledoval psa. Muž na zemi měl slabý puls. Bylo mu kolem třiceti pěti, ztratil hodně krve – rána do břicha. Jeden záchranář rychle obvázal ránu, druhý připravil injekce. Pes vše pozorně sledoval.
Mezitím se sešlo pár zvědavců, ale drželi se v odstupu. Nikdo se neodvážil přiblížit.
Jeden z týmu přinesl nosítka. Opatrně muže naložili do sanitky. Psa vzít nemohli. Hleděli na sebe, ale předpisy… A co by s ním pak dělali? Sanitka pomalu odjela po hrbolaté cestě. Pes běžel vedle…
Nemocnice nebyla daleko. Ovčák za autem pobíhal, občas zaostal, ale vždy dohnal. Před závorou sanitka zastavila. Hlídka zvedla tyč a pustila ji dovnitř. Řidič řekl jednomu z mužů:
„Máme tu raněného. To je jeho pes.“
„Chápu, ale co s tím?“ Obrátil se na psa a důrazně velel: „Stůj! Fuj! Nesmíš! Sedni!“
Série povelů psa trochu zmátla. Ale zastavil, posadil se před závoru a jen očima sledoval odjíždějící auto. Po hodině čekání si lehl blíž k plotu, aby nepřekážel.
Hlídka zpočátku hlídkovala, jestli neproklouzne dovnitř. Ale když pochopili, že tu jen čeká, už jen občas pokukovali jeho směrem.
„Co s tím uděláme?“
„Nic. Co navrhuješ?“
„Jak dlouho tu má ležet?“
„Kdo ví? Třeba za chvíli odejde.“
„Ne… Je chytrý. Myslíš, že bude čekat?“
„A jak dlouho? Kdyby to dopadlo špatně, tak ho neuvidí.“
„No… Průšvih. Dát mu něco k jídlu?“
„Jo, a pak tě za to vyhodí.“
„No co teda?“
„Uvidíme. Třeba odejde. Když ne, pak se rozhodneme.“
_______________
Nastal nový den. Ovčák stále ležel u vjezdu. Hlídka se měnila. Příchozímu vysvětlili situaci. Jeden z nich řekl:
„Zjistím, jak je na tom ten muž. Ať někdo omylem nevolá odchyt… A třeba mu něco donesu.“
„Nekrm ho tady!“
„Ne, ať chcípne u plotu!“
Pes bedlivě pozoroval lidi, kteří na něj mluvili.
Za čtyřicet minut se vrátil.
„Tak co?“
„Operovali ho. Je na JIP. Říkali, že to vypadá dobře. Sehnal jsem zbytky z jídelny…“ V plastové misce měl kotletu a párek, v druhé vodu.
„Ale tady se krmit nesmí… Pojď sem.“ Postavil misky ke stromu u silnice.
Pes se na něj díval, ale nehnul se.
„Pojď, můžeš. Vodu aspoň napij.“ Snažil se vybavit povely.
Pes vstal, ale zůstal stát. Bylo vidět, že přemýšlí. Díval se na muže, na misky, na závoru. Pak si sedl.
„Jak chceš.“ Muž odešel.
Pes pomalu vstal, došel k misce. Očichal ji a začal pít.
_______________
Uběhl týden. Pánovi té chytré šelmy už dva dny přesunuli na pokoj. Pomalu se zotavoval. Na psa se nemohl nikoho zeptat – a to ho mrzelo.
Žili spolu poté, co odešel z armády kvůli zranění. Sloužili bok po boku, pak odešli do civilu. Doufal, že tak chytré zvíře se neztratí.
Mezitím se ovčák přesunul od plotu k stromům. Odtud měl dobrý výhled na vjezd. Hlídka mu nosila jídlo. Jednoho napadlo zajít za pánem a říct mu, že pes čeká. Po směně zašel na oddělení.
V pokoji byly čtyři postele. Dva pacienti – jeden upoutaný, druhý v teplákové soupravě.
„Dobrý den,“ oslovil ležícího. „Vy jste Fiala Tomáš?“
„Ano. Co se děje?“
„Jsem hlídač tady z nemocnice. Nic špatného – naopak! Je ten ovčák váš?“
„Proč *byl*?“ zaváhal Tomáš.
„No, špatně jsem to řekl. *Je* váš! Pořád čeká u vjezdu. Už si odskočil dál, ale neodešel. Trochu ho krmíme.“
Tomáš zavřel oči, usmál se a zavrtěl hlavou.
„Co? Není váš?“
„Můj, můj! Alena je moje… Sloužili jsme spolu. Je vycvičená. Chytrá jak ďas.“
„To jsme pochopili,“ usmál se hlídač. Byl rád, že se to vyřešilo.
„Můžu vás poprosit? Podáte mi kapesník z nočního stolku?“
Když muž podal kapesník, Tomáš si jím přetřel ruce a obličej.
„Teď ho prosím dejte do sáčku a odneste Aleně. Ona to pochopí.“
_______________
Hlídač vyšel z areálu, došel ke stromům, kde Alena čekala. Uviděla sáček v jeho ruce. Vstala. K rukám se ale nepřiblížila. Položil ho na zem a otevřel. Ustoupil.
Alena přičichla. Dlouho, velmi dlouho vdechovala tu vůni. Pak opatrně vytPotom jemně vzala kapesník do tlamy, opatrně ho položila vedle sebe a s hlavou položenou na packách tiše čekala, až se její pán vrátí.