Dnes jsem zase přemýšlela, jak se věci změnily v našem oddělení po jedné ne úplně jednoduché situaci. Všechno začalo tím, že kolegyně Lucie na mě začala přesouvat své úkoly a já už nechtěla dělat práci za dva. Přeposlala jsem její žádost vedoucímu, panu Tomášovi: Pomozte Lucii, nějak jí to nejde.
Lucie přišla k nám do kanceláře asi před rokem a půl. Je to příjemná, pečlivá žena, maminka dvou kluků, spolehlivá zaměstnankyně. Na začátku byly její prosby nevinné Zdržela jsem se u doktora, můžeš zvednout ten můj telefon? nebo Musím dřív vyzvednout syna ze školky, pomoz nahrát report do systému, jsou to jen dvě tlačítka. V našem kolektivu jsme zvyklí si navzájem pomáhat, a tak jsem Lucii podporovala naprosto samozřejmě.
Jenže mezi asistencí a pravidelným přesouváním práce je tenká hranice. Postupem času se dvě tlačítka proměnila v celé bloky práce. Lucie mi psala kolem páté odpoledne: Stejně jsi tu do šesti, mě malý zase onemocněl. A člověk je v tom vnímání manipulace používá pocit viny a argumenty jako Máš přece víc času, nemáš děti, nerozumíš. Tohle u nás v Česku pořád funguje, role matky je skoro nedotknutelná. Dolehla na mě únava, měla jsem pocit, že mi dochází síly.
Lucie si kolem sebe vytvořila obraz věčně spěchající, statečné ženy, co zvládá domácnost i práci. Ale fakta? Plat máme stejný, jen část její práce přistává na mém stole její večery jsou pro rodinu, já se utápím v reportech. Když jsem jí poprvé odmítla, odvětila: Nemáš děti, nevíš, jaké to je, když tě všichni trhají. Říkala tím, že moje důvody nejsou dost dobré.
Vyvrcholení přišlo na konci čtvrtletí, kdy jsme měli odevzdat shrnutí prodeje náročná, detailní práce. V 16:45 mi Lucie poslala syrová data s komentářem: Školková besídka se přesunula, musím běžet. Doděláš to prosím? Ty jsi expert, bude ti to trvat 15 minut, já musím za synem. Zítra se odvděčím. V tu chvíli jsem si uvědomila, že pokud to přijmu, podepisuji si konec volného času na dlouho dopředu. Přímé odmítnutí by způsobilo cyklus uraženosti a stěžování, chtěla jsem jednat jinak přesunout problém z osobní roviny do pracovní.
Nepsala jsem jí rozhořčený mail. Místo toho jsem její žádost přeposlala vedoucímu Tomášovi úplně klidně: Dobrý den, Tomáši, posílám Vám Luciin e-mail. Kvůli rodinné situaci se jí nedaří zvládat pracovní zátěž a nechává úkoly na kolegy. Navrhuji zvážit snížení úvazku či přechod na částečný úvazek, aby se mohla věnovat rodině a nezahlcovala oddělení. Dnes mám plné ruce svých úkolů a nemohu za ni převzít další.
Kliknout na Odeslat bylo těžké, hlavou mi běžely obavy: Nevím, jestli je to správné kolegyně mě budou považovat za žalobce. Ale dělat za někoho práci mě už nebavilo.
Odezva byla okamžitá. Tomáš vůbec netušil, že část Luciiny práce dělám já. Druhý den ráno si Lucii pozval do kanceláře. Nevím, co přesně tam řešili, ale vyšla ven zarudlá a tichá. Od té chvíle už mě neoslovovala ohledně pomoci nebo dokončování úkolů.
Možná by někdo řekl: Buďme laskaví, děti jsou přece nejdůležitější. Ale laskavost na účet druhých je vykořisťování. Když někdo opravdu potřebuje pomoct, obrátí se na šéfa a domluví se na home office, pružné pracovní době nebo dovolené ne tajně přesouvá svoje povinnosti na kolegy.
Neměla jsem v úmyslu se mstít, jen jsem nastavila hranice. Platí jednoduché pravidlo když mlčky přijímáš cizí úkoly, znamená to, že ti to vyhovuje. Od chvíle, kdy jsem řekla dost, prosby Lucie ustaly. Teď máme formálně zdvořilé vztahy a tým opět funguje normálně. Ukázalo se, že Lucie všechno zvládne, když nemá možnost přehazovat své povinnosti na ostatní.
Večer jsem se cítila sice trochu nejistě, ale taky úlevně. Konečně mám svůj čas zpátky a ten je, v českém životě, opravdu drahocenný.