„Koho si to přivádíš domů, synku…“
Alena Nováková strávila celý den v kuchyni. Připravila oblíbené saláty, nadělala plněné zelné listy, pekla voňavou kuřecí pečeni s křupavou kůrkou. Dnes byl výjimečný den — její syn Jakub měl poprvé přivést svou nastávající.
Dům byl vyleštěný do posledního koutku, ubrus vyžehlený, koláč chladl na parapetu. Alena si několikrát upravila vlasy, podívala se do zrcadla a s nervozitou čekala — tak moc chtěla budoucí snaše udělat dojem.
Zaznělo cvaknutí zámku. Alena narovnala záda: „To jsou oni!“ pomyslela si a už se chystala vyjít do předsíně, když zaslechla tlumené hlasy.
„Já se ptám, Kubo, to jako vážně? Tohle je tvůj byt? Vypadá to tu jako v muzeu,“ odsekla Michaela s přezíravým přimhouřením nosu.
„Buď zticha, Míšo… Máma uslyší. Nemusíš hned—”
„Ať klidně slyší! Třeba jí to konečně dojde, že ten haraburdí už dávno patří do popelnice!“ A vztekle kopla do staré komody na chodbě.
„Co si to dovolujete?!“ Alena vyšla z pokoje, tvář měla bílou jako křída, oči jí žhnuly. „Jste u mě doma, ne na tržišti.“
Nastalo dusné ticho.
Michaela se ani neomluvila. Při večeři ohrnovala nos, skoro se jídla nedotkla, pořád naznačovala, že zařízení je „z dob komunismu“, a že rozhodně nehodlají bydlet v takových podmínkách, dokud se všechno nevymění.
Aleně se udělalo fyzicky špatně. Potichu vstala, vyšla na balkón a přitiskla dlaň k hrudi. Za třicet let poprvé litovala, že syna vychovávala sama. Manžel odešel, když bylo Jáchymovi sotva rok. Vzala všechno na sebe — práci, výchovu, domácnost.
A teď jí ten dům překážel v krku kvůli cizí ženě.
Když Michaela oznámila, že je těhotná, Alena mlčela. Už chápala: z tohoto svazku nic dobrého nevzejde. Příliš rozdílné hodnoty. Ale kvůli dítěti, kvůli synovi… Nabídla: „Bydlete tady. Byt je velký. Jediný pokoj si zařídíte po svém.“
„Jen jeden pokoj nestačí!“ uštědřila jí Michaela. „Chceme to tady prodat a koupit dva menší byty.“
„Nedovolím rozprodat všechno, na čem moji rodiče celý život pracovali!“ Alena to nevydržela.
Následující den Jakub přinesl papíry. Žádal o svůj podíl. Alena podepsala, aniž by se na něj podívala.
„Prodej to. Udělej, jak uznáš za vhodné. Jen věz, že s tímhle domem ztrácíš nejen stěny, ale i kus rodiny.“
Za týden Alena zemřela. Ticho, v noci, ve spánku. Jakub našel její fotky na okenním parapetu. Na jedné z nich ho drží jako miminko u babiččina klavíru.
Stál v prázdné místnosti, kde teď zněla jen ozvěna.
A nábytek… Michaela ho mezitím stihla prodat.
Za tři roky žil Jakub ve „svém“ garsonkém bytě. Sám. Michaela s dítětem — jinde. A jediné, co zbylo, byl starý stůl se zeleným suknem, teď stojící v rohu. Vedle fotka mámy. A každý večer si v duchu říkal o odpuštění…