Kočka na ni tiše upírala pohled. Eva si povzdechla, dodala si odvahy a natáhla se po ní, doufajíc, že jí rukávy kožené bundy ochrání ruce před drápky toho huňatého stopaře…
Její směna právě končila a Eva se vydala dozadu autobusu, poctivě se dívala pod každou sedačku.
Autobus byl pro Evu skoro jako druhý domov, a doma měla vždycky uklizeno. Možná proto, že tam nebyl nikdo, kdo by nepořádek dělal?
Evo, měla by sis najít chlapa, pokyvovaly hlavou dispečerky. Už je ti skoro třicet a pořád jsi sama. A to tvoje zaměstnání… To není pro ženskou, chlapi tady nemají tolik trpělivosti, ti skandální cestující je rychle přestanou bavit!
Já mám na cestující štěstí, odpovídala Eva. A ta práce mě baví. Chlap přece není jako kočka nebo pes, abys ho pořizovala!
Dispečerky na sebe spiklenecky mrkaly. Věděly totiž, že s chlapem bývá ještě víc práce než se zvířátkem.
Tak si aspoň pořiď kočku, radily jí. Aspoň nebudeš sama!
Eva si jen povzdechla:
Kočka zatím prostě nějak není na obzoru, říkala jim s úsměvem a šla domů, pustila si muziku, uvařila večeři, chvíli četla a pak usnula…
Dny si byly neuvěřitelně podobné. Víkendy neměla ráda. Najednou měla moc volného času. To pak nasedla do autobusu a jezdila jako pasažérka.
Bavilo ji přemýšlet o tom, jaké by to bylo, kdyby ji někdo jiný vezl do skvělého a krásného života…
Ani tenhle den nebyl jiný než ostatní. Po směně Eva prošla celý autobus, všude uklízela.
Když nakoukla pod zadní sedadlo, málem se lekla. Upíraly na ni dva zeleně svítící oči!
No ahoj, kdo ty jsi? Čičí-čí! Jak ses tam dostal? Eva si přidřepla. Neztratil ses?
Kočka na ni mlčky civěla.
S dalším povzdechem a kapkou odvahy se Eva natáhla a doufala, že jí kožené rukávy ochrání před drápky toho chlupatého stopaře bez jízdenky.
Kočka si překvapivě ochotně nechala pomoci ven a Eva si ji mohla pořádně prohlédnout.
Byla nádherná.
Eva sice moc plemenům nerozuměla, ale podle té zploštělé tváře a spousty chlupů byl jasně vidět perský původ. Na krku obojek s medailonkem.
Merlin, přečetla nahlas, když kočku natáčela ze všech stran. Že by ten slavný? Velký kouzelník a čaroděj?
Kocour zívnul, jako že se s tím klidně smíří.
Co si s vámi počít, vaší čarodějnictvi? Eva soudila, že kocour s takovým jménem si zaslouží úctu. Kdepak budeme hledat páníčka?
Kocour na ni kývl a zase si zívl. Jako by říkal: Jak bych to měl vědět? Jo, a nešlo by něco k jídlu a trochu si zdřímnout?
Suzovala, že nemá jinou možnost. Tedy měla dvě, ale kdo by nechal stopaře přespat na ulici?!
Tak hele, řekla rozhodně. Dnes budeš u mě, zítra vytisknu inzerát s tvou fotkou. Určitě tě někdo hledá a trápí se!
Kocour neprotestoval. Jakmile se Eva vydala ke dveřím, začal se jí vysmekávat z náruče.
Co se děje? ptala se nechápavě. Kočka sama šikovně seskočila na podlahu a vrátila se pod sedačku. Pak se vrátila s něčím v tlamě.
Co to máš? Eva se naklonila.
Kočka pustila do její dlaně stírací los.
Nekecej! Eva byla překvapená. To páníček přišel i o tebe, i o los?
Kočka na ni kývla a zívla znovu. Jako by říkala: Neřeš to, pojďme už domů.
Eva cestou domů přemýšlela, jestli do inzerátu napsat o losu. Co když se někdo bude jen chtít dostat k výhře?!
Je třeba být chytřejší… Než něco řeší, koupí hostovi něco na zub.
Na co máš chuť? ptala se v obchodě, vykulená před regálem s krmivem.
Merlin okoukl pytlíčky, najednou se jeden vybral, čumákem zamířil na Evu.
Jistě tenhle? ujišťovala se.
Merlin popadl balíček zuby a bylo rozhodnuto.
Ty jsi fakt chytrý kocour! pochválila ho Eva.
Merlin vydal hluboké mrrmau, jako by říkal: To je jasný! Koupila něco i pro sebe a vyrazila domů
Udělalo se ti pohodlíčko! nabídla mu otevřením dveří.
Merlin se vzápětí pustil do zkoumání bytu. Eva šla vařit. Misky pro kočky neměla, tak obětovala dvě talířky na jídlo a vodu.
Když se Merlin nasytil, Eva ho vyfotila, vytiskla plakát a zatajila tam jméno i ten los.
Ukázala inzerát Merlinovi: Hele, jak ti to sluší! Zítra to nalepím do autobusu, určitě tě někdo najde! Au!
Zarazila se. Zítra má šichtu a kocoura nemá komu nechat
Vzít ho s sebou? To by nebylo ono, musela by se starat o kočku, a ne o řízení autobusu. Doma sám? No, to je stres!
A tak si vzpomněla na souseda Petra, co bydlí dveře vedle. Pracuje doma, stačí mu notebook a internet, do kanceláře nemusí.
Sem tam se potkali na chodbě, Petr byl vysoký, trochu nemotorný, s rozcuchanými vlasy a brýlemi.
Jen kývli, pozdravili se, každý šel svou cestou. Ale Petr určitě zvládne ohlídat kocoura.
Eva sebrala odvahu a zazvonila u něj. Petr otevřel, v papučích, domácím triku, překvapeně kouká, Eva mu vysvětlila situaci a čekala odmítnutí. Ale on jen kývl a vzal od ní klíč.
Na chvíli jí to, že ho to vůbec nepřekvapilo, trochu zamrzelo. Se vzdechem si zaskočila domů:
Čičí-čí! Merline! Kde jsi?
Kocour seděl u balkonových dveří – zjevně naznačoval, že potřebuje na vzduch.
Chvilku váhala, ale pak otevřela dveře. Tak chytrý kocour určitě nehodlá skákat z osmého patra.
Merlin vyskočil na zábradlí. Eva se lekla, spěchala, aby ho zachytila.
Kocour se na ni pohrdavě a trochu pobaveně podíval, pak vzhlédl k nebi. Eva ho pohladila po hřbetě a také pohlédla vzhůru A viděla hvězdy.
Obloha se na ně dívala tisícem svítících očí. Jedna hvězda dokonce spadla, kutálela se po obzoru jako slza.
Kocour se jí otřel o ruku – tak co, něco si přej! Eva si přála…
Když ulehla, usnula ihned, bez pohádek, bez knížek. Možná proto, že jí u hlavy předl Merlin?
Ráno ještě věnovala Petrovi poslední instrukce a utíkala na směnu.
Celý den jezdila Brnem s inzerátem v autobusu, ale nikdo se o kocoura nehlásil.
Bylo jí skoro trapné přiznat, že je jí to vlastně dost příjemné. Domů se pak vracela lehce jako nadýchaný koláč, protože tam někdo čekal…
V bytě voněla čerstvá káva. Jinak pila jen rozpustnou, takže ta vůně ji hned praštila do nosu.
Trochu jsem tu pořešil věci, přiznal Petr. Bez urážky, ale s tou tvojí rozpustnou kávou se žít nedá. Přinesl jsem svoji. Dáš si?
Ráda! rozzářila se Eva. Kde je vlastně Merlin?
Kocour beze slova prosvištěl chodbou, výraz ve tváři spokojený, pohladil Evu okolo nohy, jako že si ji váží.
Tvůj Merlin je v pohodě, pohladil kocoura Petr. Víš, já už dlouho takhle neodpočíval. Zapnul jsem si notebook, že budu dělat web, a najednou se mi nechtělo. Vzpomněl jsem si, že jsem kdysi psal povídky. A prsty tak samy začaly napsal jsem pohádku o kocourovi.
Ukážeš mi ji? zvědavě se zeptala Eva.
Ale jdi… To je blbost, bránil se, ale bylo vidět, že je rád, že se někdo zajímá. Fakt tě to zajímá?
Jasně! Miluju pohádky. Teda hlavně fantasy, ale to je skoro to samé! ujišťovala ho Eva.
A Petr samozřejmě podlehl.
Pak spolu pili kávu a četli pohádku, zatímco Merlin na ně shlížel, jako by jim dával najevo, že jsou banda nevycválaných koťat.
Evě se pohádka fakt líbila. Když Petr odešel domů, bylo jí trochu smutno. Jen trochu pořád tu byl Merlin.
Najednou někdo zaklepal na dveře. Merlin zbystřil a váženě přešel k domovním dveřím. Eva se opatrně zeptala:
Kdo tam je?
Kvůli inzerátu, ozvalo se. Eva se zarazila.
První instinkt neotevírat! Ale přišlo by jí to nefér, tak odemkla. Ve dveřích stál vysoký starší muž v černém plášti a usmíval se:
Nebojte se, slečno. Opravdu jdu pro kocoura, a abyste nepochybovala, řeknu předem: jmenuje se Merlin. No vida, už letí.
Kocour mu skočil rovnou do náruče, bylo jasno.
Pojďte dál, pronesla Eva prázdným, smutným hlasem.
Chtělo se jí brečet. Jak si člověk může za jediný den zvyknout na kocoura! Starý pán vešel, očichal byt, pousmál se. Zdálo se jí, že si vyměnili významné pohledy.
Nabídněte mi kávu, poprosil.
Uvařila kávu. Petr jí tu nechal slušnou zásobu. Po celou dobu, co pili, si pán s kocourem vyměňovali mlčenlivé pohledy.
Mimochodem, přerušil ticho starý muž. Nenašla jste ještě něco dalšího?
Evin obličej zrudl. Přinesla stírací los a podala mu ho, ale on ji zarazil pohybem ruky:
To je pro vás, usmál se.
Ale ten los je váš! namítla Eva.
Ale našla jste ho vy, a Merlin proti tomu nic nemá, starý muž se jen spokojeně usmíval.
Co když je výherní? byla v šoku.
A budete celý život odmítat možnost být alespoň o kousek šťastnější? pohlédl na ni.
Sklopila hlavu. Přesně tohle si totiž přála při padající hvězdě!
Dejte štěstí šanci, drahá slečno. A nesmutněte! Jistě, ještě se uvidíme. Až se vrátíte
Odkud? chtěla se zeptat, ale v tom už byl pryč, tiše zabouchl dveře.
Klíč v zámku zacvaknul jako ve snu a Eva jen tak tak došla do postele Nechala se unést do světa pohádky, kterou včera četla.
O mocném čaroději, který myslel celý život jen na sebe. Jeho magie nikdy nikoho neosvobodila a proto byl za trest přeměněn v kocoura.
A chodil světem v té podobě, dokud kouzlo nebude zlomeno…
Ráno zase šla do práce ale dnes jako by svítilo slunce ještě jasněji, lidi se v autobuse usmívali a autobus si šinul cestu Brnem radostněji než jindy.
A ano setřela los a divila se už jen trochu, když vyhrála zájezd k moři. Ještě víc ji překvapilo, že ji šéf pustil domů s úsměvem:
Odpočiň si, Evo! Už bylo na čase. Kluci to pokryjou, neřeš!
Pak už to bylo jen moře, hvězdy a pocit, jako by se narodila nová.
Domů se vrátila šťastná, jak nikdy předtím. Přivezla si mušle a trochu toho moře, co jí teď šplouchalo v duši.
Jakmile otvírala dveře, na chodbu vyšel Petr. Vysoký, trochu nešikovný, rozcuchaný:
Zastavili se tu včera za tebou, prozradil. Nechali ti tu něco Na chvíli se zarazil a pak: Jsi nějaká jiná. Je ti to sluší.
Díky, pousmála se Eva. A co tu nechali?
Petr se plácnul do čela, zmizel do bytu a vrátil se s šedivým huňatým koťátkem v náručí. Ten kukuč byl opravdu povědomý.
Však všichni Peršani se tváří trochu důležitě.
To je syn tvého kocoura Tedy toho, kterého jsi našla v autobuse. Jmenuje se Artur.
Starý pán říkal, že jeho a Merlinovu výchovu může svěřit jen tobě, Petr trochu znejistěl, vlastně nám
Jak? Eva cítila, jak jí buší srdce.
Říkal, že jeho výchovu může svěřit jen nám, přiznal Petr tiše.
Mňau! potvrdilo kotě jménem Artur a natáhlo se k Evě.
Eva natáhla ruku a potkala Petrovu dlaň. A někde ve světě zas bylo o trochu víc dobroty, tepla a obyčejného štěstí…