Kocour, který už téměř přijal, že jeho konec bude osamělý že zmrzne, zemře hlady, zradou a zoufalstvím znenadání ucítil po boku něco drobounkého a hřejivého
Byl vyhozen. Prostě vystrčen. Po deseti letech v jedné rodině.
Všechno začalo u pana doktora: pro novorozeně prý byla kočičí srst nebezpečí, alergie prý může být. Tahle mlhavá slova nakonec rozhodla o jeho osudu.
Samozřejmě, kdo by chtěl desetiletého kocoura domů? Muž jej neváhal dlouho a s naprostým klidem jej vynesl ne nikam daleko, ale do vedlejšího dvora. Do napadaného sněhu, do ledového mrazu, v Praze, mezi paneláky Žižkova. Dobře věděl, že kocour cestu domů už nenajde. A že nejspíš ani rána nedožije v předpovědi slibovali poctivý mráz.
Zima v kostech, logika v hlavě.
Kdyby se osud nepostaral, všechno by tak i dopadlo. Ale dělo se něco zvláštního. Kocour, už skoro smířený, že vše skončí, pocítil v boku něco živého, hřejivého.
S námahou pohnul packou, otočil hlavu a ztuhl.
Vedle sebe viděl dvě titěrné chlupaté kuličky, které na něj koukaly obrovskýma očima, plné naděje a důvěry.
No to snad ne, procedil v duchu. Ani umřít tu už nenechají! Jaký trest ještě přijde?
Koťata. I ta někdo vyhodil. Dvě malá klubíčka, v ten stejně krutý mráz. Kdo ví proč. Fakt je, že když se kocour vzdá, oni to nepřežijí. Zmrznou u jeho vychladlého těla.
Začal hýbat ztuhlými tlapkami. Přitáhl koťata k sobě, tulil je, začal je olizovat. Ta se k němu choulila s dětskou vírou jako by to nebyla jen maminka, ale spása.
Tak jsme v tom až po uši povzdechl si v duchu.
Žaludek ho křečovitě bolel hladem. Koťatům muselo být ještě hůř. Ztěžka vstal, zašoural se ke kontejnerům před panelákem hledat, kde ještě něco voní jako jídlo.
Našel pár promrzlých kousků karbanátků a trochu kuřecích srdíček. Všechno odnesl koťatům, nechal je najíst, zbytky dorazil sám. Pak se mláďata zachumlala pod jeho břicho, začala spokojeně vrnět a brzy usnula nosíky v kožichu.
Spánek ho dohnal náhle.
Probudil jej hlas:
Mami! Tati! Tady je kočka s koťaty!
Málem se uchechtl. No jistě, kočka
Ale holčička byla z těch, co nechodí kolem jen tak.
Za deset minut se vrátila. V jedné ruce voňavý papírový pytlík s lidským jídlem, v druhé starou, ale teplou deku. Kocour a jeho malí už neleželi na holé zemi, ale zabalení v měkkém.
A o další hodinu přijela znovu s tátou. Ten táhl rukama sestavenou boudičku z dřevěných prkýnek. Na čelní stěně papír s červeným nápisem: NEŠAHTE. NEVYHAŇTE. KRMÍME. BYT 12.
Celý večer ze sousedů tekla lidskost konzervy, zbytky, skleničky s dětskými přesnídávkami. Starost obklopila celý dům.
Další ráno přišla holčička s tatínkem navštívit kočičí mámu s koťaty znovu. Koťata, nacpaná až po uši, už nedolezla ke Starému usnula na půli cesty.
Večer, když se rodina vracela domů, koťata pískla radostí a hnala se k holčičce.
Kocour zůstával v boudičce, zívl. Přít se nechtěl. Už mu jednou ublížili nehodlal se znova otevřít.
Mami, povídá holčička. Nepodala jsi mámě těch koťat. I ona má přece hlad
Ale no tak, mávla žena rukou. Dospělý si poradí sám.
Jaká máma? podivil se otec. To je samec, ne samička.
Jak to? zamračila se žena. Vždyť se stará, líže je, chrání Co by to byla za kočku!
Koukej líp, usmál se muž. Nemá ani vzhled, ani znaky kočky s mlékem.
Žena se sklonila blíž. Opatrně přejela rukou po břiše kocoura. Ten podrážděně škubnul ocasem a upřeně ji sledoval.
Panebože zašeptala. On je to opravdu kocour
Správně, poznalas, uchechtl se v duchu.
Takže všechny ty mrazy a dny staral ses sám? Zahříval je? Krmil?
Ani se nehnul. Co pro něj znamenala její slova? Důležité byly jen ty děti, o které se chtěl postarat a pak klidně zmizet, bez očí a soucitu lidí.
Ale osud měl další plán.
Žena zůstala. Plakala.
Mami, šeptla holčička, objímajíc koťata. Podívej na něj. Musel být domácí. Asi ho někdo nedávno vyhodil
Ano, dodal táta. Někdo si řekl, že je nepotřebný. A on, místo aby umřel, se stal pro ně matkou. Odložil svou smrt kvůli cizím dětem.
To naschvál? popotáhla žena. Abych brečela?
Prostě říkám pravdu, odvětil muž.
Žena přistoupila ke kocourovi, vzala ho do náruče a stiskla k sobě.
Napjal se, už chtěl vyskočit ale místo toho zamňoukal a začal vrnět. Sám nevěděl proč.
Myslel: Nakrmí mě, očistí, a zase mě vyhodí ven. Ale
Ocitl se v koupelně. Myli ho šamponem. Vyl s nespokojeností, ale holčička s mámou ho konejšily.
Pak teplý ručník. Měkká pohovka. Nabízený talíř voněl. Koťata, jak bylo jejich zvykem, se zachumlala pod jeho břicho a usnula.
Skutečný hrdina, zašeptala žena a hladila ho po hřbetě. Ani mnoho lidí by tohle nedokázalo
Mazlí se, zívl kocour. No dobře, ráno je možná poškrábu.
Ale místo drápnutí zase spustil vrnění. Holčička se rozesmála.
Ne, asi nepoškrábu. Vypadá to, že tihle jsou vážně hodní.
Kocour přitáhl koťátka k sobě a starostlivě je olizoval. Žena tiše plakala.
Ty ženský jsou zvláštní, pomyslel si. Nejdřív umývají, potom brečí. Asi jim hučí svědomí.
Usnul tvrdě, objímajíc koťata v huňaté klubko. Netušil, že měl pravdu: kdysi to byla právě máma, kdo zakázal domů brát kočičí rodinu. Proto boudu vymyslel táta s dcerou.
Teď už spali všichni tři Starý i dvě koťata zamotaní jeden do druhého.
A rodina stála trochu stranou a mlčky hleděla na starého kocoura, který byl větší člověk, než mnohý soused.
Ale my přece neodvrátili zrak, viď? zašeptala dívenka.
A táta s mámou jen tiše přikývli.
Možná to byl jejich nejlepší čin za poslední dlouhou dobu.