Svatba skončila, hosté se rozjeli a dcera se odstěhovala k manželovi. V bytě najednou zela prázdnota. Po týdnu ticha jsme se s manželkou rozhodli pořídit si zvíře. Chtěli jsme, aby nám nahradilo dceru a nenechalo vyhasnout rodičovským reflexům krmit, cvičit, venčit a uklízet něčí nepořádek. Také jsem doufal, že na rozdíl od dcery nebude zvíře odmlouvat, krást mi cigarety ani v noci šramotit v lednici. Ještě jsme nevěděli, co si pořídíme, a plánovali jsme se rozhodnout až na místě.
V neděli jsme vyrazili na Burzu zvířat. U vchodu prodávali roztomilé morčata. Tázavě jsem pohlédl na manželku.
To nepřichází v úvahu, odsekla. Ta naše byla suchozemská.
Ryby byly příliš tiché, papoušci, svým zbarvením a křikem připomínající naši dceru, u manželky vyvolávali alergii na peří. Líbila se mi opička, její grimasy mi připomínaly dceru v pubertě. Ale manželka pohrozila, že mezi nás položí mrtvolu, a tak jsem ustoupil. Nakonec, s tou opicí jsme se znali sotva pět minut, ale k manželce jsem si už zvykl.
Zbývali psi a kočky. Ale psi potřebují neustálý výcvik a s kočkami je moc práce těžko si představuju, jak bych prodával koťata u metra. Takže kočka.
Naši Kočku jsme poznali okamžitě. Ležela v plexisklovém boxu obklopená neohrabanými koťaty. Koťata strkala mokré čumáčky do jejího huňatého bříška a ospale přešlapovala. Kočka spala. Na boxu visela cedulka s nápisem Míša. Prodavačka vyprávěla dojemný příběh o těžkém kočičím dětství. O tom, jak ji málem roztrhala pes, se kterým vyrůstala, a chudák neměla kde bydlet.
Na první pohled to byl čistokrevný perský kocour nádherně šedé barvy. Ale doklady, že jeho zploštělý nos není následkem porodního traumatu, ale znakem plemene, chyběly. Podle těch ztracených dokladů se kočka oficiálně jmenovala Baron, ale bez problému reagovala na Míšu. A tak jsme si ji koupili.
Cesta domů proběhla v pohodě, Míša celou dobu tiše oddechovala pod sedadlem v autě. Už ve dveřích, znajíce můj odpor k mrzačení, se manželka škodolibě zeptala:
Jsi si jistý, že není vykastrovaná?
Ztuhl jsem. Ne proto, že bych měl něco proti sexuálním menšinám, ale vykastrovaná kočka mi připomínala Quasimoda, nemilosrdně zohaveného lidmi. Roztáhl jsem Míšu na schodech a provedl základní urologickou prohlídku. V pološeru chodby byly kočičí genitálie schované pod srstí a celé huňaté bříško bylo plno zacuchaných chuchvalců. Pokusil jsem se v sobě probudit zoofilní city a přejel rukou kočičí rozkrok. Kočka zaječela, ale zdálo se, že vybavení je na svém místě.
Toho dne k nám na kontrolu lednice dorazila dcera. Když uviděla Míšu, nechala být už dost ohlodaný dort a vrhla se na ni. Společně s matkou ji strčily do vany a umyly dětským šamponem. Pak ji zabalily do ručníku mého, samozřejmě a usušily fénem.
Když byla Míša zase krásná, začala ji manželka česat a stříhat zacuchané chlupy. Kočka protivně přístala. Nechtěl jsem jim překážet, a tak jsem s pivem odešel do kuchyně.
Idyla v obýváku se rozplynula v srdcervoucím mňauknutí a rachotu. Zaznělo cinknutí rozbitého skla a následoval křik. Odložil jsem láhev a šel se podívat. Manželka seděla na gauči, houpala se v rytmu svého kvílení a na kolenou měla ruce poseté krvavými škrábanci. Vedle ní ležely nůžky a chomáče kočičí srsti. S dcerou jsme se seběhli k oběti.
Co se stalo?
Manželka na nás pohlédla zoufalýma očima a znovu zaječela:
Vajíííčka!
Jaká vajíčka?
Utrhla je!
Odkud?
Od kočky!
Nejsem lékař, ale mám silné podezření, že takové věci se jen tak neutrhávají. Zvlášť u koček.
Dlouho a marně jsme se skrz její vzlyky snažili pochopit, co se stalo. Jsem dobrák od kosti, a tak jsem měl strašnou chuť tu svou milovanou podusit. Vždycky mám chuť zabít brečící ženu. Ze soucitu. Jako těžce raněného vojáka, aby netrpěla a netrýznila ostatní svým nářkem.
Konečně manželka otevřela do té doby pevně sevřené pěsti. Na zakrvácených a slzami mokrých dlaních ležely dva chlupaté chomáčky. Šedá srst na nich leskle odrážela kapky krve. Ukázalo se, že když manželka stříhala zacuchanou srst mezi zadníma nohama, kočka trhla. Ona už ale měla nůžky namířené na chuchvalec a setrvačností ustřihla, co jí přišlo pod ruku. A podle jejích slov to právě byly vajíčka.
Skrz slzy a neutuchající smrkání jsme pochopili, že kočka bolestí vykvikla a schovala se pod gauč, přičemž manželce rozdrásala ruce. A samozřejmě cestou rozbila vázičku. Upřímně, na jejím místě bych kousnul hlavu a rozmetal celý byt. Což jsem manželce také řekl. Znovu se rozvzlykala.
S dcerou jsme se vyzbrojili mopem a vrhli se na zem. Pod gaučem, v tom nejvzdálenějším a zaprášeném rohu, zářily oči novopečeného kastrova jantarovou barvou. Kočka zlověstně vrčela. Na lákavé zvuky doplněné párky nereagovala. A jako chlap chápu, proč.
Dcera opatrně tlačila Míšu mopem k okraji gauče, zatímco já jsem se snažil chytit oběť domácí chirurgie za nohy. Kočka byla překvapivě chytrá a nedala se. Pořád se bránila a bušila packami do dřevěné násady, zanechávajíc hluboké škrábance. Nakonec se jí podařilo zachytit se drápky a přitáhnout se blíž. Bože, v jakém byla stavu! Šílené žluté oči. Na
