Kočka zachránila z nesnází
Koupila jsem si jednopokojový byt ve staré části Prahy. Nebylo to ideální místo, ale neměla jsem moc peněz, takže jsem musela vybírat z dostupného. Byt byl prostorný a světlý, s vysokými stropy. Jen vstupní chodba byla špinavá a stará a v ulicích nebylo skoro žádných mladých lidí. Přesto jsem byla šťastná, protože to byl můj první velký nákup.
Po letech strávených na koleji jsem zapomněla, jaké to je mít vlastní kout. Časem se mi byt začal zdát chladný a velmi prázdný. Měla jsem opravdu jen minimum nábytku a závěsy jsem ještě nekoupila. Plánovala jsem, že si je postupem času pořídím.
Večer v bytě bylo slyšet ozvěnu mých kroků. To mě trochu znepokojovalo a dokonce i děsilo, ale nedalo se nic dělat. Nemohla jsem si finančně dovolit koupit veškerý nábytek a dělat rekonstrukci najednou.
Jednou v noci jsem se probudila, protože jsem se začala dusit. Na hrudi jako by mi leželo něco těžkého. Každý nádech byl obtížný. Snažila jsem se vstát, ale nemohla jsem. Bylo to, jako by mě něco přitlačilo k posteli. V děsu jsem otočila hlavu, abych z toho stavu unikla. V jednom okamžiku se mi ulevilo. Dokázala jsem se zhluboka nadechnout. Při dychtivém lapání po dechu jsem slyšela, jak vrzaly prkna, jako by někdo odešel z místnosti. Starší podlaha v bytě se pod kroky hýbala.
Vyděšeně jsem se rozhlédla kolem, ale nic jsem neobjevila. Když jsem to vyprávěla kolegům v práci, říkali, že to mohl být spánkový paralyz. Někdo mi poradil navštívit lékaře, ale rozhodla jsem se ještě počkat. Třeba to bylo jen ojedinělé.
Nicméně, po několika nocích se to opakovalo. Opět jsem se dusila, a pak někdo utekl z místnosti. Tentokrát jsem kromě vrzání podlahy slyšela i jemné ťukání, jako by ten, kdo utíkal, měl velmi dlouhé nehty. Ani tato událost mě nepřiměla jít k lékaři. Dva týdny jsem žila klidně, dokud se to nezačalo opět opakovat. Kromě pocitu těžkosti jsem měla pocit stlačeného krku. Dusila jsem se a téměř ztrácela vědomí. Pak to náhle přestalo a slyšela jsem opět kroky.
Ráno jsem na krku objevila podivné stopy – modřiny. Někdo mě skutečně v noci škrcil. Skutečně jsem se vyděsila a nevrátila se do bytu.
Dvě noci jsem strávila u kamarádky. Ona mě vzala k jedné vědmě, která mě ujistila, že na mě byla uvalena kletba, a slíbila, že mě jí zbaví. Společně jsme se vypravily do mého bytu. Vědma provedla dlouhý obřad a ujistila mě, že kletbu odstranila a že můžu v klidu spát. Zaplatila jsem jí a odešla.
Šla jsem spát s klidnou duší, ale v noci mě znovu dusili. Probudila jsem se s pocitem těžkosti a nedostatkem vzduchu. Když jsem se chytla za krk, cítila jsem cizí drsné, velmi studené ruce. Pokusila jsem se zakřičet, ale bezvýsledně. Pak jsem zkusila rozpojit sevření neznámého, v odpověď se ozvalo zasyčení. Jasně jsem vnímala, že mě někdo škrtí, jakoby seděl na mé hrudi. Naše zápasení nějakou dobu pokračovalo. Potom mě entita pustila a znovu utekla z místnosti, tloukla nehty o podlahu.
Vyděšená jsem vyběhla z bytu. Po chvíli na schodišti jsem se rozhodla se vrátit. Nedokázala jsem usnout, rozsvítila jsem světlo a zůstala v kuchyni až do rána.
V práci si všichni všimli mého šedého, unaveného obličeje. Nechtěla jsem jim říct, co se stalo, a vymluvila se na únavu. Bylo děsivé vrátit se do bytu, takže jsem požádala o přespání u kamarádky. Ale musela jsem si domů pro věci, takže jsem po práci jela nejprve k sobě.
Na schodišti jsem potkala svou sousedku paní Hanu. Nesla krabici. Starší žena mě zastavila a zeptala se, zda nepotřebuji kotě.
Podívala jsem se do krabice. Sedělo tam roztomilé bílé kotě s dobrotivýma očima. Paní Hana mi pověděla, že ho našla u obchodu a hledá mu domov. Nevím, proč jsem se rozhodla kotě vzít, asi jsem se bála vrátit do bytu sama i na několik minut.
S kotětem v náručí jsem otevřela dveře do bytu. V místnostech bylo ticho. Pustila jsem kotě a šla do ložnice sbírat věci. Po pár minutách jsem slyšela, jak můj chlupatý mazlíček nahlas syčí.
Utíkala jsem do kuchyně. Kotě stálo uprostřed místnosti a syčilo na nějaký roh. Jeho srst stála naježená. Nechápala jsem, co se děje.
Kotě se rozhodně vrhlo ke zdi a začalo trhat staré tapety. Ty zůstaly po předchozích majitelích. Chtěla jsem ho odtáhnout, ale pak jsem si vzpomněla na četné příběhy o tom, že kočky cítí nadpřirozené síly.
S mým chlupatým přítelem jsem začala strhávat tapety ze zdi. V rohu se objevila prohlubeň zakrytá novinami. Odpářila jsem je a našla podivný balíček. Když jsem ho rozbalila, málem jsem omdlela. Uvnitř byly kostičky, peří, sůl a malá fotografie.
Z fotografie na mě hleděla stará, ohyzdná stařena. Oči měla úplně bledé, jako bez zornic. Vypadalo to, že ji fotografovali již po smrti.
Slyšela jsem o téhle tradici. Prý se fotili zesnulí příbuzní na památku, protože za života bylo málo fotek.
Vzala jsem talíř, vysypala na něj obsah balíčku spolu s fotografií a zapálila. Kuchyni zaplnil odporný zápach, musela jsem si zacpat nos. Moje kočka tiše sledovala spalování. Za mými zády jsem slyšela kroky starých, kostnatých nohou. Entita v agonii pobíhala po celém bytě.
Brzy se vše uklidnilo. Spálila jsem obsah balíčku na popel. Otevřela jsem okna, aby se zbavil nepříjemný zápach, vzala kotě, věci a odjela ke kamarádce.
Po jedné noci u ní jsem se vrátila do svého bytu. Všimla jsem si, že v místnostech bylo tepleji a ozvěna skoro zmizela. Možná to nebyla prázdnota, ale to, že za mnou někdo neustále chodil.
Po měsíci jsem náhodou potkala paní Hanu. Děkovala jsem jí za dar, a uslyšela od ní něco zvláštního:
„Vždycky jsem si všimla, že lidé v tom bytě špatně spí,“ povzdechla si starší žena. „Asi to bylo kvůli absenci kotěte. Zvířata jsou naši hlavní léčitelé.“
Zamyšleně jsem nad jejími slovy chtěla položit otázku, co ví o podivném bytě, ale když jsem otevřela ústa, zjistila jsem, že paní Hana už odešla.
Nikdo víc mé sny nerušil a vedle mě vždy lehce chrápal můj chlupatý ochránce.