Hele, já ti musím něco povyprávět, co se mi stalo jednou během ranní mše v našem malém kostele tady v Brně. Všechno probíhalo úplně obyčejně pár babiček, co už znám roky, stejná modlitba jako každé úterý. Už si na to člověk zvykne, za těch třiadvacet let, co jsem farářem. Žádné davy, klid, ticho, prostě typický všední den.
A už jsem byl skoro u konce, čtu poslední prosby, když najednou slyším, jak se otvírají hlavní dveře. Zvednu hlavu a moje oči zůstaly viset na tom, co jsem viděl.
Vleze dovnitř kočka. Pomalu, suverénně, jakoby snad byla doma. Šedá, huňatá, s bílou náprsenkou a ocasem nahoru jako praporek. Šla přímo středem ke kněžišti a vůbec se nestarala, že na ni všichni koukáme.
Babičky zašpitaly, jedna se i pokřižovala, druhá si dala ruku před ústa, že co se to děje. Ale kočka si klidně vykračovala kolem svíček, obrazů svatých a usadila se přímo pod oltář. Schoulila se do klubíčka, opřela hlavu o přední packy a civěla na mě upřenýma žlutýma očima, ani nemrkala.
A v tu chvíli mi to docvaklo. Poznal jsem ji ihned.
Proboha, jak se sem dostala?
Úplně mi ztuhly ruce, snažil jsem se soustředit na službu, ale v hlavě mi hned naskočila paní Jarmila Novotná.
To byla starší paní, tichá, hodná, vždycky taková unavená očima, ale s laskavým pohledem. Už léta žila sama v paneláku na Lesné, dvě místnosti, nic moc. Každou neděli došla do kostela o holi, ale nikdy nevynechala.
A vždycky krmila místní kočky u vchodu.
Pane faráři, i ony jsou od Boha, říkala mi pamatuju si, že jsem byl u ní s přijímáním, nedá se k nim být lhostejná.
A Matylda tak se jmenovala její šedá kočka byla její mazlíček. Sehnala si ji ještě jako malinké kotě, porodila na mrazu, ona ji našla, vzala k sobě, vypiplala. Matylda byla Jarmile oddaná, pořád u ní, krok neudělala bez ní.
Naposledy jsem Jarmilu navštívil tak před třemi týdny; Matylda tenkrát seděla na parapetu a koukala na Jarmilu nějak zvláštním pohledem, jako by všechno věděla.
Kdyby se mi něco stalo, šeptla mi tehdy Jarmila, tak se o ni prosím postarejte. Je chytrá, pozná víc, než bych čekala.
Kývl jsem, stiskl jí ruku. Ale tolik smířenosti, jako bylo v jejích očích, člověk nevidí každý den.
A teď ta kočka ležela u oltáře.
A já věděl, pochopil jsem všechno v žaludku mi zatrnulo.
Zbytek mše jsem dočetl už skoro automaticky, jen tělem, mysl mi jela úplně jinde. Po hlavě mi běželo: musím tam jít, hned!
Babičky se pomalu rozcházely, někdo se ještě otočil na tu kočku, která si pořád v klidu ležela u oltáře, jako by sem patřila odjakživa.
Jedna z těch starých paní něco začala: Pane faráři, co ta? ale mávl jsem jen rukou: Potom, babi, všechno až potom.
Rychle jsem odložil ornát, oblékám si obyčejnou sutanou, jenže ruce se mi třásly tak, že jsem málem nezapnul knoflíky.
Bože, snad se mýlím.
Ale všechny vnitřnosti mi říkaly, že nemýlím.
Matylda zvedla hlavu, když jsem se přiblížil. Hodně dlouho se na mě dívala. Zamňoukla, jednou, potichu.
Jako kdyby mi řekla: Chápeš? Fajn.
Půjdeme, zašeptám k ní a natáhnu ruku.
Matylda se protáhne, pomalu vstane, zamíří ven. Jdu za ní.
Venku pod mrakem, fouká podzimní vítr, po cestě do bytu Jarmily to je tak čtvrt hodinky pěšky.
Jdu rychle, skoro až běžím, Matylda cupitá vedle mě, ocas jako praporek. Ve mně roste zvláštní klid a vědomí, že když už kočka přišla do kostela, asi je pozdě na všechno.
Cestu si krátím vzpomínkami na Jarmilu jak seděla v ušáku u okna, zabalená v dece, vždycky se usmála, když jsem přišel. Jak se třesoucí rukou křižovala, když jsem jí dával Svátost.
Nebojím se, pane faráři, řekla tehdy před těmi třemi týdny, život jsem neměla špatný. Manžela jsem měla zlatého, dcera vyrostla, vnoučata taky… Jen jsou daleko, už ani nepíšou. Ale mám vás, mám Boha, a to stačí.
A Bůh vás neopustí, povídal jsem jí.
Povzdechla si, trošku smutně: Já vím. Jen je tu tak prázdno. Jen Matylda mi tu dělá společnost, jinak je ticho.
Nenapadlo mě tehdy, že mi vlastně říká sbohem.
Docházím k baráku, šedivý panelák, zvonek poničený, výtah jako vždy nepojízdný. Na třetí patro funím po schodech, držím se zábradlí. Srdce mi tluče, nevím, jestli z námahy nebo nervozity.
Matylda se sotva dotýká schodů, běží napřed. Zastaví se u dveří, sedne si. Staré dveře s oloupanou barvou a číslicí 37.
Zabuším.
Jednou. Dvakrát. Ticho.
Zmáčknu zvonek chrčí, ale jinak žádná reakce.
Jarmilo! To jsem já, farář Martin! volám.
Ticho.
Nakloním se uchem ke dveřím. Možná neslyší, vždyť už je stará.
Ale tam uvnitř je příliš ticho.
Sednu si na bobek, pohladím Matyldu.
Třesoucíma rukama vytahuju mobil, vytáčím našeho místního policajta pana Petra Dvořáka, už nám pomohl několikrát, třeba když tady v kostele byl před pár lety jeden opilec.
Petře, to jsem já, Martin. Potřebuju pomoct. Starší paní, neotvírá, mám o ni strach možná bychom měli otevřít dveře.
Jasně, jaká adresa?
Dvořákova 32, třetí patro, byt 37.
Jsem na cestě.
Sedím na chodbě na studené dlažbě a Matylda se ke mně tulí, tichounce přede. Pohladím ji po husté srsti.
Jsi skvělá, Matyldo. Jsem rád, žes přišla.
Lehla si vedle mě. Sedíme tam spolu a mně hlavou běží, kdy jsem tu Jarmilu vlastně naposled navštívil. Proč jsem se neozval víckrát. Jestli na nás třeba nečekala.
Odpusť mi, Jarmilo…
Petr dorazil za čtvrt hodiny. Zadýchaný, vyšlápnul schody, podíval se na mě na zemi:
Martine? Co se děje?
Jarmila neotvírá… Asi je pozdě… hlas mi přeskočí.
Petr přikývne, je zvyklý, ví co a jak.
Počkejte tady.
Zaťuká silně na dveře: Paní Novotná! Policie! Otevřete!
Nic.
Petr vytáhne páčidlo z tašky, nasadí ho do spáry, zapře se. Dveře zaskřípají, dřevo povolí. Zámek práskne, dveře se otevřou.
Z bytu dýchne starší vzduch, vůně léků, takové až nepříjemné ticho.
Překřižuju se, zavírám na vteřinu oči a jdu s Petrem dovnitř.
V předsíni na věšáku visí její hnědý kabátek, už ošoupaný, složené trepky stojí u dveří přesně jak je měla vždycky.
Za rohem do pokoje. Petr vejde první, v tu ránu ztuhne na místě, dívá se dovnitř.
Nakouknu přes jeho rameno a srdce mi padne do žaludku.
Jarmila sedí v křesle u okna, zabalená do deky. Ruce má na hrudi, hlavu malinko zakloněnou. Jako by jen spala.
Jenže tvář je úplně bledá, bez života.
Ježíši… zašeptám.
Petr dojdu, pokusí se nahmátnout puls na ruce, zakroutí hlavou:
Bude to už pár dnů. Tři, čtyři, těžko říct.
Tři dny.
Kleknu si na zápraží. Tři dny tady byla sama, nikdo se nepřišel podívat. Dcera v Praze, vnoučata ještě dál, sousedi kdo dneska zná sousedy.
Jen Matylda. Ta ji nenechala. Zůstala s ní do konce. A až pochopila, co se děje, běžela do kostela.
Znáte ji dobře? ptá se Petr a vytahuje mobil.
Ano, polknu nasucho, chodila ke mně do kostela, byla moc hodná.
Musíme sehnat příbuzné. Kde má dokumenty?
Buď ve skříni, nebo v šuplíku, mám i číslo na dceru, nechala mi ho jednou.
Dobře. Já zavolám záchranku.
Dojdu ke křeslu, prohlížím si Jarmilu, vypadá klidně, skoro až šťastně.
Odešla tiše, asi ve spánku.
Promiň mně, prosím, že jsem nepřišel dřív, zašeptám. Pohladím ji po vlasech, pokřižuji a začnu se modlit za její duši, sotva nahlas.
A v otevřených dveřích sedí pořád Matylda, kouká na ni ani nemrkne.
A v tu chvíli mi došlo, že tohle zvíře mělo Jarmilu rádo víc než všichni její příbuzní.
Více než dcera, co zavolala jednou za měsíc, víc než vnoučata, která přijela jednou za rok.
Matylda s ní byla až do konce. A ještě po smrti donesla zprávu do kostela, ke mně.
Klekl jsem k Matyldě, vzal ji opatrně do náruče, schoulila se mi k srdci a tiše přadla.
Bude to dobrý, kočičko. O ni se postaráme, já se o tebe postarám taky, slibuju. Půjdeš teď bydlet se mnou, souhlas?
Rozbrečel jsem se. Slzy kapaly na její srst a já ji hladil a říkal si, že pravá láska není ve slovech, ale v tom, co udělám.
Pohřeb byl za tři dny.
Přijela Jarmilina dcera bledá, oči uplakané, vnoučata nedovezla, prý je to daleko a škola.
Přišlo asi dvacet lidí, hlavně ty naše babičky z kostela. Zpívali jsme Odpočiň v pokoji tiše, s rozechvělým hlasem.
Já sloužil, koukám na rakev a říkám si: promiň, že jsem na tebe nemyslel víc.
A Matylda ta ležela pod oltářem, sama se přitulila, ani moc nevnímala, co se děje.
Dcera ji jednou zkusila odehnat: Mazej pryč, tohle není pro zvířata! Ale já ji zarazil: Nechte ji být, ať se rozloučí.
Vůbec nic neřekla.
Na hřbitov jsme Matyldu vzali, neměl jsem srdce ji nechat samotnou. Celou cestu jsem ji měl v náručí.
Po pohřbu za mnou dcera přišla:
Děkuju, pane faráři, za všechno. Za to, že jste ji našel. Že jste dali vědět.
Nevděkujte mně, řekl jsem tiše. Děkujte Matyldě. Ta mě dovedla.
Dlouze na ni koukala. Nechte si ji, já ji nechci máme doma alergii.
To jsem měl v plánu, řekl jsem.
Sbalila se, ani se neohlédla na čerstvý hrob své matky.
Já tam zůstal stát, koukal na tu čerstvou hlínu, dřevěný křížek.
Kolik takových Jarmil je? Po bytech, po městech… Žijí, stárnou, odcházejí… a zůstanou sami. Nikdo si nevšimne. Jen ten, kdo zůstane kočka a Bůh.
Pohladil jsem Matyldu: Tak pojď, jdeme domů.
Tiše zapředla.
Od té doby Matylda často ležela na parapetu u oltáře. Lidi jí nosili dobrůtky, hladili ji, říkali: To je ale zlatíčko, má čistou duši.
Já se vždycky jen usmál.
A večer, když všude utichlo, jsem si sedl do křesla, Matylda mi skočila na klín a já ji hladil po huňaté srsti.
Přivřela oči, spokojeně předla.
A v těch jejich žlutých očích se lesklo světlo svíčky v kostele tiché, věčné, co nikdy nezhasíná.
