Jdu za mladou! oznámil děda, šestašedesátiletý Josef Procházka, zatímco se snažil do svého kufru nacpat kostkovanou deku, která se očividně bránila stěhování. Říkal to tak, jako by se rozhodl letět na Mars nebo objevit nový světadíl. Hlasitě, s nadějí na pořádný efekt.
Ale žádná bomba nevybuchla, dokonce to ani nezasyčelo.
Jeho manželka, Jarmila, stála u žehlícího prkna. Metodicky přejížděla žehličkou po Josefově sváteční košili. Pára syčela, narušovala domovní klid a nápadně připomínala manželskou rutinu.
Slyším, Pepo, řekla klidně, aniž by zvedla oči. Přibalil sis teplé spodky? Venku je listopad, tvoje mladá ti ledviny nepohlídá.
Josef ztuhl, ruka s vlněnou ponožkou zůstala viset ve vzduchu. Tak nějak očekával všechno možné rozbitý talíř, infarkt, prosby, aby zůstal, možná výhrůžku, že zavolají děti.
Ale místo toho přišla jen ta obyčejná otázka o spodkách.
Sakra, o jakých spodkách to mluvíš, Jaruško?! rozčilil se, jak mu červenaly tváře. Já tu mluvím o lásce, o novém životě, o renesanci!
Dovezl deku, celou vahou se pověsil na víko kufru a zatáhl zip. Kufr nešťastně zaskřípal, jako jeho vlastní klouby. Ale podařilo se ho zavřít.
A ty mi tu začneš o spodkách! To jsi celá ty praktická a nudná! Ale tam venku, víš, tam je svoboda! Tam je energie!
A ta energie má aspoň jméno? Jarmila opatrně pověsila košili na ramínko a podala mu ji. Nebo je v telefonu jenom jako Zajíček?
Jmenuje se Radana! napřímil se pyšně Josef a bral si košili. A není to jen žena, ona je moje múza.
Jarmila s úsměvem zavrtěla hlavou. Dobře věděla, že jediná poezie, kterou Pepa kdy miloval, byly přípitky na oslavách.
Radana teda. A kolikže je tvojí múze let?
Osmadvacet! vyhrkl Josef, rovně na manželku.
Jarmila odložila žehličku a dlouze se na něj podívala. Tak, jak se díváte na starou milovanou skříň, ze které najednou spadly dvířka.
Pepíku, je ti šestašedesát. Máš revma z posezení na záchodě a už pět let dietu kvůli játrům, řekla tiše, ale z jejího hlasu zaznívala nečekaná síla. Co budeš dělat s dvacítkou Radany? Básničky ji číst?
Do toho ti nic není, štěkl Josef, popadl kufr. Budeme cestovat! Chodit za měsíčního svitu! Užívat si života! Nejsem žádný dědek!
Zachytil kufr, ten byl ovšem zrádně těžký. V zádech ho píchlo, ale Pepa, skřípající zuby, zachoval tvář.
Slabost se nesmí ukazovat. Ne před už téměř bývalou.
Nezapomeň si léky na tlak, kavalíre, prohodila Jarmila, jak se vrátila ke žehlení povlaku. Jsou v horním šupleti. A mast na klouby taky.
Já nic nepotřebuju! zalhal Josef, i když srdce mu tlouklo až v krku. S ní jsem jako mladík! Už je to. Jarmilo, sbohem. Byt ti nechám, jsem férovej.
Děkuju, živiteli, kývla. Klíče nech na komodě. A když už jdeš, vynes aspoň ten koš u dveří.
To ho ranilo definitivně. Žádné drama, žádné přetahování. Prostě vynes koš.
Popadl tašku a pyšně vyšel na schodiště. Dveře za ním tiše cvakly.
Na chodbě bylo cítit kočkou a smaženicí od sousedů. Kufr tahal ruku, v zádech protestovala bolest, v kapse zavibroval telefon.
Určitě Radana, jeho čekající princezna.
Vyvolal výtah, vytáhl mobil a srdce v něm poskočilo: Miláčku, kde jsi? Mám rezervován stolek. Jen menší potíž
Četl: Musím rychle poslat mamce dva tisíce na léky, nemůžu, mám limit. Přineseš v hotovosti, prosím? Uvidíme se.
Josef se zamračil. Dva tisíce. Včera chtěla patnáct set na taxík. Předevčírem tisíc na internet. Před týdnem poslal pět tisíc na kurz inspirace.
Výtah přijel. Pepa vtáhl kufr dovnitř, zmáčkl přízemí. Ze zrcadla na něj koukal postarší chlápek s rudým obličejem a ztraceným pohledem.
Jdu za mladou, zopakoval si v duchu. Teď to znělo nějak směšně.
Venku sychravě pršelo. Josef vláčel kufr na zastávku, protože Radana bydlí až v nějaké nové čtvrti na okraji Prahy.
Posadil se na mokrou lavičku a začal zadávat platbu. Prsty měl skřehlé, šly špatně. V bancovní aplikaci mu svítilo: zůstatek 1800 Kč. Důchod až za týden.
Sakra, zamumlal.
Napsal: Raduško, zlato, na kartě nemám dost, donesu ti v hotovosti.
Odezva přišla hned: smajlík obracející oči. Pak: Pepíku, nebuď dítě! Vždyť mi maminka umírá! Jestli mě fakt miluješ, najdeš způsob!
Pepík. Ne Josef, ne miláček, ale Pepík. Jako ten sousedův pes.
V hrudi se cosi nepříjemně pohnulo. Ne láska, spíš ulepená pochybnost.
Vybavil si, že s Radanou nikdy nemluvil přes videohovor. Vždycky měla rozbitou kameru nebo špatný internet. Zato na fotce samá modelka.
Rozhodl se, že jí aspoň zavolá. Dlouhé tóny, pak to típne.
A zpráva: Nemohu mluvit, pláču
Josef seděl na zastávce s kufrem. Auta svištěla kolem, cákala špinavým deštěm.
Zima lezla až do kosti. Bolesti v zádech, motolice v hlavě.
Radana, řekl polohlasně a to jméno znělo nějak plastově.
Telefon zapípal znovu: Tak co? Převod bude? Jestli ne, ani nejezdi! Nechci chlapa, co nic nezařídí!
Josef zíral na displej, písmena plavala.
Vzpomněl si na Jarmilu. Jak mu včera potichu mazala záda, když ho chytlo. Jak vařila dušené karbanátky, které rád neměl, ale jedl je, protože játra nejsou z ocele.
Jak věděla, kde má ponožky, líp než on sám.
Nechci chlapa
Představil si, jak sedí na rozkládacím gauči u Radany. Cizí byt, cizí vůně, cizí pravidla. A to permanentní musíš být borec.
Platíš, platíš, platíš za právo být u mladší.
A pak si představil, jak ho tam chytne záda. Maže mu je Radana? Nebo se zvedne a znechuceně odejde?
Josef se těžce zvedl, kolena křupala. Podíval se na přijíždějící autobus do novostaveb, ale ani se nehnul.
Autobus odjel, zadusil ho výfuky.
Chvíli stál, koukal na prázdnou silnici. Pak vzal kufr a vykročil zpět. Domů.
Cesta zpět byla nekonečná. Výtah mimo provoz, samozřejmě. Kufr musel tahat do třetího patra pěšky.
Na každém mezipatře se zastavoval, těžce oddechoval a utíral si čelo. Srdce mu tlouklo spíš z námahy než z vášní.
Před vlastním bytem postavil kufr a mačkal zvonek. Ticho. Nikdo neotevíral.
Pocítil paniku. A co když odešla? Fakt se urazila? Nebo rovnou vyměnila zámek?
Vždyť klíče nechal jak blbec na komodě! Mázl na zvonek ještě jednou.
Jarmilo! zavolal chraplavě. Jarmilo, otevři!
Zazněl zámek. Dveře se otevřely. V nich stála Jarmila, klidná, v županu.
Josef před ní stál, promoklý, špinavý, v ruce mokrou čepici. Po tvářích mu tekly slzy.
Slzy naštvání na sebe sama, na vlastní blbost i stáří, které místo moudrosti přineslo iluze.
Já, začal, ale hlas mu přeskočil. Já, Jaruško Tam autobus A pršelo A já si říkal
Nedokázal přiznat pravdu. Že Radana byla jen past na peníze na to neměl sílu.
Jarmila na něj chvíli hleděla, pak na kufr, a povzdechla si.
Vyhodil jsi ten koš? zeptala se.
Josef zmateně koukl na prázdnou ruku. Tašku zapomněl na lavičce.
Zapomněl, zašeptal, svěsil hlavu.
Jarmila vrtěla hlavou, ustoupila stranou a pustila ho dovnitř.
Pojď, Romee. Čaj vychladne. A ruce si umyj, jsi samá špína.
Svlékl boty a vešel do předsíně. Z kuchyně vonělo prádlo a trocha léčivé masti byl to nejkrásnější pach na světě.
Opláchl obličej studenou vodou, spláchl ostudu a žal.
Když přišel do kuchyně, Jarmila už mu nalévala čaj do jeho oblíbeného hrnku. Na stole ležely dušené karbanátky.
Jaruš, řekl tiše, posadil se. Odpusť, jsem starej blázen.
Jez. Vychladne to, přerušila ho. Neotočila se.
Fakt. Jaká Radana. Jaká múza. Ty víš, že já bez tebe že ani nevím, kde je pojistka.
Ve složce s papírama, v horním šuplíku, odpověděla automaticky a sedla si naproti. Pepe, prosím tě, nezkoušej už žádný drama. Hlavně že jsi zpátky.
Žvýkal suchý karbanátek a připadal mu lepší než jakákoliv lahůdka.
A ta Radana, zkusil zalhat kvůli cti, byla děsná. Furt kouří a sprostě mluví.
Jarmila se na něj podívala přes brýle. V očích jí hrály drobné jiskřičky.
No to je hrůza, hrála s vážnou tváří. A tebe, pravého estéta, to samozřejmě pohoršilo.
Přesně tak! chytil se toho. Říkal jsem jí: Slečno, váš slovník neodpovídá vašemu vzhledu!
Mávnul rukou: Prostě jsem poznal, že jsem udělal chybu. Prázdnota, Jarmilo. Všude prázdnota.
Hlavně, že tě to došlo na zastávce, a ne až na matrice, kývla.
Vstala, vzala mast a položila mu ji na stůl.
Záda tě bolí, co? To sis zadřel tím kufrem.
Josef zrudl.
Trochu.
Svlíkni košili. Namažu ti to.
Poslechl, kroutil se u toho, a ucítil její pevné obratné ruce. Mast zapálila záda, ale bylo to uzdravující pálení.
Jaruško zamumlal ke stolu.
No?
Věděla jsi, že se vrátím?
To víš, že jo.
Jak?
Poplácala ho po rameni.
Protože jsi v kufru neměl ani spodky, ani ponožky, ani léky.
Usmála se.
Narval jsi tam deku a mojí starou kožich, který máš odnést do čistírny.
Josef zůstal na místě, otočil hlavu.
Kožich?
Kožich. Ráno jsem tě při tom viděla. Myslíš, že jsem slepá bez brýlí?
Chvíli bylo ticho. Pepa trávil tu informaci málem odešel k mladé jen s dekou a kožichem.
Najednou se rozesmál. Nejdřív tiše, pak nahlas, až se rozkašlal. Jarmile cukaly koutky.
Jsi děsnej kmet, řekla dobromyslně. Tak pojď, dojez to. Zítra jedeme na chalupu, je potřeba sklidit zavařeniny do sklepa. Tam budeš mít pohyb i čerstvej vzduch.
Jasně, Jarčo, pojedem, kývl, slzy z očí spíš od smíchu.
Telefon znovu zavibroval. Josef se podíval na displej. Radana: Kde jsi? Mamka umírá! Pošli aspoň tisíc!
Bez váhání zmáčkl Zablokovat. Pak Smazat chat. Položil mobil displejem dolů.
Jarčo, a že bychom zavařeniny nechali být a radši opekli špekáčky? navrhnul najednou, s pohledem docela jiskřivým. Namariňuju maso poctivě jak máš ráda, s hodně cibulí!
Jarmila překvapeně zvedla obočí. U grilu Pepu neviděla deset let.
Špekáčky? divila se, A játra?
Na játra teď kašlu, mávl rukou. Jednou se žije.
Vzala ho za ruku drsnou, prací a práškem poznamenanou a on ji neohrabaně políbil.
Díky, žes mi otevřela, Jaru.
Ruku jí pustil pomalu, nesměle.
Jez, Casanovo, ať to vystydne.
Za okny zesiloval déšť, vítr rozechvíval sklo, ale v kuchyni bylo útulno. Na židli ležela vyžehlená košile, ve vzduchu vůně masti a čaje.
Takhle krásně, to jinde necítíte.
Josef se podíval na ženu osmadvacet je sice hezký věk, napadlo ho, ale kdo jiný by mu odpustil, že do kufru místo spodků narve kožich, a přesto ho vezme zpátky?
Jarčo? zavolal.
Co ještě?
Skočím s tím kožichem do čistírny fakt už zítra.
To udělej, ale nejdřív vybal kufr a vytáhni tu deku. Mrznou mi nohy.
Josef kývl a pustil se s chutí do karbanátku.
Život běžel dál a vlastně vůbec nebyl špatný.