V předvečer Silvestra chce člověk věřit v zázraky. A právě takový příběh s tajuplným koncem se s vámi dnes chystám sdílet.
V garsonce, kde bydlel Václav Petrů, to smrdělo lacinými instantními nudlemi a zatuchlou samotou.
Majitel seděl u okna v jediné zachovalé křesle a hleděl na prázdnou ulici.
„Co teď?“ zabručel si pro sebe. „Z čeho budeš žít?“
Práci neměl už půl roku. Žena Světlana odešla k sousedovi před měsícem. Vzala všechno, i kočku Mícu, kterou loni na jaře našli.
„Už se na tebe nechci dívat,“ řekla na rozloučenou. „Smrdíš vodkou i od rána.“
Co jiného jí taky měl říct? Pravda je pravda.
Dnes se Václav ani nedotkl láhve – prostě na ni neměl. Posledních dvacet korun proházel za ty prokleté nudle.
Najednou se z chodby ozvalo žalostné mňoukání.
„Zase sousedova kočka,“ mávl rukou Václav.
Mňoukání ale neutichalo. Ba naopak, bylo čím dál naléhavější.
Václav vstal, přistoupil ke dveřím, naslouchal.
„A co bys chtěl?“ zabručel a otevřel.
Na podestě seděl šedý kocour. Mokrý, rozcuchaný, se špinavou srstí. Na krku mu visel ošuntělý obojek.
Kocour zvedl hlavu a podíval se Václavovi přímo do očí.
„Jdi pryč,“ unaveně mávl rukou Václav. „Sám nemám co žrát.“
Kocour ale neodcházel. Přiblížil se, otřel se o nohy.
Václav se sehnul a prohlédl si obojek. Na malém ošoupaném štítku bylo vyškrábáno: „BORIS“.
„Boris?“ podivil se Václav. „Divné jméno pro kocoura.“
A kocour na to hlasitě zamňoukal, jako by potvrzoval.
První dva dny se Václav snažil nečekaného hosta vyhnat. Ale Boris se nevzdával. Seděl pod dveřmi, mňoukal, škrábal. A když Václav vyšel do obchodu, kocour ho sledoval krok za krokem.
„Ty ses na mě přilepil?“ zeptal se Václav třetí den a hleděl do šedých očí.
Boris v odpověď přede.
„Dobře, pojď dál. Ale jen dočasně. Než najdeme tvého pána.“
V bytě se kocour choval podivně. Nezkoumal teritorium, jak to dělávají zvířata. Hned zamířil k oknu, vyskočil na parapet a ztuhl, zahleděný do ulice.
„Co vyhlížíš?“ zajímal se Václav.
Boris neodpovídal. Prostě seděl a hleděl do dálky.
Za týden se Václavův život začal měnit.
Nejprve se stalo něco neuvěřitelného – ozvali se z bývalé práce.
„Václave Petrovici?“ uslyšel známý hlas šéfa. „Tady Igor Semenovič. Potřebuju s vámi mluvit.“
Václavovi tuhla krev v žilách. Nejspíš chtějí vymáhat škodu za ten nešťastný den, kdy přišel do práce opilý.
„Poslouchám,“ odpověděl chraptivě.
„Zkrátka. Mistra Petra jsem vyhodil. Byl nezodpovědný. A zítra mi přijede komise, musím předat objekt. Zachráníš mě?“
„Igor Semenoviči, myslel jsem, že na mě máte vztek.“
„Jaký vztek! Jsi chlap dobrej, jenom tě tenkrát život přimáčkl. Nastoupíš zítra?“
Václav pohlédl na Borise. Kocour seděl na parapetu a přede, ani se neotočil.
„Nastoupím,“ řekl pevně Václav.
Práce šla jako po másle. Ruce si pamatovaly každý pohyb, oko zachytilo sebemenší nedostatek. K večeru byl objekt hotový.
„No tedy!“ obdivoval Igor Semenovič. „Za den jsi udělal to, co Petr trápil týden.“
„Zkušenost,“ odpověděl skromně Václav.
„Zkušenost je dobrá. Vrať se do práce. Jen podmínka – ani kapku do úst na pracovišti.“
„Rozumím.“
Doma Václav hned přistoupil k Borisovi.
„Tak co, kámo, jak se vede? Práci jsem našel. Teď tě budu krmit.“
Kocour se otočil a podíval se na Václava. V žlutých očích se mihlo cosi jako uznání.
A za další týden se stalo další zázrak.
Václav šel z práce, když u vchodu do domu uviděl známou postavu. Světlana. Stála s kufrem a plakala.
„Co se stalo?“ přistoupil k ní.
„Václave,“ vzlykla. „Můžu k tobě? Sergej mě vyhodil. Řekl, že se už vyhrál.“
Václav pohlédl na plačící ženu. Před měsícem by ji na kolenou prosil, aby se vrátila. Teď cítil jen lítost.
„Pojď dál,“ řekl tiše. „Dáš si čaj?“
„Dám. A či je ten kocour?“ podivila se Světlana, když uviděla Borise na parapetu.
„Můj teď. Jmenuje se Boris.“
„Pamatuješ Mícu? Odvezla jsem ji k mámě. Sergej kočky nemá rád.“
„Chápu.“
Seděli v kuchyni a pili čaj. Světlana vyprávěla o životě se Sergejem, omlouvala se, prosila o odpuštění. Václav poslouchal a uvažoval, jak divné je, že necítí vztek. Jen únavu.
„Václave, zkusíme to znova?“ řekla. „Vím, že jsem byla blbá. Ale kdysi jsme se měli rádi.“
Václav pohlédl na Borise. Kocour seděl ve stejné pozici a hleděl z okna.
„Víš co, Světlano,“ pomalu promluvil Václav. „Odpouštím ti. Dokonce ti rozumím. Tenkrát jsem se skutečně propil. Ale vrátit to nejde.“
„Proč?“ Světlana na něj překvapeně pohlédla.
„Protože jsem jiný. A ty jsi jiná. Jsme už cizí lidé.“
Světlana se rozplakala ještě hlasitěji.
„Ale na noc tě nechám,“ dodal Václav. „A zítra ti pomůžeme najít byt. Teď mám práci, na čas ti s penězi pomůžu.“
Tu noc spali v oddělených pokojích. Boris se od Václava nehnul celou noc, ležel vedle něj a přede.
Ráno, když se Světlana chystala k odchodu, zastavila se ve dveřích.
„Václave, ty ses fakt změnil. Jsi silnější, nebo co.“
„Možná.“
Za další měsíc nabídl Igor Semenovič Václavovi, aby se stal stavbyvedoucím.
„Vidíš přece, jak k tobě kluci vzhlížejí. Mají tě v úctě. A pracuje se jim s tebou líp.“
„Rozmyslím si to,“ odpověděl Václav.
Doma přistoupil k Borisovi.
„Co říkáš, kámo? Mám souhlasit?“
Kocour se otočil a podíval se na něj. V očích byla jakási melancholie.
„Co je s tebou?“ znepokojil se Václav. „Jsi nemocný?“
Boris tiše zamňoukal, nějak zvláštně. Jinak než dřív.
Té noci se Václav probudil z podivného pocitu. Kocour ležel vedle něj na polštáři a hleděl mu přímo do tváře.
„Co je, Borisi?“
Kocour natáhl tlapku a jemně se dotkl Václavovy tváře.
„Borisi, děsíš mě.“
Ráno se Václav probudil sám.
Boris zmizel.
Václav prohledal celý byt, celý dům, dvůr. Rozlepil plakátky s fotkou Borise, obvolal všechny útulky. Kocour nebyl nikde.
„To není možné!“ křičel, pobíhaje po ulicích. „Okna byla zavřená! Dveře zamčené!“
Ale Boris se vypařil, jako by nikdy neexistoval.
Tři dny nemohl Václav jíst. Seděl u okna a čekal. Třeba se vrátí?
Čtvrtý den zazvonil telefon. Žena oznámila, že o kocourovi bude mluvit jen osobně.
Za hodinu stála ve dveřích:
„Václave Petrovici? Jmenuji se Nina Borisovna. Jdu kvůli tomu inzerátu. Kvůli kocourovi.“
„Viděla jste Borise?“ ožil Václav.
„Můžu dál? Těžko se mi dlouho stojí.“
Václav ženu vpustil dovnitř. Posadila se do křesla, těžce vydechla.
„Milý pane, popište mi prosím, jak váš kocour vypadal.“
Václav popsal Borise – šedý, se žlutýma očima, na obojku štítek se jménem.
Nina Borisovna kývla.
„A kdy k vám přišel?“
„Před dvěma měsíci. Za deště. Mokrý, hladový.“
„Chápu,“ odmlčela se. „Řekněte, změnil se váš život po jeho příchodu?“
„Změnil,“ odpověděl upřímně Václav. „Velmi. Našel jsem práci, vyřešil jsem situaci s ženou. Všechno se dalo do pořádku.“
Nina Borisovna se smutně usmála.
„Víte, milý pane. Boris byl můj kocour. Zemřel před půl rokem. Stářím. Žil čtrnáct let.“
Václav strnul.
„Co to říkáte?“
„Vždycky byl výjimečný. Od mládí. Cítil lidi. Nejsem blázen, pokud si to myslíte. Jen občas se dějí věci, které se nedají vysvětlit.“
„Ale jak, proč…“
„Boris za života často utíkal z domu. Nacházela jsem ho na nejneočekávanějších místech. Jako by věděl, kde je potřeba pomoct. Chodil k osamělým lidem, k nemocným. Pomáhal jim překonat trápení. A pak se vracel domů.“
Václav poslouchal a nevěřil vlastním uším.
„Po jeho smrti jsem často přemýšlela – proč nemohl zůstat? Tolik lidí ještě potřebuje pomoc.“
„A vy si myslíte, že on, že to byl skutečně on?“
„A vy si myslíte, že ne?“ Nina Borisovna se na Václava upřeně podívala. „Normální kocouři se tak nechovají. Normální kocouři nemizí ze zamčených bytů.“
Václav přistoupil k oknu.
„Co teď mám dělat?“ zeptal se tiše.
„Žít,“ odpověděla prostě Nina Borisovna. „Žít dobře. Boris vás naučil znovu věřit v sebe. To byl jeho dar.“
„A když zase spadnu? Začnu pít?“
„Nezačnete,“ řekla žena. „Teď už víte, že dokážete být jiný.“
Poté, co Nina Borisovna odešla, seděl Václav dlouho u okna. Slunce zapadalo a barvilo oblohu do ruda.
„Děkuju, kámo,“ zašeptal do prázdna.
A najednou se mu zdálo – lehký vánek pohnul záclonou. Jako by kdosi neviditelný v odpověď zamňoukal.
Za týden Václav přijal nabídku stát se stavbyvedoucím. Za další měsíc se v autobuse seznámil s ženou – vezla na léčení toulavou kočku.
„Krásná,“ řekl Václav a hleděl na tříbarevnou kočku.
„Ano, ale nemá domov,“ smutně odpověděla žena. „Jmenuji se Anna, mimochodem.“
„Václav. A co kdybych se stal pánem já?“
„Vy?“
„Tedy pokud vám to nebude vadit.“
Anna se zasmála.
„Nevadí. Jak ji pojmenujete?“
Václav pohlédl do žlutých očí kočky.
„Borislava. Na počest jednoho dobrého kocoura.“
Kdesi vysoko v nebi šedý kocour jménem Boris spokojeně přede. Jeho práce byla hotová.
Václav znovu uvěřil v život. A v to, že zázraky se dějí těm, kdo jsou připraveni je přijmout.
A to je snad to nejopravdovější kouzlo.
Řeknete – že se to nestává? Možná. Ale já vám přeji, abyste v těžkých chvílích potkali svého „Borise“.