Kocour spal s manželkou. Opíral se do ní zády a všemi čtyřmi tlapami mě odstrkoval. Ráno na mě hleděl drze s posměšným pohledem. Nadával jsem, ale nic jsem nezmohl. Miláček, samozřejmě. Zlatíčko a sluníčko. Jana se smála, mě ale do smíchu nebylo.
Téhle „roztomilé“ potvoře se smažila treska, z níž se pečlivě vybíraly kostičky, zatímco křupavá kůžička tvořila úhlednou hromádku vedle voňavých, ještě teplých kousků na jeho porcelánovém talířku.
Mourek na mě civěl s pokřiveným úšklebkem, který zřejmě znamenal:
„Ty jsi budižkničemu, skutečný pán domu jsem já.“
Mně zbývaly jen zbytky, které po něm zbyly. Zkrátka se mnou vydržel dělat, co ho napadlo. A já mu to vracel – třeba jsem ho nenápadně odstrčil od misky nebo shodil z gauče. Válka jako vyšitá.
Občas mi do bot „zapomněl“ nastražit překvapení. Jana se jen chechtala:
„Neměl bys ho provokovat.“
A hladila své zlatíčko. Mourek na mě shlížel s povýšeným výrazem. Vzdychl jsem. Co dělat? Manželku mám jen jednu, takže nezbývalo než trpět.
Ale toho rána…
Když jsem se chystal do práce, z předsíně zazněl Janin zoufalý výkřik. Vrhl jsem se tam a uviděl scénu: Šest kilo rozježené srsti, drápů a zuřivosti útočilo na ni jako rozzuřený býk na červený hadr.
Když mě šelma spatřila, skočila mi na hruď a strhla mě na zem. Popadl jsem židli jako štít, zatáhl Janu do ložnice a zabouchl dveře. Mourek do nich vrazil, zaječel bolestí – tak hlasitě, až mi zatrnulo.
Neustal však. Škrábal a syčel, dokud jsme závoru nezapadla. Ošetřovali jsme si rány alkoholem z lékárničky, ruce se nám třásly.
Jana volala do práce, že náš kocour zešílel a musíme k lékaři. Já opakoval totéž šéfovi. A vtom…
Země se zachvěla, dům zakýval. V kuchyni vytřískala okna, v koupelně prasklo sklo. Upustil jsem mobil. Ticho. Vyrazili jsme na chodbu – a z okna uviděli obří kráter před domem. V něm doutnaly trosky sousedova dodávkového vozu na plyn, převrácená auta na parkovišti se kličkovala koly nahoru jako převrácené želvy. V dálce houkaly sirény.
V šoku jsme se otočili k Mourkovi. Schoulený v koutě svíral přední packu a tiše kvílel.
Jana vykřikla, sevřela ho v náručí. Vyhmátl jsem klíče od Škody Fabia za domem a letěli jsme po schodech dolů. Sedm pater bez dechu.
Promiňte, ostatní ranění – měli jsme svého hrdinu.
U veterináře v Praze nám zašili ránu. Čekárna plná lidí s mazlíčky najednou tleskala, hladila Mourkovo obvázané tlapku a nosila mu pamlsky.
Doma Jana připravila tresku s křupavou kůrčičkou. Mně dalo zbytky. Mourek přihopkal k misce, chtěl mě pošklebně pozorovat – místo toho sebou škubl bolestí.
Dojedl jsem rychle, přisunul mu svůj talíř s vybranými kostmi. Zíral na mě s tlapkou přitisknutou k hrudi a tázavě zamňoukal.
Zvedl jsem ho:
„Možná jsem budižkničemu. Ale s tebou a Janou jsem nejšťastnější smolař pod sluncem.“
Políbil jsem ho mezi uši. Zamrkal a opřel čelo o moji tvář.
Postavil jsem ho na zem. Jana mě objala, zatímco Mourek s grimasou dojídal. Od té noci spí jen se mnou.
A já každé ráno děkuju nebesům za jediné: Ať nám tyhle dva dají co nejvíc společných let.
Víc nepotřebuju.
Vážně.
Protože tohle je to pravé štěstí.
