Nedočtená kniha
Tak už jdu, Zdenko! Neprovázej mě, dnes přijdu pozdě! Připrav mi na zítra tu modrou košili a kalhoty, nezapomeň! Z čistírny je musíš vyzvednout! zavolal z předsíně Václav, rychle na sebe natáhl kabát, podíval se do zrcadla, naposledy se upravil, popadl klobouk a zabouchl za sebou dveře.
Zabouchl tak silně, až se v pootevřeném okně zachvělo sklo.
Průvan pomyslela si Zdena, zastavila vodu, utřela si ruce do zástěry a vyhlédla z kuchyně. Všude jako vždy sluncem zalitá chodba, která končila předsíní, na zdi rodinné fotografie, tapety s veselými proužky dvě široké, dvě úzké, jemně azurové; Zdenina bundička visící na věšáku. A…
Zdena se zamračila.
Uzlíček! Manžel zapomněl uzlíček, a v něm byly koláče! Zdenka je dnes časně ráno připravovala s jarní cibulkou a vajíčkem, přesně tak, jak to má Vašík rád. Pekla je speciálně pro něj, protože dnes má služební cestu na stavbu a tam není kde pořádně pojíst, a domácí koláče vždycky potěší!
Rychle stáhla zástěru, upravila si účes a ve svém domácím šatě, jednoduchém, s krátkými rukávy a s kávovou skvrnou na lemu, popadla ještě teplý balíček a přitiskla jej k hrudi, skoro jako miminko. Vyrazila z bytu tak, že byla ráda, že si aspoň stihla vzít klíče aby pak neseděla za zamčenými dveřmi! Spěchala dolů po schodech, přidržovala se lakovaných zábradlí, které se táhlo dolů jako had čtvrté patro, třetí, druhé…
Zdena by mohla, jako mnohé jiné hospodyňky, prostě zavolat na manžela z okna, když by vyšel z domu. Ale to jí přišlo nedůstojné. Sama mu ten balíček odnese, rozloučí se, nastaví Vaškovi svou tvář, on ji šibalsky políbí na líčko, kývne hlavou, že už je čas…
Z rychlého běhu se Zdena zadýchala, vylétla na dvůr, dveřmi bouchla o zeď tak, až se sousedky na lavičkách polekaly. Bylo jí už devětačtyřicet, běh už pro ni nebyl snadný, ale nemohla jinak.
Rozhlédla se a hledala známou postavu v šedém kabátu a světlém klobouku.
Václav měl rád dlouhé pláště rozepnuté, aby poletovaly ve větru jako křídla. A klobouk! Měl jich několik, na každé roční období. Zdena mu je pravidelně čistila, koukala po nových. Prostě, starala se.
Klobouk je styl! tvrdil Václav, když se syn Mirek, pojmenovaný po dědovi, smál otcovu vkusu. Mládeži se to nechce chápat, jste všichni z plastu a uměliny!
Kde je jenom Vašek?
Už, už proplouvá mezi vraty ven na rušnou sluncem zalitou ulici. Když si Zdena nepospíší, naskočí do autobusu a je pryč. A pak…
Přeběhla dvůr, přitom přikyvovala stařenkám v pletených svetrech, co se právě vyhřívaly na lavicích. Ony na ni mávaly, jako by měly radost z její péče o manžela, z jejího štěstí.
Co se děje, Zdeničko?! zavolala na ni babka Božena.
Oběd! Vašek zapomněl koláče! odpověděla Zdena přes rameno.
Babka Božka spokojeně kývla, úsměv na tváři: koláče jsou moc dobře, a láska ještě líp!
Mezitím Zdena vyběhla z vrat, chtěla zavolat, ale najednou ztuhla, jako by slunce někdo zhasl, stála omámená a nemohla popadnout dech. Musela se zachytit za okapovou rouru.
Václav stál na zastávce, bokem k ní, a objímal pod paží jakousi mladou, bujnou paní. Ta se smála, křehce krčila ramínky, Václav se smál spolu s ní. Náhle ho popostrčila, ušklíbla se, a on se k ní sklonil, sevřel její ruku, zřejmě ji chtěl políbit. Ale ona vytrhla růžovou připudrovanou ručku, jakoby mu dala facku. Václav se narovnal, asi se rozčílil, myslela si Zdena, ale hned nato ji opět hladil po zádech, vytáhl z kapsy karamelu a podal jí ji. Ta cizí paní se zasmála, otevřela ústa, že ji ráda přijme.
Zdeně se udělalo špatně. Pane Bože! Václav, dospělý, vážený muž, se pokořuje před mladou ženou, má vůbec nějakou hrdost?!
Cizí paní měla hezké letní šaty, modré s bílými puntíky, až z těch puntíků šla hlava kolem. Ve vlasech stužka, pečlivě učesané vlasy, na nohou letní sandálky.
Zdenin pohled ulpěl na těch šatech, na cizí a nevěděla, co teď s balíčkem, s těmi koláčky, co se životem…
Přijel autobus Václav pomohl puntíkované nastoupit, davy se tlačily. Dveře se zabouchly.
Zdeně přišlo, že se na ni Václav ještě naposledy dívá, a hned jí bylo trapně za svůj domácí šat, opotřebované pantofle a tenhle směšný balíček.
Zdena se prudce otočila a šla zpět dvorem, kde už sousedky svlékly svetry a jen v letních šatech se líně slunily. U záhonku málem narazila do babky Božky.
Nestihlas, co? kývla Božka na balíček v Zdenině ruce, schválně tomu vonícímu uzlíčku říkala nádobky na znamení, že neuznává Zdenčiny starosti a opičí lásku k manželovi.
Nestihla, pokrčila Zdena roztržitě rameny.
Škoda. To se zkazí. Pošlu Pavlíka, on má koláče rád. Ty jsi doma?
Zdena nejistě přikývla, nebo záporně zavrtěla hlavou, ani sama nevěděla.
Tak fajn, aspoň se nají. Já nepeču, s těstem se pachtit nebaví. Jen čekej, pošlu ho.
Babka Božka se najednou rozběhla na traktor, co vjel do dvora.
Ven! Kampak s tím strojem, nech mi petúnie být nebo ti rozbiju okna! Jeď pryč, říkám! dohadovala se s traktoristou, ale Zdena ji už nevnímala.
Vleklým krokem šla k domu, vklouzla do stínu schodiště. Malé kroky duněly po mramorových schodech, jeden tichý vzlyk se smísil se skřípnutím dveří, aby zcela utichl v bytě.
Konec. Prostě konec. Konec rodiny, tepla, bezpečí, konec důvěry. No dobře, lidé to je moc široké. Ale manžel? Ten jediný člověk, kterému ji kdysi svěřovali, a on? Co teď?
Zdena bezmocně padla na stoličku v předsíni, koláče se skutálely z balíčku. Kocour Filip přišel, otíral se jí o nohy, natahoval se pro něco dobrého ale Zdena nic nevnímala. Pořád ještě jako by stála u okapu, hleděla na modré šaty s puntíky a jejich paní. A na Vaška. Po tvářích jí stékaly slzy, horké, hořké a bylo to zvláštně příjemné: nemuset se tvářit jako šťastná manželka, ale takto si posedět a zalykat se vlastním smutkem…
Neví se, jak dlouho tam seděla, když klika zašramotila, Filip utekl, ustrašený a měkoučký.
Od neuzamčených dveří se objevil soused Pavlík, manžel Božky. Urostlý, trošku zavalitý, kulatý nos, modré oči, kudrnaté vlasy, červený krk. Pavlík vypadal pro ten dům až moc obyčejně, ale byl mezi svými jen trochu zvláštní umělec.
To jsem já, Zdeni, ukázal se ve dveřích, Božka říkala, že ti zbylo něco pečeného k snědku? U nás na kuchyni je malování, já musím jíst v jídelně, už mě to nebaví…
Zdena si rukou setřela slzy a podívala se do těch jeho velikých modrých očí. Kdyby nebyl malířem, mohl by být knězem, napadlo ji takový mírumilovný typ.
Pane Pavle? Vy? vyhrkla rozpačitě.
Na koho jiného bych vypadal? zasmál se prostoduše. Opravdu, Božka říkala, že máš koláče. Tak smím?
A už se pomalu zabydlel v předsíni, postavil se do slunečního obdélníku na kachličkách.
Počkej, zuju se Mám boty mokré, v louži jsem stál. I ponožky dám dolů, ukázal na veliká chodidla, Zdena poslušně sklopila zrak. Zcela obyčejné ponožky, jen s dírou na palci.
Zdena ani nevěděla, jak už mu ty ponožky nese na balkon, aby uschly.
Dej je zpátky! Nech to být, já si je sám pověsím! zavrčel Pavlík, ale Zdena rezolutně dala mokré boty na balkon do slunce.
Mezitím už Pavlík šramotil v kuchyni, něco si připravoval.
Zdeni! Čaj bych si dal, žádný ten pytlík, pěkně s citronkem a v porcelánu, víš? Ten váš servis mám hrozně rád, s tou zlatou síťkou. Dej, nešetři! A koláče, nezapomeň! Vzala jsi to nejhorší, že? poroučel. A ponožky kdyžtak zašij, Božka to nedělá, má dost svýho, pořizuje nový nábytek
Zdena, vážená dáma učitelka, která už ve škole nevyučuje, protože chtěla být doma pro manžela, vzdělaná, s rozhledem , dívala se na ty nabízené ponožky dost nešťastně. Ale ruka už sama popadla jehlu a přízi.
Pavlík, když uviděl ten její váhavý výraz, náhle udeřil pěstí do stolu a narovnal se do celé své mohutnosti. Copak, Zdeno?! Jak si to necháš všechno líbit? Ty, která jsi vždycky byla paní dvora, jsi se teď stala pouhou služkou! Kdysi za tebou běhali kluci ze školy, že bys jim opravila známky, a teď? Kulíš oči a sbíráš koláče, trpělivě zašíváš ponožky. Tak proto tvůj Vašek teď jde za jinými! Vždyť pohled na tebe býval vzrušující pro každého muže… Ale teď? Péče až za hrob! Péče, co všecko zabilo, předváděl Pavlík teatrálně.
Zdena nejdřív byla uražená, ale pak se neubránila úsměvu. Ano, přesně tak mluvívala…
Jsem kvočna, co? povzdechla si. Ale mě to opravdu baví starat se, pečovat, dělat z domu domov…
Jenže muž od tebe potřebuje občas pořádnou výzvu, ne večerní konvice na ponožky! Miroslav dávno odešel do svého, a tvůj mateřský pud sesouvá na manžela. A on? Mladé holky jsou pro něj novou mízou, vedle nich je zase mladý…
Zdena to nechápala nebo spíš nechtěla pochopit. Vždyť všechno dělala pro rodinu a najednou k čemu to?
Před lety opustila místo ve škole, aby byla pro Václava více doma. I soukromé žáky odvolala, když jednou byl nemocný, prý je návštěvy ruší. Přestala zpívat, když uklízela, rádio už nepouštěla, malování zanechala prý smrdí lněný olej. Plátna šla do komory, štětce do šuplíku, olej do popelnice.
Nalíčit se? Kdy, když je třeba vařit polívky?
Nové šaty? Nač, když nikam nechodí…
Podpatky? Kam se škrábeš na těch jehlách? Žíly z toho polezou! smál se Václav. A lodičky šly do krabice.
Kamarádky už skoro nezvaly, syn Mirek chodil jednou měsíčně, něco pojedl, odnesl si krabičky a zase zmizel.
A to je všechno. Konec…?
Tak se vzpamatuj, Zdeni! Vždyť jsi pořád žena v nejlepším věku! Znovu ožij, jinak budeš za chvíli zcela sama! A koláče mňam! Kdyby mi bylo osmnáct… Ano, já bych na tebe zamlada směl!
Pavlík odešel a Zdena zůstala…
…Václav přišel domů pozdě, unavený a notně opilý. Byl cítit parfémem a vínem.
Setkání se protáhlo, hodil hned z chodby aktovku, tvářil se dotčeně. Dej mi čaj. A brambory bych si dal. S panákem. Zdeni, co tam stojíš?
Zdena aktovku nevzala, jen mu řekla, ať ustoupí, že musí místo pro kufr.
Kam jdeš? Co se děje? vyděšeně se ptal, když viděl Zdenu s učesanými vlasy, v náušnicích, v nových sandálech a v letních šatech pískové barvy.
Jednu noc tady nebudu. Odjíždím. Se vším si poraď sám s panákem i bez něj. Sbohem, Václave. Je čas!
A vyběhla ze dveří, notně se zdržela na schodech s těžkým kufrem, ale klapání jejích podpatků se rozléhalo po schodišti, šaty se míhaly, venku už stálo taxi.
Václav běžel ke schodišti, chtěl něco zavolat, ale zaskočila ho bolest v kříži, zatočila se mu hlava a rozplakal se.
Zdeeeeno bylo jediné, co zašeptal…
Kde jsi Zdeničko? Pomasírovala bys mě, natřela mastí, přikryla šálou, objala mě svým teplým tělem…
…Martino? To jste vy? volal do telefonu, pochybným hlasem. Ano, já… Já vím, že jsem volat neměl, ale… Bolí mě záda, Martino! Nešlo by… něco uvařit? Já ani nedojdu do kuchyně! Jsme přece známí! Cože…
Sluchátko zachrčelo, někdo na druhé straně cosi utrousil o doktorech. Martina nepřijde, nenamaže, nenatočí, košili nevyžehlí, k sobě se nepřitiskne. Ta je příliš hrdá není Zdena. Vůbec není Zdena. Hrůza…
Doplazil se do kuchyně, kde na talíři studené koláče, heknul. To není hrůza, to je katastrofa. Všechno si způsobil sám! Aj!
Zdena se vrátila až druhý den s doktorem a květinami. Sama si koupila kytici růží a pečlivě ji uložila do křišťálové vázy. Byla cítit parfémem a slabě cigaretami. Ano, občas Zdena kouřila. Když byl velký stres.
Počkejte, pane doktore, ještě nestříkejte! zvedla ruku Zdena, když lékař vytáhl injekci.
Manžel úpěl, stále bez úlevy.
Co je? Co chce? zeptal se lékař.
Chvilku. Vašku, co jsi té slečně sliboval? Takové holky se neobjeví z ničeho, pro ni jsi starý, sklonila se k němu Zdena s ledovým klidem.
Nejsem starý! Jsem v nejlepších letech…
Důchod, doplnil doktor. Tak co jsi jí slíbil? Dělej, jinak odcházím!
Post a titul. Ale nic nedostane, Zdeničko, vážně! Jen ty! Ty jsi má jediná!
Dostane! Jsi muž, musíš držet slovo. Dostane post i titul, aby se necítila ponížená. A ty, Vašku, půjdeš z ústavu. Kam, to tvá věc. Taky ti oznamuji od příštího týdne se vracím do práce. Žehlička je na polici. Košile ve špinavém. Nelíbí? Rozveď se. Jasné?
Václav funěl, sléval pot rukávem, kývl. Bolest v kříži nemilosrdná, Zeďa přísná, lékař na její straně, Pavlík ve dveřích se směje, číhá Božka ponižování už nebude mít konce!
Jasné. Už píchejte, tyrani! Nebo tu vypustím duši!
Zdena spokojeně kývla. A doktor začal injekci…
…Martina byla šťastná. Ba co štěstná rozlítaná jak motýl. Dizertace domluvená za pochodu, titul v kapse, místo ve státním taky. A za to všechno ten trouba starý Václav.
Teď už si Václava nevšímala, odvracela oči, na pozdrav neodpovídala proč by také? Jeho žena dala jasně najevo, že titul může být odebrán a pracovní smlouva zrušena. Martina si najde příště někoho jiného.
Václav dal ve vší tichosti výpověď. Všichni se divili, proč z tak výhodného místa. A on neřekl, jen jednou přiznal, že dal slovo. Komu a o čem, to nevysvětlil.
Na rozloučenou uspořádal večírek, přivedl manželku ve špercích, tančil s ní tango a díval se na ni jinak než kdy na Martinu. Proč? Co v ní, v té Zdeně, bylo?
Jednoduše ona byla všechno. Sama ta vůně, kterou Václav po léta dýchal. A když ten vzduch zmizel zjistil, co ztratil. Nešlo jen o záda a o teplé tělo. Zdena byla pořád ta nedočtená kniha, vonící lehce trpkou a sladkou červencovou jahodou, kterou kdysi krmil svou mladou ženu u Balatonu. A nikdy tu knihu nedočte nelze ji dočíst do konce. Bohu díky za to.
A Martina? Ta na to ještě nedozrála. Třeba časem, možná s jiným čtenářem. Život ukáže…
