Cestující přicházeli a odcházeli. Hledali své vlaky a věnovali se práci. Jen ona seděla a nehýbala se. Zdálo se, že stará žena v černém ani nedýchá.
Sofie byla téměř prázdná. Lidí bylo málo. A ona se stále nehýbala. Čas od času jí otřásl vnitřní výkřik, těžce si povzdechla a dál se modlila.
Na nikoho se neobrátila s prosbou o pomoc. Uzavřela se do svého světa, jako by na něco čekala. Občas pohlédla ke vchodovým dveřím a snažila se v nich zahlédnout známou siluetu. Nikdo tam však nebyl.
Bylo ráno. Stará žena celou noc nezamhouřila oka. Zřejmě jí myšlenky nedaly spát. Trpělivě seděla ve svém koutě a zírala do jediného bodu.
O několik hodin později vstoupila do čekárny mladá žena se dvěma malými dětmi. Posadily se vedle staré ženy a začaly jíst. Děti se na babičku upřeně dívaly a snažily se ji zmást. Jedno z nich ji dokonce pohladilo po hlavě. Stařenka se usmála a oči se jí zalily slzami. Pohladila dítě po zádech a utřela mu špinavý nos.
Mladá žena si toho všimla, podala jí gauč a řekla:
– Na koho čekáte?
– Na nikoho,’ odpověděla žena a těžce si povzdechla.
Mladá žena si uvědomila, že tu něco nehraje, a začala se stařeny vyptávat. Děti obklopily babičku a jejich matka hltala každé slovo své nové známé. Když se stařenka odvážila promluvit, vylila si ze sebe svou bolest:
– Bůh mu odpusť. Můj syn… Moje krev… Nechala jsem ho tady… Oklamala jsem ho… Smiluj se nad ním, Bože. Není to jeho vina.
Mladá matka vyslechla stařenu a běžela k pokladně. Lidé se rozestoupili, aby mohla babičce koupit lístek.
– Ty budeš moje matka a já budu tvoje dcera. Teď budeme žít spolu, já nikoho nemám,” řekla dívka.
Sofie byla svědkem mnoha shledání i rozchodů. O pravdivosti příběhu by se nemělo pochybovat, protože jsem sama byla svědkem opětovného shledání této rodiny.
