Když zaklepe rodina: příběh o dědictví, které se nedá rozdělit na tři části

Dobré zprávy

Včera mě překvapil telefonát od bratra. Řekl, že s Blankou chtějí v sobotu přijet. Prý na důležitý rozhovor.

“To je bezva, vždycky mám radost, když nás někdo navštíví,” usmála se Martina.

“Ale,” dodal jsem opatrně, “chtějí mluvit jenom se mnou. Bez manželek.”

Martina zvážněla: “Nemáš tušení, o co půjde?”

Zamyslel jsem se… a v tu chvíli mi to došlo. Musí jít o dědictví.

Před dvěma měsíci jsme se stali dědici po tetě Aleně. Byla to sestra naší matky, celý život žila sama, ale nikdy si na osamělost nestěžovala. Když jí začalo zdraví vypovídat službu, obrátila se na nás. Jen my jsme ji vozili k doktorům, nakupovali jí léky, platili pečovatelku. Ostatní příbuzní? Maximálně poslali pohlednici na Vánoce.

Není divu, že nám odkázala vše – byt v centru Prahy a chatu u Slapské přehrady.

V sobotu přijeli Blanka s Václavem. Bez úsměvu, bez zdvořilostních frází. Hned po usednutí začali:

“Byt je vaše, to bereme. Ale chata? To už je moc,” začal Václav.

“My jsme se o ni starali!” skočila mu do řeči Blanka. “Sekali jsme trávu, zalévali záhony. Jezdili jsme tam každé léto s dětmi.”

“A kdy naposledy jste tetu vzali s sebou?” zeptala se klidně Martina. “Prosila vás pokaždé, když jste ji navštívili.”

“No, my máme své starosti. Děti, práce…” mumlala Blanka.

“Právě proto to tetu rozhodlo,” řekl jsem tiše.

“Vy jste ji jenom zmanipulovali!” vybuchl Václav. “Ty seš vůbec chlap, když se nedokážeš podělit s rodinou?”

“A ty jsi chlap, když se hádáš o polorozpadlou chatu?” opáčil jsem s ledovým klidem.

Odjeli rozzuření. Ale už ráno mi začal telefonovat.

“Ty jsi tam vyměnil zámky?” řval Václav. “Přijeli jsme s Honzou pro naše věci a nemůžeme dovnitř!”

“Vyměnil. Protože jste mi neřekli, že jedete. Příští sobota – vybereme vaše věci společně,” odpověděl jsem a zavěsil.

“Jak jsi to věděla?” podivil jsem se, když jsem se otočil k Martině.

“Myslíš, že by nechali v chatě cokoli cenného? Vzali by i nábytek, kdyby mohli,” řekla s jistotou.

O měsíc později jsme prodali jak chatu, tak náš byt v Dejvicích. Koupili jsme si prostorný byt v Třeboni. Klidná čtvrť, škola za rohem, práce se našla hned – nastoupil jsem do školky, Martina začala učit na základce.

Naše dcera Eliška zůstala v tetině bytě a studovala na univerzitě.

Život se zdál být v pořádku. Jenže v březnu přišla záplava telefonátů.

“Už nemáme chatu,” oznámila mi Blanka. “Takže k vám přijedeme v červenci. Celá rodina! A vezmeme s sebou i Vašíkovi děti!”

“Tak si objednejte ubytování,” odsekl jsem. “My tady žijeme, nejsme hotel.”

“Ale tvoji tchána s tchyní jste hostili loni v září!” rozčilovala se.

“Protože to jsou rodiče mé ženy. Kdyby žili moji, přijali bychom je stejně. Ale pro celou vaši výpravu tady místo nemáme.”

“Jste sobečtí!” vykřikla. “Pamatuj si, že jednou můžeš pomoc potřebovat ty. A rodina ti chybět bude!”

“Za poslední rok se vynořilo tolik ‘rodiny’, že bychom z nich mohli sestavit fotbalové mužstvo. Všichni si nás ale vzpomenou jen od června do září. Tak neboj, rodiny máme dost,” řekl jsem a položil sluchátko.

Až smrt ukáže, kdo jsou skuteční přátelé a kdo jen čeká na svou příležitost.

Rate article
Add a comment