Když všechno zapadne na své místo: Jana si vybírá sebe
— Mami, dneska se zdržím, má Lenka narozeniny. Jdeme s kamarády do kina, — Tomáš na letmo políbil Janu na tvář a zmizel v koupelně. Za dveřmi se ozval jeho bezstarostný smích – něco si pobrukoval pod sprchou.
Jana stála u okna a poslouchala, jak život zase šumí kolem. Tomáš byl šťastný. Lehký. Svobodný. Takový, jakým ona nikdy nebyla.
Kdysi, v osmnácti, také věřila v prosté štěstí. Petr se zdál být mužem jejích snů – odvážný, pohledný, sebevědomý. Zamilovali se, vzali se a začali nový život. A za pár let Jana pochopila – její život se skládá jen z povinností, ticha a samoty.
Petr čím dál častěji zůstával „v práci“, vracel se mrzutý a odtažitý. Pak přišly ty skleničky s dětskou výživou v jeho tašce. A plenky. Navždy se jí vryly do paměti jako důkaz.
— To… není to, co si myslíš, — zamumlal tenkrát.
— A co je to tedy, Petře? Co?! — křičela, svírající sklenici jako poslední nitku reality.
Pak se vše zhroutilo. Bylo těžké, ale zvládla to. Vychovala Tomáše sama. Bez pomoci. Jen tchyně zůstala nablízku – pomáhala, neopustila ji.
Tomáš vyrostl, byl chytrý, laskavý, dospělý. Hrdě na něj myslela. Ale občas… Občas se vracel ten pocit prázdnoty. Jako teď.
Sedla si do křesla, vzala do ruky telefon – a uviděla upozornění: „Pavel ti poslal žádost o přátelství.“ Pavel… Její školní sympatie. Ten, co na ni kdysi čekal u branky s kopretinami. Ani nevěděla, že si ještě pamatuje jeho úsměv. Ale srdce se jí nenadále sevřelo.
— Helenko, neuvěříš, — zavolala kamarádce. — Pavel, ten Pavlík z 10.A, mě našel na Facebooku!
— To jako vážně?! Ten, co byl do tebe blázen? Petr mu vždycky tak záviděl, až zuby skřípal. Přijmi ho! Prý teď něco dělá, a slyšela jsem, že se nedávno rozvedl.
Přijala žádost. A vše se rozjelo. Zprávy. Vtipy. Společné vzpomínky. Sladký flirt, od kterého jí hořely tváře. Pavel byl pozorný, zdvořilý, upřímný. Cítila, jak zase ožívá.
— Tomáši, chci tě s někým seznámit, — řekla jednoho dne synovi.
— S Pavlem? — usmál se. — Mami, já to vidím. A moc ti fandím.
Zářila. Poprvé po dlouhé době. Ale netrvalo to dlouho. Pavel začal psát méně. Pak stroze. Pak přišla zpráva, která ji zkoprněla:
„Jano, promiň. Mám jinou. Ty sis tenkrát vybrala Petra – bolelo to. Teď víš, jaké to je.“
Zírala na displej v šoku. Chlap přes padesát… a takhle pomstychtivý? To všechno byla jen hra? Pomsta za studentské zklamání?
— No to je hajzl, — povzdychla si Helena, když to slyšela. — Napiš mu! Důstojně.
Společně vymyslely vzkaz – ironický, střídmý, silný:
„Milý Pavle! Díky moc! Nevím, kdy jsem se naposledy tak smála, flirtovala, cítila se jako žena. Vrátil jsi mi mládí. Jako bych shodila dvacet let. Snad tvoje vyvolená ocení tvoje herecké nadání. Hodně štěstí. Platonicky líbám. Jana.“
Odpověď přišla hned – proud urážek, výčitek a žalob. Ale Jana se už smála. Poprvé – opravdu.
A za týden ji u supermarketu zastavila blondýnka:
— To jste vy?! Ta, co mi rozbila lásku s Pavlem?!
Jana ztuhla, pak se – překvapivě i pro sebe – usmála:
— Ale ne, vy jste vedle. Ta pravá je Zuzana. Lesní ulice 15. Vzala mi manžela a teď i Pavla. Profík.
Blondýnka zkoprněla, zatímco Jana, sotva potlačujíc smích, šla domů.
Slunce hladilo její tvář. A najednou to pochopila – je šťastná. Bez mužů. Bez dramat. Bez důkazů.
Přišla zpráva od Tomáše:
„Mami, s Lenkou jsme se rozhodli zkusit spolu bydlet. Uvidíme, jak to půjde.“
Jana se usmála. Tohle je pravé štěstí. Vidět, jak tvé dítě volí správně.
A ona?.. Ona si konečně vybrala sebe.