Tchyně znovu chce přijet na návštěvu, ale řekla jsem ne. A už si to nerozmyslím.
Manžel mě v poslední době zase začal obtěžovat stejnou žádostí – jeho matka prý po nás strašně touží a nutně se k nám chce podívat. A v tu chvíli mi přetekl pohár. Okamžitě jsem řekla kategorické „ne“. Pouhý jediný její návštěva za všech šest let našeho manželství mi bohatě stačila, abych si slíbila: nikdy víc. Tehdy přijela ne sama, ale se svou sestrou, bez varování, jako blesk z čistého nebe. Tenkrát jsem ještě vydržela. Teď už ne.
„Chceš se s mámou vidět? Klidně, vezmi dceru a jeďte za ní. Chceš jí zaplatit hotel? Ani slovo neřeknu. Ale do mého domu už nevkročí.“
Jenže jak se ukázalo, tchyně nechce ani slyšet o hotelu, natož o návštěvě u nich doma. Ona prý potřebuje být zrovna v našem bytě. Ptám se – proč se tak urputně dere do cizího domova, kde ji nečekají?
Manžel pochází z jižních Čech. Poznali jsme se během studií v Praze. Před svatbou bydlel ve sdíleném bytě s kamarády, po ní se přestěhoval ke mně. Byt koupili moji rodiče před deseti lety a je přepsaný na mě. Je to moje bydlení, za něj nesu odpovědnost.
Manželova matka zdaleka není chudák. Klidně by mohla synovi pomoct koupit byt, ale místo toho neustále opakuje: „Co když se rozvedete a ta vychytralá ženská všechno sebere? Ať radši bydlí u ní, to je jistější.“ Jeho sestře, Terezce, však matka aktivně pomáhala. Ta se dokonce na její radu rozvedla jen naoko s manželem, aby od ní dostala peníze na hypotéku. Dnes Tereza sedí na mateřské v Brně a její „bývalý“ splácí hypotéku a platí výživné. Všichni jsou spokojení.
Navíc tchyně nám jednou navrhla, abychom se také rozvedli – jen pro formu. Tehdy jsem chladně odpověděla:
„Rozvedeme se? Tak doopravdy. A hned. Sbal si věci a žij si, jak chceš, sám.“
Od té doby je téma uzavřené. K ní do domu jsem nikdy nejezdila – ani chuť. Ale před třemi lety přece jen přijela. Prohlásila:
„Chci aspoň jednou vidět vnučku. Z fotek pořádně nepoznám, po kom je víc.“
Souhlasila jsem. Ale nikdo mě nevaroval, že přijede zase se sestrou. Zřejmě potřebovaly udělat důkladné srovnání vzhledu. Jenže jejich plán nevyšel – dcera je přesná kopie otce. I ony to musely uznat.
Připravila jsem jim pokoj, ubytovaly se, pohrály si s vnučkou, dostaly dárky. Pak jsme sedli ke stolu. Uvařila jsem pořádnou hostinu – pečené kuře, karbanátky, tři saláty, sýrovou a masovou mísu, dort, ovoce… Jenže sotva jsme usedli, začalo to.
„A kde máš knedlíky?“ přísně se zeptala tchyně.
„To vám nestačí? Jste snad hladové?“ podivila jsem se.
„Ne, jen tak, ptám se…“
Po večeři se pokračovalo:
„Můj syn přece dobře ví, co mám ráda. Ty jsi to asi nepochopila?“
Vzpomněla jsem si, jak manžel zmiňoval, že u nich doma je kult drožďových knedlíků a jater. Já ale od dětství nesnáším pach syrových jater a vařit je prostě nedokážu.
Nazítří šly na procházku a já se „snažila“ – upekla šátečky se šunkou a sýrem. Podávám.
„A kde jsou ty s játry?“ znovu nespokojenost. „Vždyť víš, že je miluju!“
Vysvětlila jsem, že ten zápach nesnesu. Oči převrátila. Později u oběda další scéna:
„Cože, polévka bez jater? S masem?!“ řekla s odporem.
Tenkrát mi došla trpělivost. Vzala jsem dceru a odjela k mámě. Vrátila jsem se večer. S manželem jsme se tehdy poprvé vážně pohádali.
Za týden jsem ji slyšela přes videohovor:
„Terezka je šikulka. Vždycky mě přivítá, vždycky uvaří, co mám ráda. Ale tahle… žádný komfort, žádná pohostinnost.“
Po tom jsem manželovi řekla: „Ať si ani nesní, že sem ještě přijde. Překročí práh – vyletíš s ní.“ A teď po třech letech zase touží k nám. Ale tentokrát – nikdy. Můj dům je moje pevnost. A kdo neumí respektovat hranice, zůstane za dveřmi.