Život Lucie se obrátil naruby tehdy, když se otec rozhodl, že kvůli finančním potížím a nedostatku příležitostí v našem městě odjede za prací do zahraničí. Byly mi teprve dva roky, když jsem ho naposledy viděla, jak nám slibuje, že brzy přijede zpět. Ale týdny se změnily v měsíce a měsíce v roky. Zbyly mi jen jeho pohlednice a balíčky, ve kterých občas posílal hračky a samozřejmě peníze v českých korunách, abychom s maminkou a mladší sestrou mohly žít důstojně.
Přestože díky otcové podpoře jsme netrpěly nouzí, jeho absence byla cítit při každém rodinném jídle a v tichu před spaním. Všechno se ještě zhoršilo, když maminku stihla vážná nemoc. Po dlouhém boji nás opustila. Já, Lucie, jsem tehdy musela převzít zodpovědnost za sebe i sestru Veroniku. Najednou jsem byla dospělá, ačkoliv jsem se hluboko uvnitř pořád cítila jako dítě.
Během studia na univerzitě jsem se skoro neznala s volným časem. Každá hodina byla rozdělena mezi školu, domácnost a péči o Veroniku. Nejbolestivější moment nastal při pohřbu maminky, kam otec ani nedorazil. Tehdy jsem jeho absenci pociťovala jako zradu, a srdce mi zaplavila hořkost a bolest. Kvůli své hrdosti jsem odmítla další peníze, které nám dál posílal. Našla jsem si práci chtěla jsem nám sama zajistit střechu nad hlavou a jídlo na stole.
Osud si se mnou ale dál hrál. Spadla na nás další rána umřel dědeček a zůstalo po něm skromné dědictví: starší domek na okraji Olomouce a postarší škodovka. Když jsem jedno ráno zkoušela zjistit, jestli auto půjde prodat, z nenadání zůstalo stát s poruchou u silnice za městem. Zatímco jsem zoufale hledala pomoc, přibrzdil u mě černý jeep. Když z něj vystoupil muž nečekaně a s klíči v ruce zatajil se mi dech. Stál přede mnou otec, poprvé po tolika letech.
Nabídl mi pomoc s opravou a chtěl mluvit, ale já jsem v tu chvíli nebyla schopná slova příliš mnoho bolesti, příliš mnoho nevyřčeného mezi námi stálo. Viděla jsem v jeho očích lítost, ale neodvážila jsem se udělat krok k usmíření.
Tato nečekaná schůzka ve mně zpustila vír emocí. Kolísám mezi touhou konečně odpustit a uzdravit staré rány, a zároveň mě stále svírá vztek. Nevím, jak se rozhodnu i když tuším, že možná právě čas dokáže zacelit to, co dny odloučení a mlčení rozervaly.