Když není štěstí: Ponížila mě, ale vydržel jsem to kvůli dětem
Mlčel jsem příliš dlouho. Dlouho jsem váhal, zda tento příběh vyprávět.
Zdálo se mi, že jsou lidé s problémy, které jsou mnohem závažnější než ty moje.
Ale teď, po 30 letech manželství, cítím uvnitř sebe prázdnotu.
Chce se mi zakřičet, říct: „Takhle by to nemělo být! Takhle nemá vypadat život!“
Ale koho to zajímá?
Je mi 58 let a bydlím v domě, který dávno přestal být domovem.
Společně, ale odděleně.
Pod jednou střechou, ale cizí.
A asi už nemůžu nic změnit.
Oženil jsem se bez lásky – a platil jsem za to
Když mi bylo 28, rodiče trvali na tom, abych se oženil s Helenou.
Nemiloval jsem ji.
Tehdy se mi však zdálo, že láska není až tak důležitá. Hlavní je rodina, stabilita, respekt.
Vzali jsme se.
Helena brzy ukázala svou pravou tvář.
Ponižovala mě před přáteli, vysmívala se mi, říkala, že jsem k ničemu.
Před lidmi mě láskyplně držela za ruku, ale doma, za zavřenými dveřmi, mě nazývala nánem.
Vše, co jsem dělal, ji dráždilo – jak jím, jak mluvím, jak dýchám.
Ale já to snášel.
Snášel jsem to kvůli dětem.
Kvůli tomu, abych nerozbil rodinu.
Myslel jsem, že se časem vše změní.
Jenže s časem to bylo jen horší.
Žili jsme jako sousedé. Jenže sousedé se ponižují
Když synové vyrostli a odešli z domu, Helena přestala skrývat, jak mnou pohrdá.
Přistavěl jsem k domu místnost a přestěhoval se tam.
Už jsme neměli společné večeře.
Dělili jsme si vše – lednici, nádobí, prostor v domě.
Své jídlo schovávala do krabiček a podepisovala si je, abych omylem nevzal její potraviny.
Jídával jsem zvlášť, spal zvlášť, žil zvlášť.
Když mi někdo z přátel říkal:
– Jste tak stabilní pár!
Měl jsem chuť se jim vysmát do obličeje.
Každý den – boj o pouhé právo existovat
Když Helena nepracovala, domov se měnil na bitevní pole.
Křičela, nadávala, obviňovala mě ze všech možných hříchů.
– Jsi žalostný!
– Jsi k ničemu!
– Ničeho jsi nedokázal!
Snažil jsem se mlčet.
Myslel jsem si, že když neodpovím, když to jen přetrpím – vše utichne.
Ale ne.
Nikdy jí nedošly důvody pro další úrážky.
Jednou jsem slyšel, jak říkala své kamarádce:
– On ani není chlap. Jen žalostný přívěsek k domu.
Poprvé v životě jsem cítil, jak uvnitř mě vše padá.
Žil jsem s člověkem, pro kterého jsem byl nikdo.
A nejstrašnější byla ta skutečnost, že jsem neměl kam odejít.
Tolika let jsem pracoval, budoval dům, vychoval děti… A teď jsem musel tohle snášet jen proto, abych měl střechu nad hlavou.
Nevím, proč tu stále jsem
Mohl bych odejít.
Ale kam?
Děti dospěly, mají své rodiny. Přijíždějí zřídka, a když už se zastaví – tváří se, jako by nic neviděly.
Je pro ně jednodušší myslet si, že je u nás vše v pořádku.
Ale mě už to nezajímá.
Jen čekám.
Čekám, až tenhle zlý sen skončí.
Čekám, až mi dojde energie zlobit se, hádat se, odpovídat.
Čekám, až budu moci alespoň ve stáří cítit, že je vedle mě někdo, kdo na mě nehledí s nenávistí.
Nevím, proč to všechno píšu.
Možná proto, abych řekl těm, kdo jsou teď mladí:
Neberte se bez lásky.
Nežijte v domě, kde vás ponižují.
Netolerujte to jen kvůli dětem – stejně jednou vyrostou a odejdou.
Modlil jsem se, aby moji synové byli šťastnější než já.
A pokud můj příběh někoho naučí tomu, co jsem já nepochopil – pak to nebylo zbytečné.
