Babička Jana seděla u kuchyňského stolu a pletla teplé ponožky — pečlivě, oček za očkem. V občance měla napsáno Jana Nováková, ale všichni v obci jí říkali prostě Jano — mile, po staru.
V domě panovala zimní ticho, jen rádio na parapetu potichu praskalo. Najednou zaskřípaly dveře. Babička zvedla oči — a ztuhla. Na prahu stál… opravdový Ježíšek. Červená čepice, bílé vousy, kožešinový lem — vše, jak má být.
„Dobrý večer, Janičko!“ pozdravil s úsměvem. „Přijmeš hosta?“
Jana si narovnala brýle, upřeně se zadívala na návštěvníka, na jeho pytel a boty, a vydechla v úžasu:
„Panebože, ty jsi to vážně? Odkud bys se tu vzal?“
„Jak to odkud?“ zasmál se. „Dnes je přece Štědrý večer! Všichni slaví. A já k tobě — s dárkem.“
„A co bys chtěl ode mě, staré? Radši bys měl jít k dětem, poslechnout si básničky… Já už dárky ani nečekám.“
„Dětí je v naší vsi jako šafránu. Ale tyhle tvé ponožky vypadají pořádně teplé,“ ukázal na její pletení. „Takže i ty si něco zasloužíš.“
„No dobře, když už jsi tady, tak prozraď, co mi přinášíš,“ pousmála se babička. „Jen tě varuju, básničku ti nepřednesu, bolí mě záda, sotva se hnu.“
„Tak mi řekni, co dobrého jsi letos udělala.“
„Copak já…“ zamyslela se Jana. „Vnoučatům jsem uplácla rukavice, sousedům ponožky. Zeleninu jsem rozdala. Ale to není z dobroty, spíš z nudy.“
„Nechtěj být skromná. To je přesně dobro — když děláš něco jen tak, bez nároku.“
„A můj starej, mimochodem, se někde potuluje. Od rána není ani vidu, ani slechu.“
„K němu taky zamířím. Pořád stejný šprýmař?“
„A jak! Chodí po sousedech, povídá vtipy, zpívá. Rozveseluje lidi, aby se netrápili.“
„Máš ho ráda?“
„A co myslíš?“ usmála se Jana. „Jsme spolu půl století. Předstíráme, že špatně slyšíme, že ne všechno vidíme. A nehádáme se. Proč taky?“
Ježíšek vytáhl z pytle šátek — měkký, vlněný, s vyšívaným vzorem a třpytem.
„Tady máš. Až si ho uvázáš, budeš o deset let mladší.“
„To je nádhera!“ rozzářily se babičce oči. „Vždycky jsem po takovém toužila. Děkuju ti!“
„Poděkuj manželovi,“ mrkl. „On mi napsal dopis.“
Vyšel do předsíně, svlékl kabát, čepici a schoval je do truhly.
„Ach, Janičko moje…“ zamumlal. „Nepoznala můj hlas. Nebo to jen předstírá?“
A babička se točila před zrcadlem v novém šátku a šeptala:
„Tak takhle žijeme, Vláďo… Jako bychom nic nevěděli. Ale víme. Jen se máme rádi po svém. A v tom je to kouzlo.“