David vstoupil na parkoviště klidným, neuspěchaným krokem. Čas mu dovolil nespěchat. Nastartoval auto a začal odstraňovat led z oken.
Nedaleko od něj starý známý správce rozbíjel obrovskou ledovou závěj: chtěl udělat místo pro auta. David se přátelsky usmál a přikývl. To je ale člověk! Zdálo se, že pracuje nepřetržitě. Týden nebo dva předtím, když sníh padal jako z konve, od rána do večera čistil cesty, aby obyvatelé neuvízli v závěji. Když srážky ustaly, začal rozbíjet zledovatělá místa, aby nikdo neuklouzl. Zkrátka úcta ke správci.
V sousední ulici se objevilo nízké cizí auto. Vystoupil z něj elegantní mladý muž a někomu si postěžoval na svou tíživou situaci.
– Ano, sakra, vůbec jsem se nevysp….. Šéf mi řekl, abych přišel dřív….. Tak jsem musel vstát o hodinu dřív… Podnikatel před odchodem ukázal na kusy ledu.
– Hej, slyšíš mě, odstraň ten led.
Správce se otočil, mlčky odložil páčidlo a zvedl lopatu.
– No tak, no tak! Vezmi víc, hoď víc!
Davwid se otočil a pozorně se rozhlédl. Co je to za člověka… Dělal, že si toho nevšiml.
Správce dál mlčky pracoval, dokud mu nezazvonil telefon. Opřel se o lopatu a vytáhl telefon.
– Hej, zbláznil ses? Lidi mají zpoždění!
Davidovi také docházela trpělivost. Přistoupil k muži . Jeho rozhodný manévr byl působivý . Mladík se schoval do kanceláře , zamkl se a zíral do telefonu. David zaklel, odplivl si a vrátil se k autu. Než nastoupil do vyhřátého auta, David se neudržel a přistoupil ke správci.
-Proč jste nic neřekl? Měl jsi ho poslat pryč!
Pokrčil rameny a usmál se.
– Nerad mluvím zbytečně – tak se to říká. Šibalsky mrkl a znovu zapíchl páčidlo do ledové závěje.
