Táňo, volal Jirka, ozval se Michal z kuchyně. V sobotu přijede s Maruškou. Jenom sami dva. Chce si promluvit.
Jasně, promluvit… zavrtěla hlavou Táňa. Určitě o té chatě. Připrav se, bude to „rodinně spravedlivé“ dělení.
Od smrti tety Ludmily uplynuly necelé tři měsíce. Nechala Michalovi a Táně dvoupokojový byt v centru a chatu u Máchova jezera. Čtyři roky se o ni starali – vozili jí jídlo, vodili po doktorech, dvakrát ji poslali na lázně. Ostatní příbuzní – Jirka s Maruškou – jen využívali: v létě si užívali na chatě, a když teta potřebovala odvézt, vždycky měli „náhodou“ jiný program.
V sobotu ve čtyři stáli Jirka s Maruškou ve dveřích. Pozdravili stroze, bez úsměvu. Sedli si v obýváku a Jirka hned začal:
Vlastně ta chata… Vy máte ten byt – dobrá. Ale chata… My jsme se o ni starali. A myslíme, že by bylo fér, kdybyste ji předali nám.
Vy jste se o ni nestarali, řekla klidně Táňa. Vy jste tam jen v létě pobývali. A když byla teta nemocná, ani jeden z vás jí nezvedl telefon.
A ty se nepleť, sykla Maruška.
Proč ne? Jsem taky v závěti. A vím, kdo a kolikrát tetu navštívil. Za čtyři roky jste byli třikrát. Jednou pro zavařeniny, podruhé s dětmi, potřetí na kafe. To je vše.
No a co? Jsme přece rodina! rozhořčila se Maruška. A teď co, chcete tu chatu prodat?
Ano, přikývl Michal. Uklidíme ji a dáme na prodej.
Tak šup s ní! odfrkl si Jirka. Jen pak nebrečte, až na vás všichni zůstanou sami!
Druhý den zazvonil telefon:
Co to vyvádíš?! řval Jirka. Přijeli jsme s synovcem na chatu a zámky jsou vyměněné!
Samozřejmě. I brána, i dveře. Měli jste volat. V sobotu tam s Tánou zajedeme – vyzvednete si věci. Ale bez nás nic.
Vy prevíti—
Michal klidně položil sluchátko. Táňa jen pokrčila rameny:
Dobře, že jsi vyměnil zámky. Kdybys to neudělal, nezbylo by tam nic.
Chatu prodali. Prodali i svůj starý byt. Koupili nový, třípokojový v rezidenci u Lipna. K pláži to bylo autem deset minut. Nataša zůstala v tetině městském bytě – studovala vysokou. Michal nastoupil do přístavu, Táňa učila na základce. Začal klidný život.
Ale ne na dlouho. Už v březnu telefon neustále vyzváněl. „Rodina“ náhle vzpomněla na Michala. Jako první zavolala Maruška:
Tak co, v červenci k vám přijedeme. Už nemáme chatu, a odpočinout si musíme. Vždyť nejsme cizí!
Jste hosté. A my vás nezvali.
Viděl jsi ceny ubytování v Praze?!
Ne. Ale když je to drahé, jezděte jinam. Nebo k rybníku. Nikoho tu hostit nebudeme.
Tánini rodiče k vám jezdili!
Rodiče. Ne švagrová s dětmi a vnoučaty.
Ještě toho budete litovat. Až jednou budete potřebovat pomoc, nikdo nepřijde!
Neboj. Od května do září na nás každej myslí. Ale v listopadu a únoru – ticho.
Právě to ticho si Michal s Tánou cenili nejvíc.