Když se rodina stane cizinci

Dobré zprávy

*Dramatická hudba se rozléhá tmavým bytem, osvětleným jen slabou lampou. Ticho trhá pouze tikot hodin a vzdálený zvuk deště.*

Miroslav vstoupil do kuchyně, jeho tvář odrážela napětí.

“Markéto, volal Jaroslav,” řekl tiše. “V sobotu přijede s Evou. Jen oni dva. Chce si promluvit.”

“Promluvit,” ušklíbla se Markéta. “Jistě… O chatě, co? Připrav se, bude to rodinné ‘spravedlivé’ dělení.”

Uběhly sotva dva měsíce od smrti tety Aleny. Zanechala Miroslavovi a Markétě dvoupokojový byt v centru Prahy a chatu u Máchova jezera. Čtyři roky se o ni starali – vozili jídlo, doprovázeli k lékařům, dvakrát zaplatili lázně. Zbytek rodiny – Jaroslav a Eva – jen brali: v létě si užívali chaty, a když teta potřebovala odvézt, vždycky měli “důležitější práci”.

V sobotu ve čtyři stáli Jaroslav s Evou ve dveřích. Pozdravili stroze, bez úsměvu. Usadili se v obýváku a Jaroslav hned začal:

“Jde o chatu. Vy jste dostali byt – dobře. Ale chata… My jsme se o ni starali. A myslíme, že by bylo fér, kdybyste ji předali nám.”

“Vy jste se o ni nestarali,” odpověděla Markéta klidně. “Jen jste tam v létě byli. A když byla teta nemocná – ani jeden z vás nezvedl telefon.”

“Ty se do toho nepleť,” sykla Eva.

“Proč ne? Jsem taky v závěti. A vím, kdo a kolikrát za tetou přijel. Za čtyři roky jste ji viděli třikrát. Jednou pro zelí, podruhé s dětmi, potřetí na kafe. To je všechno.”

“No a co? My jsme rodina!” vyjela Eva. “A teď co, chcete chatu prodat?”

“Ano,” řekl Miroslav. “Uklidíme ji a dáme na prodej.”

“Tak si běžte ke všem čertům!” zahřímal Jaroslav. “Jen pak se nedivte, až zůstanete sami!”

*Následující den. Telefon bzučí jako rozzuřený sršeň.*

“Cos to provedl?!” řval Jaroslav. “Přijeli jsme s bratrancem na chatu a zámky jsou vyměněné!”

“Samozřejmě. Brána i dveře. Měl jste říct předem. V sobotu tam přijedeme s Markétou – vyzvednete si věci. Ale bez nás – ani náhodou.”

“Ty zasr—”

Miroslav tiše položil sluchátko. Markéta se ani nehnula.

“Dobře, žes vyměnil zámky. Kdyby ne, nezůstalo by tam ani prkno.”

Chatu prodali. Prodali i svůj starý byt. Koupili nový, třípokojový v rezidenci u Lipna. K pláži autem deset minut. Adéla zůstala v městském bytě po tetě – studovala vysokou. Miroslav nastoupil do lodní společnosti, Markéta učila na gymnáziu. Začal klidný život.

Ale ne na dlouho. Už v březnu zvonil telefon bez přestání. “Rodina” náhle vzpomněla na Miroslava. První volala Eva:

“No tak, v červenci k vám přijedeme. Teď nemáme chatu, a přece si potřebujeme odpočinout. Nejsme přece cizí!”

“Jste hosté. A my jsme vás nezvali.”

“Viděl jsi ceny ubytování na Lipně?!”

“Ne. Ale když je to drahé, jezděte jinam. Nebo k rybníku. My hosty nepřijímáme.”

“Markétini rodiče k vám jezdili!”

“Rodiče. Ne švagrová s dětmi a vnoučaty.”

“Ještě toho budete litovat. Až jednou budete potřebovat pomoc – nikdo nepřijde!”

“Neboj. Od května do září na nás všichni myslí. Ale v listopadu a únoru – ticho.”

Právě to ticho si Miroslav a Markéta cenili nejvíc.

*Závěrečný záběr: okno bytu, za ním temnota a déšť. Hudba doznívá.*

Rate article
Add a comment