— Terezo, volal Jiří, — vstoupil Michal do kuchyně. — V sobotu přijede s Marinou. Jenom oba. Chce si promluvit.
— Jasně, promluvit… — odfrkla si Tereza. — Ohledně chaty, o tom nepochybuju. Připrav se, bude to „rodinně spravedlivé“ dělení.
Utekly už přes dva měsíce od smrti tety Lýdie. Nechala po sobě Michalovi a Tereze dvoupokojový byt v centru a chatu u Máchova jezera. Čtyři roky se o ni starali – vozili jí jídlo, vodili ji po doktorech, dvakrát ji poslali do lázní. Ostatní příbuzní – Jiří s Marinou – jen těžili: v létě jezdili na chatu, a když je teta prosila, aby ji vzali, vždycky byli „zaseklí“.
V sobotu ve čtyři stáli Jiří s Marinou ve dveřích. Přivítali se stroze, bez úsměvu. Sedli si v obýváku a Jiří hned začal:
— Jde nám o tu chatu. Vy jste dostali byt – dobrá. Ale chata… My jsme se o ni starali. A myslíme, že by bylo fér, když ji předáte nám.
— Vy jste se o ni nestarali, — klidně řekla Tereza. — Vy jste tam v létě jen pobývali. A když byla teta nemocná, ani jeden z vás jí nezvedl telefon.
— A ty do toho nestrkej nos, — sykla Marina.
— Proč ne? Jsem taky v závěti. A vím, kdo a kolikrát za Lýdií jezdil. Vy jste za čtyři roky přijeli třikrát. Jednou pro zavařeniny, podruhé s dětmi, potřetí na kafe. Toť vše.
— No a co? Vždyť jsme rodina! — rozčilila se Marina. — A teď co, chcete chatu prodat?
— Ano, — odpověděl Michal. — Upravíme ji a dáme na prodej.
— Tak šťastnou cestu! — zabručel Jiří. — Jen pak se nedivte, až zůstanete sami!
Druhý den zazvonil telefon:
— Co to provádíš?! — řval Jiří. — Přijeli jsme s synovcem na chatu a zámky jsou vyměněné!
— Samozřejmě. I brána, i vchodové dveře. Měli jste nám říct. V sobotu tam zajedeme s Terezou – vyzvednete si své věci. Ale bez nás – ani náhodou.
— Ty jeden…
Michal klidně položil sluchátko. Tereza se ani nezarazila:
— Dobře, žes vyměnil zámky. Kdybys to neudělal, nezbylo by tam nic.
Chatu prodali. Prodali i svůj starý byt. Koupili nový třípokojový v rezidenci u Vltavy. Na pláž to bylo deset minut autem. Natálie zůstala v tetině bytě ve městě – studovala univerzitu. Michal nastoupil do přístavu, Tereza učila ve škole. Začal klidný život.
Ale ne na dlouho. Už v březnu telefon zvonil bez přestání. „Rodina“ náhle na Michala vzpomněla. Jako první volala Marina:
— Tak co, v červenci k vám přijedeme. Teď už chatu nemáme, a odpočinout si musíme. Vždyť nejsme cizí!
— Vy jste hosté. A my nikoho nezvali.
— Viděl jsi ceny ubytování v Praze?!
— Ne. Ale když je to drahé, vyberte si jiné město. Nebo rybník. Nikoho tu hostit nebudeme.
— Terezini rodiče k vám jezdili!
— Rodiče. A ne švagrová s dětmi a vnoučaty.
— Ještě toho budete litovat. Jednou budete potřebovat pomoc – a nikdo nepřijde!
— Neboj se. Od května do září na nás všichni myslí. Ale v listopadu a únoru – ticho.
Právě to ticho si Michal s Terezou cenili nejvíc.
*Život ukázal, že krev není vždy silnější než voda – a někdy jsou cizí lidé rodinou víc než ti, kdo mají stejné příjmení.*